Dávní portugalští mořeplavci se zapsali do světových dějin mnoha významnými geografickými objevy. Nebylo to však jen zlato a drahokamy, které přiváželi tito dobyvatelé z nových zemí, jejich pozornosti na dalekých cestách neunikaly ani neznámé rostliny. O něco dříve, než po dlouhých plavbách přistáli opět v Lisabonu, zakotvili obvykle u břehů atlantského ostrova Madeiry a s oblibou ve funchalském přístavu doplnili tenčící se zásoby vína. Jistě nejednou zde místním kráskám předváděli i ony úžasné a nikdy předtím nevídané rostliny.
Byli to skutečně právě Portugalci, kteří představili Evropě mnoho nových zámořských druhů rostlin, jen pro příklad uveďme třeba ananas, banány nebo papáju. Přívětivé podnebí Madeiry většině exotických rostlin vyhovovalo a když se zde v 19. století objevili věčné jaro hledající Angličané, Rakušané a Němci, začaly na Madeiře vznikat rozsáhlé zahrady a parky, ve kterých byly sbírkově pěstovány rostliny z celého světa. Pestrost madeirských zahrad je proslulá, hned nad hlavním městem Funchalem můžeme navštívit třeba známou zahradu Jardim Botânico da Madeira.
Madeira však není jen ostrovem cizokrajných rostlin. Je součástí tzv. Makaronésie, tedy oblasti sdružující kromě Madeiry i Azory, Kanárské ostrovy a Kapverdy, někdy je k této oblasti řazeno i úzké pobřežní pásmo na jihu Maroka. Tato oblast je botanicky značně unikátní, vyznačuje se mimo jiné velkým množstvím endemických druhů rostlin. Na samotné Madeiře, která se rozkládá na ploše pouhých 737 kilometrů čtverečních (max. délka 63 km, max. šířka 23 km), se vyskytuje 1 226 taxonů cévnatých rostlin, které jsou původními zástupci zdejší květeny. Endemických je 165 taxonů rostlin, tedy asi 13 % původní flóry. Pro srovnání uveďme, že např. severoatlantský Island a Britské ostrovy mají podíl endemitů velmi nízký (pod 1 %), floristicky bohaté středomořské ostrovy Kréta, Korsika, Sicílie nebo Sardinie mají ve své květeně 5–10 % endemitů. Stupeň endemismu na Madeiře je tedy dosti vysoký. Projděme se proto několika vegetačně rozdílnými oblastmi Madeiry, představme si alespoň ve zkratce některé z nich. Zmíníme i některé zajímavé druhy s rozšířením širším, zaznamenáme i několik taxonů zavlečených.
Celý sever Madeiry se vyznačuje poměrně vydatnými srážkami během celého roku – prší tady (nebo alespoň mrholí) skoro denně, průměrný roční úhrn srážek zde dosahuje místy až 2 000 mm. Na skalách tohoto často zachmuřeného severního pobřeží najdeme řadu druhů endemických, např. Aeonium glandulosum, Crambe fruticosa, Helichrysum melaleucum, ale i mnoho jiných rostlin s širším rozšířením, jako Samolus valerandi, Plantago coronopus, Astydamia latifolia nebo Crithmum maritimum.
K nejpozoruhodnějším částem Madeiry patří bezesporu oblast původních vavřínových lesů v severní části ostrova, tzv. laurisilva. Její rozloha čítá 15 tisíc hektarů a rozkládá se ve výšce od 300 do 1300 m n. m. Pro svou výjimečnost byly tyto lesy zařazeny do seznamu Světového dědictví UNESCO. Z typických zdejších rostlin jmenujme např. Laurus novocanariensis, Apollonias barbujana, Ocotea foetens, Erica platycodon subsp. maderincola, Geranium palmatum, Pericallis aurita, Sonchus fruticosus, Vaccinium padifolium, z těch o něco vzácnějších Clethra arborea, Aichryson divaricatum, Aichryson villosum, Cirsium latifolium, Sibthorpia peregrina, Argyranthemum pinnatifidum, Neotinea maculata, z nejvzácnějších Isoplexis sceptrum, Geranium maderense, Dactylorhiza foliosa, Semele androgyna, či zástupce madeirského endemického rodu Musschia wollastonii, nezapomeňme ani na kapradiny, např. Polystichum falcinellum, Asplenium hemionitis a svými rozměry fascinující Woodwardia radicans.
Mohutné pasátové mraky přicházející ze severu vystoupají během dopoledne až do hor. Mlhové srážky, které přinášejí, dostatečně zásobují vodou celou oblast pod nimi. Ve vyšších polohách však vládne sucho (nad 1300 m n. m.).
Na rozeklaných skalách centrálního horského masivu, který dosahuje na svém vrcholu výšky až 1861 m n. m. (Pico Ruivo), se vyskytuje řada madeirských endemitů, k nejzajímavějším patří Anthyllis lemanniana, Tolpis macrorhiza, Sinapidendron frutescens, krásná Armeria maderensis, čarokrásné Echium candicans, něžná Erica maderensis, Odontites hollianus, vzácný vstavač Orchis scopulorum, půvabná Saxifraga maderensis, Sedum farinosum, Micromeria varia a mnoho dalších druhů.
Kontrastem k prudkým stržím centrálních hor je náhorní planina Paúl da Serra. Je to oblast poměrně suchá, vegetace je zde nízká, keře zastupují především Ulex europaeus, Erica arborea, z bylin pozornost upoutají rozlehlé koberce mateřídoušky (Thymus caespititius), krásné keře endemického Teucrium betonicum, na vlhčích místech se objevuje i makaronéský endemit Cedronella canariensis.
Ponta de São Lourenço je nejvýchodnějším výběžkem ostrova. Podnebí je zde velmi suché, vegetace xerotermní. Kromě několika druhů smilů (např. Helichrysum obconicum) zde rostou i endemické taxony Calendula maderensis, Cynara cardunculus var. ferocissima, Matthiola maderensis a také další xerotermní druhy se širším rozšířením, jako Andryala glandulosa, Carthamus lanatus a Silene uniflora.
V jižní části ostrova jsou dešťové srážky poměrně vzácné (průměrný roční úhrn místy jen 400 mm, průměrná teplota 18 ºC). Proto byla v minulosti po celém ostrově vybudována rozsáhlá síť umělých vodních kanálů, které zasobují vodou i suché oblasti. Levády – jak se těmto kanálům říká – jsou oblíbenými turistickými cíly, po jejich březích se lze dostat i do značně odlehlých míst ostrova. Vegetace kolem těchto vodních toků je velmi proměnlivá, jejich zpevněné břehy příliš mnoho vody do okolní krajiny nepropouštějí. Na jedné z nejfrekventovanějších (a zároveň nejstarších) levád s názvem Levada dos Piornais jsme proto našli rostliny značně suchomilné, jako Teline maderensis, Aeonium glutinosum, Globularia salicina, Bituminaria bituminosa, Trachelium caeruleum, z kapradin Adiantum reniforme a Notholaena marantae, ale i exotické agáve (Agave americana), Ageratina adenophora a také nopály (Opuntia ficus-indica).
Jižní pobřeží Madeiry slouží v současnosti především turistice. Hustá síť hotelů, umělých pláží (na ostrově existuje jen jediná přírodní písečná pláž, která je navíc velmi malá), stejně jako parků a zahrad je rájem solventních klientů cestovních kanceláří. Veřejné parky překypující ohromným druhovým bohatstvím rostlin z celého světa jsou opravdu nádherné, nejednu botanickou zajímavost však postřehnete i na zdejších rumištích. Najdete zde totiž vedle sebe svorně a nerozdělitelně rostliny původem makaronéské i středomořské (např. Euphorbia piscatoria, Jasminum azoricum a Echium nervosum v sousedství Nerium oleander), vedle taxonů jihoamerických kvetou novozélandské druhy, jižní Afrika se zde velmi hbitě střídá s východní Asií. Jmenujme tedy jen druhy nejběžnější, nejzajímavější nebo naprosto nejbláznivější: Acanthus mollis, Agapanthus praecox, Aloe arborescens, Agave attenuata, Arundo donax, Eschscholzia californica, Leonotis leonurus, Mesembryanthemum cordifolium, Monstera deliciosa, Nicotiana glauca, Phoenix dactylifera, Plumbago auriculata, Podranea ricasoliana, Pteris vittata, Punica granatum, Ricinus communis, Scolymus maculatus, Sobralia macrantha, Strelitzia reginae. A stovky a stovky dalších.
K madeirské části Makaronésie patří ještě několik menších ostrovů, které se nacházejí východně od hlavního ostrova. Obydlený ostrov Porto Santo (asi 40 km na severovýchod od Madeiry) je vyhledávaným turistickým cílem. Na menší skupince neobydlených ostrůvků Ilhas Desertas (20 km na jihovýchod) byla portugalskou vládou vyhlášena významná přírodní rezervace, obzvláště cenný je zde především výskyt snad nejvzácnějšího savce Evropy tuleně středomořského (Monachus monachus).
Fotografováno od 26. 6. do 3. 7. 2005.