Východně od Týnce nad Labem, na pravém břehu Labe, u hranice Středočeského kraje s Pardubickým, se rozkládá na ploše 78 ha přírodní rezervace Týnecké mokřiny. Jak napovídá název rezervace, jsou zde chráněny jednak extenzivně sečené louky, rozsáhlé porosty rákosin, slepá ramena a mělké tůně, které jsou doplněné rozptýlenou zelení. Podíváme-li se do leteckých snímků z padesátých let 20. století zjistíme, že celé území dnešní rezervace bývalo pokryto sečenými loukami, jen vzácně uvidíme solitérní strom či keř a také plochy slepých ramen jsou menší a mělké tůně zcela chybějí. Rozsáhlé rákosiny jsou tedy spíše příkladem zanedbaného hospodaření a rozhodně by bylo vhodné je jednou za čas sekat. Mělké tůně jsou pak výsledkem zanesení mělkých odvodňovacích stružek, které dříve hospodáři běžně v lukách udržovali. Až do kolektivizace se jednalo o jednou až dvakrát ročně sekané louky na seno nebo stelivo. Severní okraj dnešní rezervace, kde se vyskytují váté písky, byly používány jako pastviny. Dnes jsou tyto plochy porostlé většinou akátinami.
Významným zásahem do tohoto ekosystému bylo již napřímení toku Labe, ke kterému došlo již před rokem 1845 v souvislosti se stavbou železniční trati z Prahy do České Třebové. Regulace koryta Labe proběhla do roku 1927. Do té doby byly louky pravidelně zaplavovány. Došlo také k zasypání velké části odstaveného ramene rozkládajícího se poblíž Labských Chrčic, jehož pozůstatkem je zřejmě dnešní rameno V lipinách na jihovýchodním okraji rezervace. Dále bylo přerušeno spojení dlouhého slepého ramene s Labem, jehož pozůstatek je dnes označován jako U vrby a Na velké. Dnes je území rezervace zaplavováno spíše výjimečně, a to především zpětným vzdutím vody natékající do koryt Sváravy a Černé strouhy, které územím protékají a ústí do Labe.
Podnět k ochraně území vzešel již v polovině 20. století od ornitologů J. Komárka a W. Černého. K vyhlášení chráněného území došlo až v roce 1987. Od roku 2012 jsou Týnecké mokřiny evropsky významnou lokalitou pro ochranu kuňky ohnivé (Bombina bombina), z naturových druhů zde žije i lesák rumělkový (Cucujus cinnabarinus). Podle zoologického průzkumu je odtud uváděno 125 druhů ptáků, z toho 44 chráněných. Lokalita je důležitým hnízdištěm, ale i tahovou zastávkou.
Z botanického hlediska jsou nejcennější luční společenstva. Nejčastěji se jedná o psárkové louky se svazu Alopecurion, do kterých však často pronikají mezofilní druhy, takže mají nejčastěji přechodový charakter k ovsíkovým loukám ze svazu Arrhenatherion. Typický je výskyt s dominantní psárkou luční (Alopecurus pratensis) nebo metlicí trsnatou (Deschampsia cespitosa), dále s výskytem medyňku vlnatého (Holcus lanatus), ostřicí liščí (Carex vulpina), ostřicí dvouřadou (Carex disticha), krvavce totenu (Sanguisorba officinalis), kohoutku lučního (Silene flos-cuculi), pryskyřníku plazivého (Ranunculus repens), hrachoru lučního (Lathyrus pratensis), žluťuchy žluté (Thalictrum flavum). Poměrně hojným druhem na sušším místech je tužebník obecný (Filipendula vulgaris). Některé porosty mají velmi blízko k bezkolencovým loukách (sv. Molinion). Svízel severní (Galium boreale) roste hojně na všech loukách, hojná je i bukvice lékařská (Betonica officinalis), na některých loukách roste vzácně rozrazil dlouholistý (Veronica maritima). Na jedné louce roste violka nízká (Viola pumila).
Na podmáčených místech jsou běžné přechody k porostům vysokých ostřic, s dominantní ostřicí štíhlou (Carex acuta) nebo chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea), které doprovází ostřice liščí (Carex vulpina), ostřice ostrá (Carex acutiformis) a místy i velmi hojný kosatec žlutý (Iris pseudacorus). Vzácně se v těchto porostech vyskytuje žluťucha žlutá (Thalictrum flavum), běžnější je kyprej vrbice (Lythrum salicaria). Na jednom místě roste ostřice vyvýšená (Carex elata). Poměrně vzácně roste na území rezervace ostřice Buekova (Carex buekii), která se v okolí vyskytuje především na zbytcích agradačních valů, které se na území rezervace nezachovaly.
Porosty vysokých ostřic na okrajích tůní a ramen jsou spíše vzácné, protože zde jsou dominantní husté rákosiny. V litorálu však vedle rákosu roste hojněji ostřice nedošáchor (Carex pseudocyperus) a rozpuk jízlivý (Cicuta virosa). Vzácně se vyskytuje šmel okoličnatý (Butomus umbellatus).
Porosty rákosin jsou tvořeny většinou jen rákosem (Phragmites australis), spíše výjimečně se objevují porosty se zblochanem vodním (Glyceria maxima). Orobinec širolistý (Typha latifolia) roste pouze na jediném místě. Z vodních makrofyt se na slepých ramenech vyskytuje jen stulík žlutý (Nuphar lutea), na rameni V lipinách roste hojně i voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae), která roste vzácně i na okrajích některých tůní. Na dvou místech se vyskytuje žebratka bahenní (Hottonia palustris). Slepá ramena jsou využívána rybáři, takže některé břehy jsou téměř bez litorálu (část U vrby) a zřejmě jsou místy vytahována i vodní makrofyta. Mělké tůně jsou většinou bez makrofyt, na jedné tůni uvnitř rezervace jsou chovány polodivoké kachny, které jsou přikrmovány a okolí tůně je výrazně eutrofizované.
Podél dvou vodních toků se roztroušeně vyskytuje krtičník křídlatý (Scrophularia umbrosa), který roste i na břehu Labe, který je pravidelně sekán. Podél Černé strouhy proniká do rezervace zřejmě jediný invazní druh netýkavka žlaznatá (Impatiens glandulifera).
Území Týneckých mokřin je i pěkným příkladem z dynamické geologie. V mladším pleistocénu byly tokem Labe erodovány váté písky z přesypů nacházejících se v severní částí dnešní přírodní rezervace. Tok Labe byl do těchto míst usměrněn i díky přirozené překážce, kterou tvoří nejseverozápadnější výběžek Železných hor, který dnes můžeme vidět v podobě vrchu Šibeník (237 m n. m.) na západním okraji rezervace. Erodované písky byly ukládány v nivě a přispěly k naplnění starých slepých ramen. Labe v této době mohlo odnést poměrně velké množství písku a je pravděpodobé, že dnes zachovaný přesyp v PR Duny u Sváravy je jen malým zbytkem, který se nám dochoval. Dodnes se při severní hranici rezervace zachoval vyšší terasovitý stupeň. Bohužel plochy s vátými písky na území přírodní rezervaci jsou většinou zarostlé akátinami, popřípadě borovicí lesní. Jen na jednom místě se dochoval zbytek acidofilní doubravy. Při severní hranici přírodní rezervace by bylo vhodné vytvořit plochy volných písčin, zvláště když v navazujícím ochranném pásmu se vyskytují psamofilní druhy jako trávnička obecná (Armeria vulgaris).
Louky v rezervaci jsou dnes sečeny mechanizací a části, které nejsou obhospodařovatelné mechanizací, jsou zarostlé rákosem. V posledních letech došlo k opuštění dvou podmáčených luk. Rozsáhlé porosty rákosu by bylo vhodné na okrajích luk eleminovat a například v zimě je alespoň občas vysekávat. Velmi negativní je skutečnost, že rezervace byla vyhlášena jen na katastrálním území Týnce nad Labem a pozemky, které jsou organickou součástí mokřin, ale patří do katastrálních území Labských Chrčic a Kojic v Pardubickém kraji, chráněny nejsou, anebo jen okrajově jako součást ochranného pásma. Jihovýchodně od rezervace se na levém břehu Labe nachází elektrárna Chvaletice, z které vedou dráty vysokého napětí do rozvodny severně od Týna n. L. právě přes Týnecké mokřiny a snižují tak estetickou hodnotu území.
Přírodní rezervací vede modrá turistická značka vedoucí ze silnice Týnec nad Labem – Labské Chrčice, od samoty naproti vjezdu do obory Svárava. Polní cesta vede od severu k Labi a dále po jeho břehu do Týnce n. L. Dále lze rezervaci projít nebo projet po cyklostezce 2. Labská, která prochází jižním okrajem rezervace po polní cestě z Labských Chrčic do Týnce n. L.
Fotografováno ve dnech 22. 5. a 17. 9. 2014.