Syn.: Pinus longifolia Roxb. ex Lamb., nom. illeg.
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Systematické zařazení: Pinus L., podrod Pinus, sekce Sula Mayr
Rozšíření: Pinus roxburghii je druhem nízkých předhůří Himálaje, kde se vyskytuje od severního Pákistánu po severovýchodní indický stát Arunachal Pradesh. Souvislejší výskyt je v západní části areálu, zvláště v Kašmíru a indické části Himálaje, na východ po údolí řeky Karnali v západním Nepálu. Dále na východ pokračuje přerušovaně Nepálem (s lokálním přesahem na území Číny u města Gyirong v jižním Tibetu) přes jižní Sikkim a Bhútán do západní části Arunachal Pradesh, kde je jeho výskyt málo známý (protože chybí ve většině specializovaných publikací), ale potvrzený i autorem tohoto příspěvku. Západní konec areálu se v dřívějších pramenech uváděl v Afghánistánu, ale výskyt druhu zde nebyl nověji potvrzen.
Ekologie: Pinus roxburghii vytváří místy rozlehlé čisté porosty na svazích hor podél jižního úpatí Himálaje, odkud proniká hluboko do údolí řek stékajících z centrálního pásma. Hlavní výškový rozsah jejího výskytu leží mezi 1000 a 2000 m n. m., ale místy klesá až do poloh okolo 500 m, zatímco horní výškový limit je uváděn okolo 2300 m. Ve vyšších polohách se často mísí s Pinus wallichiana, v západní části areálu místy také s Cedrus deodara. Roste na jílovitých půdách na kyselých podkladech, často pískovcích. Celá oblast jejího výskytu je pod vlivem dešťových srážek letního monzunu, ale ty jsou výrazně nižší v západní části.
Popis: Vysoké stromy dorůstající výšky okolo 30 (údajně snad až 50) m, s přímým, relativně štíhlým kmenem až přes 1 m v průměru, se silnou, hrubě rozbrázděnou, korkovitou borkou; koruna řidší, zaoblená. Koncové větve a výhony silné, vzpřímené, s hustě nahloučenými svazky jehlic, po opadu zanechávající husté, ploché a hladké polštářky na větévkách, připomínající hadí kůži, které se brzo odlupují vlivem formující se korkovité vrstvy budoucí borky. Pupeny s šupinami ± přímými, s relativně krátkými, světle hnědými třásněmi. Jehlice světle zelené, štíhlé, ohebné, obloukovitě přehnuté, po 3 ve svazku, 18–33 cm dlouhé a okolo 1,5 mm široké, na hranách pilovité, vytrvávající obvykle jen dva roky; pochvy jehlic zpočátku až 3 cm dlouhé, vytrvalé. Šišky pevně šikmo dolů ohnuté, téměř přisedlé na velmi krátké, silné stopce, jednotlivě až v přeslenu po 3, vejcovité až podlouhle elipsovitě kuželovité, často slabě zakřivené, ale jinak téměř symetrické, 10–20 cm dlouhé, relativně těžké. Semenné šupiny velmi pevné, až okolo 6 cm dlouhé; apofýzy obvykle ± jehlancovitě prodloužené a zpět ohnuté, ojediněle jen nízce (zduřele) zvednuté, příčně kýlnaté, světle okrové, lesklé; pupek vyčnívající na vrcholu apofýzy (dorsální), kosočtverečný, zhruba jehlancovitého tvaru se zpět zahnutou špičkou. Semena 8–14 mm dlouhá, s funkčním, neoddělitelným (přirostlým), tenkým a křehkým, tmavě hnědým nebo podélně tmavě žíhaným, až okolo 30 mm dlouhým křídlem.
Ohrožení a ochrana: Druh vytváří často rozsáhlé porosty, sice místy dosti devastované kácením, osekáváním větví, těžbou pryskyřice nebo vypalováním, ale přesto se přirozeně obnovující. Jeví se poměrně dobře adaptovaný na požáry. V některých lokalitách přežívá jen ve zbytkových populacích, ale celkově není hodnocen ani jako druh zranitelný.
Využití: Pinus roxburghii je v domovině dlouhodobě všestranně využívána. Její dřevo je vhodné zejména pro trvanlivost mimo venkovní podmínky, snadno se obrábí, a tak je s oblibou využíváno pro nábytek a interiérové doplňky nebo bedny; rovněž je zpracováváno na dřevěné uhlí. Obsahové látky z borky byly používány na vydělávání kůží. Ze stromů jsou často osekávány větve na topivo a ponecháván jen vrchol koruny; lokálně se těží pryskyřice nasekáváním kmenů. V některých krajích jsou trhány dozrávající šišky, ze kterých se po otevření vysypávají semena používaná ke konzumaci jako oříšky. Druh je v subtropických nebo teplých přímořských oblastech ve světě občas vysazován jako okrasný strom atraktivní dlouhými jehlicemi.
Poznámka: Pinus roxburghii má na světě jen jedinou blízkou příbuznou, a to endemit Kanárských ostrovů, Pinus canariensis. Oba druhy jsou nejen příbuzné, ale i na první pohled podobné a liší se hlavně tvarem apofýz šišek, obvykle více vyvinutých u himálajského druhu a také odlišnými šupinami pupenů. Vzhledem k variabilitě obou druhů existují však i morfotypy šišek se vzájemně podobným tvarem apofýz. Tato dvojice je přímo školním příkladem žijících třetihorních reliktů představujících pozůstatky kdysi rozsáhlého spojitého areálu.
Fotografováno v listopadu 1994 (Pákistán, Murree Hills nad Islámábádem) a v červnu 2004 (Indie, Arunachal Pradesh, mezi městem Dirang a sedlem Bomdila, okres West Kameng).