Věnec Kapverdských ostrovů leží ztracen v Atlantiku asi 1400 km na jih od ostrovů Kanárských a 600 km od břehů Afriky. Nejbližším bodem na kontinentu je Zelený mys, Cap Vert, od nějž ostrovy dostaly jméno – ostrovy Zeleného mysu. Souostroví tvoří devítka ostrovů obydlených a několik dalších menších, neobydlených.
Vznikly – podobně jako Azory, Madeira a Kanárské ostrovy – v souvislosti se Středoatlantským hřbetem jako sopečné výlevy – a podobně jako u ostrovů Kanárských zde rozlišíme ostrovy starší, které od doby aktivity značně erodovaly, a mladší; na ostrově Fogo je sopka stále aktivní, její poslední erupce se odehrála v roce 1995. Stejně jako na ostatních ostrovech Makaronésie je zde zřejmá skutečnost, že ostrovy se vynořily z moře, v prvopočátku postrádaly jakékoli živé organismy a nikdy se nespojily přímo s pevninou – jejich druhová skladba tedy odráží poněkud omezené možnosti dálkového šíření větrem a ptáky; mořem asi jen velmi omezeně.
Před příchodem Evropanů zde lidská civilizace nebyla. Objeveny byly v roce 1459, o pár let později zde objevitelé – Portugalci – založili první osadu. Kapverdy pak dlouhou dobu hrály významnou roli v obchodu s otroky: byla zde „aklimatizační“ stanice, zde si také dodavatelé otroků (zejména do amerických kolonií) otroky vybírali. Místní hospodářství bylo postavené na plantážním pěstování různých tropických plodin. Pod portugalskou správou ostrovy zůstaly až do roku 1976, od té doby je zde samostatná republika, na africké poměry nebývale spořádaná a stabilní.
Příroda Kapverd je ovlivněna především polohou v tropickém pásmu. Tomu by odpovídal biom savany, podobně jako v širokém pruhu Sahelu lemujícím z jihu Saharu. Jenže s tím se pere poloha v Atlantiku: až sem doléhá vliv mocné a stabilní anticyklóny, která je známa coby Azorská tlaková výše. Právě tento obrovský vír způsobuje, že od severu se sem dostávají poměrně vlhké a chladné pasátové proudy. Když pasát narazí na vysoké hory, začnou vodní páry kondenzovat a vznikají pravidelné mlhy. Mlhy mají naprosto zásadní vliv na vegetaci: v mlžném pásu se sráží kapičky rosy na půdě i na vegetaci a aniž by muselo pršet, prostředí je dostatečně vlhké na to, aby zde mohla vznikat i prameniště a nevysychající potoky. Rozhodujícím faktorem je výška hor: vliv pasátu se projeví, pokud kapverdský ostrov dosahuje nadmořské výšky alespoň 700 m.
Další klimatický faktor, monzun, se na Kapverdách příliš neprojevuje. Přichází v podobě přívalových dešťů, jejichž výsledkem je velká eroze měkkých sopečných sedimentů, ale tyto deště jsou nepravidelné, takže se v některých letech vůbec nekonají. A poslední klimatický jev se projevuje na úplně nejvyšším bodě Kapverd, ve vrcholových částech ostrova Fogo na sopce Pico. Ty zůstávají pravidelně nad horní hranicí pasátu, takže tamní klima je podobné jako na Pico del Teide na ostrově Tenerife – sucho a velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami, dokonce se zde mohou objevit i ranní mrazíky.
Z popsaných skutečností vyplývá, že v nižších polohách, zejména na starých, nízkých ostrovech, panuje horko a sucho, a vegetace má tedy charakter savany, zatímco na ostrovech mladších, vysokých, se na severních svazích pod vlivem pasátů uchytila typicky makaronéská vegetace. Chybí zde sice zóna vlhkého vavřínového lesa, ale sukulentové křoviny s keřovými pryšci jako by kanárské vegetaci z oka vypadly.
Kapverdská flóra dnes čítá asi 760 druhů, z toho o něco víc než polovina (446, tedy 59 %) je nepůvodních. Endemismus je však poměrně vysoký: endemitů je mezi cévnatými rostlinami asi 70, tj. 21,5 % původní flóry. Najdeme zde jeden endemický rod Tornabenea z čeledi miříkovitých (Apiaceae); endemiti na druhové úrovni mají většinou velmi úzké vztahy k ostatní Makaronésii. Makaronéská flóra je – přes svou výlučnost – svou podstatou holarktická: má tedy zřejmou souvislost s flórou severní polokoule a nejvíce příbuzných má ve Středozemí.
Naproti tomu typická africká flóra je ve zdejší květeně zastoupena překvapivě slabě. Ovšem je třeba si uvědomit, že právě krajina, kde byla na Kapverdách před příchodem člověka savana, byla velmi radikálně pozměněna a u celé řady druhů si dnes badatelé nejsou jisti, zda tam rostly ještě před příchodem lidské civilizace, nebo přišly až s ní. Nápadné je, že mezi druhy afrického původu chybějí endemity. K typickým africkým elementům na Kapverdách, v jejichž případě se uvažuje o původnosti, patří např. akácie Dichrostachys cinerea a Faidherbia albida (Fabaceae), Calotropis procera (Apocynaceae), Cleome viscosa (Cleomaceae), Crotalaria senegalensis (Fabaceae), Gossypium anomalum (Malvaceae), Distimake aegyptius (Convolvulaceae), Sesuvium portulacastrum (Aizoaceae) a Grewia villosa (Malvaceae). Pro pochopení florogeneze je podstatné, že endemické druhy makaronéského původu najdeme i na nízkých vyprahlých ostrovech, kde dělají společnost africkým druhům s velkými areály.
Podobně jako v ostatní Makaronésii zde najdeme řadu příkladů radiační speciace. Nejtypičtější příklady najdeme ve zmíněném rodu Tornabenea, který se zde rozrůznil do 6–8 druhů, endemických druhů rodu křez (Diplotaxis) je na Kapverdách 7, endemických štírovníků (Lotus) 6, endemických limonek (Limonium) je 5, endemické hadince (Echium) jsou 3. Pak zde najdeme jednotlivé endemické druhy, které mají nejbližší příbuzné na ostrovech Kanárských. Jsou to např. pryšec Euphorbia tuckeyana, pelyněk Artemisia gorgonum, koulenka Globularia amygdalifolia, tučnolistá rostlina Aeonium gorgoneum, toješťovitý keřík Periploca chevalieri a další. Týká se to také dřevin: planý kanárský datlovník má zde příbuzný druh Phoenix atlantica, kanárský endemický stromek z čeledi Sapotaceae z rodu železník (Sideroxylon marmulano) má na Kapverdách příbuzný druh Sideroxylon marginatum. Nakonec nesmíme zapomenout ani na jednu z nejtypičtějších makaronéských dřevin, dračinec Dracaena draco subsp. caboverdeana, jehož populace na ostrovech Santo Antão a zejména São Nicolau jsou dosud početné.
Podívejme se na jednotlivé ostrovy – jejich příroda se poměrně dost liší. Rozdíly jsou, jak jsme si ukázali výše, dány především výškou, ale také postavením ostrova ve směru severojižním (připomeňme si, že pasáty přicházejí od severu) i západovýchodním (stejně jako v souostroví kanárském se projevuje menší vzdálenost od pevniny kontinentálněji).
Severní skupina ostrovů se nazývá Návětrná, tedy Barlavento. Nejdále na západ do oceánu je vysunut velmi hornatý ostrov Santo Antão, druhý největší (779 km2). Dosahuje výšky „jen“ 1979 m n. m., ale důležité je, že asi 60 % plochy ostrova leží v nadmořské výšce větší než 1000 m. Pasát je zde velmi intenzivní a severní strana ostrova geomorfologicky velmi připomíná Madeiru: jsou zde hluboké rokliny s bizarními skalními útvary, dokonce i permanentně tekoucí potoky. Vliv Makaronésie je zde velmi silný; na druhé straně byl v minulosti dosti intenzivně zemědělsky využit, takže stejně jako na Madeiře se i zde setkáváme se zavlažovacími kanály, levádami, které rozvádějí vodu po teráskách s rozmanitými kulturními plodinami.
Druhým nejzápadnějším ostrovem skupiny Barlavento je São Vicente – oba ostrovy jsou od sebe vzdáleny jen asi 15 km. São Vicente je však mnohem menší (227 km2) a nižší (750 m n. m.). Má však skvělý přírodní přístav, zpola zatopený sopečný kráter, u nějž leží druhé největší město ostrovů Mindelo. Ostrov je jinak dosti vyprahlý, převládá suchá savana až polopoušť, jen v oblasti nejvyšší hory Monte Verde dosahuje „kritických“ 700 m – a zde je vegetace pěkně makaronésky zelená. Přírodovědně pozoruhodné jsou však kilometry opuštěných bělostných pláží na severním pobřeží, občas přerušených lávovým proudem.
Dalším obydleným ostrovem v pořadí je São Nicolau, ležící 50 km dále na východ. Má plochu 388 km2 a jeho nejvyšší bod Monte Gordo se vypíná do nadmořské výšky 1312 m. Na jeho severních svazích je rovněž poměrně rozsáhlá plocha makaronéské vegetace – pod vrcholem se dokonce zachoval dosti rozsáhlý dračincový „les“, zatímco nižší východní část ostrova má spíše charakter kamenité polopouště.
Mezi São Vicente a São Nicolau leží 3 menší neobydlené ostrovy Santa Luzia, Branco a Raso. Jsou prakticky bez zdrojů pitné vody a vegetace na nich má spíše polopouštní charakter.
Na východě skupiny Barlavento leží strategicky důležitý ostrov Sal. Od sousedního São Nicolau vzdálen 110 km, je plochý, nejvyšším bodem dosahuje výšky 406 m n. m., rozlohu má 216 km2. Ačkoli jsou zde prakticky jen 3 sídla, bylo zde již v polovině 20. století vybudováno velké letiště; jím byli nuceni donedávna procházet všichni návštěvníci ostrovů. Sal je pokryt písečnou nebo kamenitou polopouští, zajímavostí jsou však rozsáhlá slaniska, od nichž má ostrov jméno. Kuriózní je především mělký kráter Pedra Lume, kam sopečným tufem prolíná mořská voda a ve zdejších salinách se dodnes pro místní potřebu sůl získává. Ve zdejší solance se vyskytuje nápadná řasa Dunaliella salina, která svými karoteny slané vodě dodává podivuhodné zbarvení. Na jižním pobřeží Salu se rozkládají hotelové komplexy, kam míří převážná většina návštěvníků Kapverd, které sem z Evropy přiváží průmysl cestovního ruchu.
Asi 40 km vzdálený je přírodními podmínkami hodně podobný ostrov Boa Vista. Mezi kapverdskými ostrovy je třetí největší (620 km2), nejvyšší bod však dosahuje jen 387 m n. m. I jeho vegetace a flóra je hodně podobná Salu, převažuje polopouštní až pouštní charakter, pouze v chráněných roklinách nejvyšších poloh ostrova se udržují fragmenty makaronéského pryšcového křoví.
Nejvýchodnějším ostrovem jižní skupiny tzv. Závětrných ostrovů (Sotavento) je nevelký ostrov Mayo (265 km2, 436 m n. m.). I příroda tohoto ostrova je hodně podobná Salu, včetně slanisk a chudé křovinaté savany. Převažuje polopoušť.
Největším ostrovem Kapverd je Santiago, na němž leží hlavní město země Praia. Jeho rozloha činí 991 km2, nejvyšší hora je vysoká 1394 m. Zejména vyšší centrální části ostrova jsou poněkud vlhčí a poměrně úrodné, je zde nejhustší osídlení z celého souostroví. Příroda je zde enormně narušena, takže převládají porosty se zavlečenými druhy, zatímco zbytky vegetace s místními endemity se udržely pouze na odlehlých, nejméně přístupných místech. Ostrov je ovšem velmi zajímavý z kulturního hlediska: v obci Cidade Velha se nacházejí zříceniny jediné gotické katedrály v Africe.
Ve vzdálenosti asi 60 km od jihozápadního pobřeží Santiaga se z moře prudce zdvíhá obrovský kužel sopky Pico, který celý vyplňuje ostrov Fogo (česky oheň). Ostrov má téměř okrouhlý tvar o průměru asi 25 km, rozlohu 476 km2. Pojmenování dostal podle toho, že od doby objevení ostrova v 15. století byli obyvatelé až do současnosti svědky alespoň 15 velkých erupcí. Samotný vrchol sopky dosahuje výšky úctyhodných 2829 m n. m., přičemž vrcholek leží jen necelých 6 km od pobřeží. Severní svahy sopky jsou poměrně zelené, se zbytky pryšcového křoví, na jižních svazích je asi nejlépe dochovaná kapverdská savana.
Zvláštností je obrovská kaldera sopky, vyplněná různě starými lávovými proudy a plochami nezpevněného sopečného popela, která leží v unikátních klimatických podmínkách, jichž jsme se dotkli výše. Tyto podmínky zde podmínily vznik a existenci 4 specifických endemických druhů (Echium vulcanorum, Erysimum caboverdeanum, Tornabenea tenuissima, Verbascum cystolithicum). Umožňují také pěstovat typické evropské plodiny, např. révu a jablka.
Nejdále na jihozápad, vzdálen asi 20 km od Foga, je nevelký, větrný, obtížně přístupný ostrov Brava (67 km2, nejvyšší bod 976 m n. m.). Je rovněž velmi hornatý, takže vnitrozemí pokrývají typické makaronéské křoviny.
Plantážní hospodářství, praktikované po 5 století, způsobilo, že na ostrovy byly zavlečeny různé cizokrajné druhy. Některé byly pěstovány pro užitek, ale jejich kultury byly postupně opouštěny, a ony zůstaly v krajině. Mezi ně patří např. Jatropha curcas nebo Ricinus communis, snad i Furcraea foetida. Jiné sem přišly už rovnou jako plevele: dvouzubec Bidens pilosa, aksamitníky Tagetes minuta a Tagetes patula, či ostálka Zinnia peruviana. K velmi nepříjemným invazním druhům patří ale především jihoamerická Lantana camara, která dokáže vytvořit neprostupné houštiny. Nedostatek zdrojů dřeva vedl jednak k tomu, že některé rostliny byly ničeny jako jeho zdroj: středoevropana překvapí, že mezi ně patřily i hadince Echium vulcanorum a Echium hypertropicum. Druhým důsledkem bylo zalesňování nepůvodními dřevinami. Dnes zde najdeme – zejména na ostrovech Santo Antão, Santiago a Fogo – porosty australských blahovičníků (Eucalyptus), přesličníků (Casuarina) i grevilejí (Grewillea robusta), ale i mediteránních cypřišů (Cupressus sempervirens) nebo jihoasijského stromu Melia azedarach.
Dodnes je zemědělství na Kapverdách velmi rozmanité: setkáme se zde s exotickými kulturami cukrové třtiny (Saccharum officinarum), kávovníku (Coffea arabica), manioku (Manihot esculenta), batátů (Ipomoea batatas), tara (Colocasia esculenta) nebo arašídů (Arachis hypogaea), z ovoce je všudypřítomná papája (Carica papaya), místy se daří i kvajávě (Psidium guajava), anonám (Annona squamosa) a chlebovníku (Artocarpus incisa). Ze zeleniny jsou typické zejména různé druhy a odrůdy luštěnin (především fazole), kukuřice, ale i třeba rajčata. To vše najdeme v místní kuchyni, v níž ovoce a zelenina doplňují maso z místních zdrojů (vepřové, skopové či drůbeží) a především ryby a mořské plody, jimiž okolní vody oplývají v míře nebývalé.
Na Kapverdách si přijde na své nejen zájemce o přírodu. Návštěvníka překvapí i nečekané kulturní pamětihodnosti a různá starobylá funkční zařízení: na ostrově Santo Antão třeba už 400 let funguje mlýn na cukrovou třtinu (trapiche) a s ním spojená palírna lokální varianty bílého rumu (říkají mu ovšem grogue). Tento ostrov, stejně jako Fogo, skýtá i úžasné možnosti turistiky prosté. Je však rozhodně nutné vykouknout dál za kosmopolitní a současně paradoxně pustý ostrov Sal.
Připojujeme seznam rostlin, které se na Kapverdách vyskytují a jsou zařazeny do Herbáře webu BOTANY.cz:
Adiantum capillus-veneris
Adiantum incisum
Adiantum philippense
Adiantum reniforme
Aeonium gorgoneum
Aerva javanica
Ageratina adenophora
Aira caryophyllea
Aizoon canariense
Alkekengi officinarum
Aloe vera
Alternanthera pungens
Amaranthus albus
Amaranthus lividus
Anagallis arvensis
Anethum graveolens
Anogramma leptophylla
Apium graveolens
Arabidopsis thaliana
Arachis hypogaea
Artemisia gorgonum
Arundo donax
Asclepias curassavica
Asparagus squarrosus
Asplenium adiantum-nigrum
Asplenium aethiopicum subsp. braithwaitii
Asplenium hemionitis
Asplenium trichomanes
Asteriscus vogelii
Avena fatua
Averrhoa bilimbi
Brachypodium sylvaticum
Cakile maritima
Calendula arvensis
Calotropis procera
Campanula bravensis
Campanula jacobaea
Cardiospermum grandiflorum
Carex antoniensis
Carex paniculata subsp. hansenii
Carica papaya
Carpobrotus edulis
Cascabela thevetia
Casuarina equisetifolia
Catharanthus roseus
Centaurium tenuiflorum subsp. viridense
Cerastium glomeratum
Ceratonia siliqua
Cheilanthes vellea
Chenopodium album
Chenopodium murale
Cichorium intybus
Clitoria ternatea
Coffea arabica
Colocasia esculenta
Conyza pannosa
Corchorus depressus
Cupressus sempervirens
Cydonia oblonga
Cymbalaria muralis
Cynanchum daltonii
Cyperus capitatus
Cyperus longus
Cystopteris fragilis
Datura stramonium
Davallia canariensis
Digitaria sanguinalis
Diplotaxis gorgadensis
Diplotaxis hirta
Distimake aegyptius
Dodonaea viscosa
Dracaena draco subsp. caboverdeana
Echinochloa crus-galli
Echium stenosiphon
Echium vulcanorum
Epilobium hirsutum
Eragrostis minor
Eriobotrya japonica
Erysimum caboverdeanum
Euphorbia tuckeyana
Evolvulus alsinoides
Ficus carica
Forsskaolea procridifolia
Frankenia ericifolia
Furcraea foetida
Galinsoga parviflora
Galinsoga quadriradiata
Globularia amygdalifolia
Grevillea robusta
Grewia villosa
Hedychium gardnerianum
Helianthemum gorgoneum
Hibiscus rosa-sinensis
Hylocereus undatus
Hymenocallis littoralis
Hypodematium crenatum
Hypoestes verticillaris
Ipomoea batatas
Ipomoea cairica
Ipomoea pes-caprae
Ipomoea purpurea
Jatropha curcas
Jatropha gossypiifolia
Juncus acutus
Kickxia elegans
Lantana camara
Launaea arborescens
Launaea gorgadensis
Launaea picridioides
Lavandula coronopifolia
Lavandula rotundifolia
Limonium braunii
Limonium brunneri
Lobularia canariensis subsp. fruticosa
Lotus brunneri
Lotus jacobaeus
Lotus oliveirae
Ludwigia octovalvis
Manihot esculenta
Melia azedarach
Micromeria forbesii
Misopates orontium
Nasturium officinale
Nephrolepis undulata
Nerium oleander
Nicandra physalodes
Nicotiana glauca
Nidorella nobrei
Nidorella varia
Notholaena marantae subsp. subcordata
Olea europaea
Opuntia ficus-indica
Osmunda regalis
Oxalis debilis var. corymbosa
Parkinsonia aculeata
Periploca chevalieri
Persicaria serrulata
Petroselinum crispum
Phagnalon melanoleucum
Phoenix atlantica
Physalis peruviana
Plantago afra
Plantago lanceolata
Plantago major
Polycarpaea gayi
Polycarpaea nivea
Portulaca oleracea
Pseudognaphalium luteoalbum
Psidium guajava
Psilotum nudum
Pteridium aquilinum
Pteris vittata
Ricinus communis
Rumex obtusifolius
Saccharum officinarum
Salix euxina
Salvia leucantha
Samolus valerandi
Senna italica
Senna obtusifolia
Sesuvium portulacastrum
Sideroxylon marginatum
Silene gallica
Solanum lycopersicum
Solanum nigrum
Solanum tuberosum
Sonchus daltonii
Sonchus oleraceus
Sporobolus virginicus
Stellaria media
Striga gesnerioides
Suaeda vermiculata
Tamarix canariensis
Terminalia catappa
Thelypteris dentata
Tornabenea bischoffii
Tornabenea humilis
Tornabenea tenuissima
Traganum moquinii
Tribulus cistoides
Tribulus terrestris
Triumfetta rhomboidea
Tropaeolum majus
Typha domingensis
Umbilicus schmidtii
Urena lobata
Verbascum cystolithicum
Veronica anagallis-aquatica
Veronica beccabunga
Vitis vinifera
Withania somnifera
Zinnia peruviana
Zygophyllum fontanesii
Zygophyllum simplex
Zygophyllum waterlotii
Doporučená literatura:
- Chevalier A.: Les iles du Cap Vert: géographie, biogéographie, agriculture. Flore de l’archipel. – Muséum national d’histoire naturelle, laboratoire d’agronomie coloniale, Paris 1935.
- Brochmann C., Rustan O. H., Lobin W., Kilian N.: The endemic vascular plants of the Cape Verde Islands, W Africa. Sommerfeltia 25: 1–356, 1997.
- Lobin W., Fischer E., Ormonde J.: The ferns and fern-allies (Pteridophyta) of the Cape Verde Islands, West Africa. – Nova Hedwigia Beiheft, 115: 1–115, 1998.
- Martins E. S., Diniz M. A., Paiva J. [eds]: Flore de Cabo Verde, Fasc. 2–106, 1995–2001.
- Gomes I., Gomes S., Vera-Cruz M. T., Leyens T., Kilian N., Lobin W.: Endemic plants and indigenous trees of the Cape Verde Islands. – Ministry of Environment, Agriculture and Fischery, República de Cabo Verde, Praia, 2003.
- Arechavaleta M., Zurita N., Marrero M. C., Martín J. L.: Lista preliminar de especies silvestres de Cabo Verde. Hongos, Plantas y Animales Terrestres. – Consejería de Medio Ambiente y Ordenación Territorial, Gobierno de Canarias, La Laguna, 2005.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, od 30. 10. do 13. 11. 2006.