Syn.: Plantago latifolia Salisb., Plantago officinarum Crantz
Česká jména: jitrocel větší červený (Kropf 1753), jitrocel větší (Presl 1819), jitrocél větší (Presl 1846), jitrocel větší (Opiz 1852), jitrocel větší, volské ucho (Sloboda 1852), jitrocél větší (Čelakovský 1879), jitrocel větší (Polívka 1912, Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: jitrocel větší (Reuss 1853), skorocel veľký (Novacký 1936), skorocel väčší (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Plantaginaceae – jitrocelovité
Rozšíření: Původní areál rozšíření je v Evropě, v severní Africe a ve značné části Asie. Postupně se rozšířil skoro po celém světě. Je jedním z nejhojnějších jitrocelů u nás. Vyskytuje se hojně od nížin až do hor.
Ekologie: Roste podél cest, na rumištích, na neudržovaných místech, v polích, v zahradách, podél okrajů luk, pastvin i lesů. Vyhledává vlhčí, písčité až kamenité a živinami bohaté půdy. Velmi dobře snáší sešlap a znečištěné půdy. Jitrocel větší je diagnostickým druhem svazu Polygonion avicularis a podsvazu Lolio-Cynosurenion. Kvete od června do října.
Popis: Jedná se o vytrvalou, 10–30 cm vysokou bylinu, s listy v přízemní růžici. Čepel listů je celokrajná, vejčitá až eliptická, na bázi srdčitá, nejčastěji 5–9žilná. Bývá zelená (někdy roztroušeně šedavě zelená nebo načervenalá) a lysá. Jednotlivé stvoly jsou až 30 cm vysoké, s válcovitými klasy, které se k vrcholu pozvolna zužují a většinou bývají delší než samotný stvol. Květy jsou drobné, nenápadné, většinou zelenobílé nebo zelenožluté barvy. Jsou pravidelné, čtyřčetné, s bělavými tyčinkami a bělavými až fialovými prašníky. Plodem jsou tobolky vejčitého tvaru.
Využití: Používá se v lidovém léčitelství, ale méně než příbuzný jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata).
Poznámka: V zahradách a polích je někdy považován za plevelnou rostlinu.
Fotografováno dne 8. a 10. 6. 2008 (Česko, Morava, Liptál).