Syn.: Amygdalaceae D. Don, Malaceae Small, Spiraeaceae Humb., Bonpl. et Kunth
POPIS:
Rostliny velmi rozmanitého vzhledu: stromy, např. jeřáb břek (Sorbus torminalis), keře, např. hloh obecný (Crataegus laevigata), výjimečně i prutovité, po většinu roku bezlisté (Prunus arabica), dřevnaté liány, např. růže Rosa sempervirens, keříky, např. mandloň nízká (Prunus tenella), polokeře, např. dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), i byliny. Mezi nimi jsou častější byliny vytrvalé, např. udatna lesní (Aruncus dioicus), mnohem méně je monokarpických: dvouletá je např. mochna Potentilla newberryi, jednoletý je např. nepatrnec rolní (Aphanes arvensis). Zejména dřevnaté druhy mohou být pichlavé; trny mohou být původu pokožkového, např. u růže šípkové (Rosa canina), nebo jde o ztrnovatělé větvičky, tzv. kolce, např. u hlohu jednoblizného (Crataegus monogyna).
Listy jsou obvykle opadavé, ale stálezené listy má např. Prunus africana; jsou téměř vždy střídavé, vstřícné listy má např. Lyonothamnus floribundus. Pokud jsou jednoduché, mohou být celistvé, např. u tavolníku vrbolistého (Spiraea salicifolia), nebo členěné, a to jak podle žilnatiny dlanité, např. u kontryhele pastvinného (Alchemilla monticola), tak podle žilnatiny zpeřené, např. u jeřábu prostředního (Sorbus intermedia); mohou být i složené, a to lichozpeřené, např. u krvavce totenu (Sanguisorba officinalis), přetrhovaně lichozpeřené, např. u řepíku lékařského (Agrimonia eupatoria), nebo dlanité, a pak mohou být 3četné, např. u jahodníku obecného (Fragaria vesca), 5četné, např. u mochny písečné (Potentilla incana), nebo i vícečetné, např. u kontryhele Alchemilla alpina. Palisty jsou obvykle přítomny, u mnoha rodů vytrvalé, např. u růže šípkové (Rosa canina), ale např. u třešní (Prunus avium) záhy opadavé; chybí skupině rodů z příbuzenstva tavolníků (Spiraea).
Květy mohou být jednotlivé, např. u dryádky osmiplátečné (Dryas octopetala), většinou se tvoří květenství. Častá jsou především rozmanitá květenství hroznovitá, a to hrozen, např. střemcha (Prunus padus), chocholík, např. jabloň (Malus domestica), okolík, např. višeň (Prunus cerasus), lata, např. udatna lesní (Aruncus dioicus), chocholičnatá lata, např. jeřáb obecný (Sorbus aucuparia), strboul, např. krvavec toten (Sanguisorba officinalis) nebo klas, např. krvavec Sanguisorba dodecandra. V jiných případech se ale setkáváme i s květenstvími vrcholičnatými, např. s kruželem, který má např. tužebník obecný (Filipendula vulgaris), vrcholičnatou latou, např. u mochny stříbrné (Potentilla argentea), i s vijany, které tvoří dílčí květenství u kontryhelů (Alchemilla).
Květy jsou převážně oboupohlavné, jen řičeji jednopohlavné: nejvyšší květy ve strboulech krvavce menšího (Sanguisorba minor) jsou samičí, ostatní jsou oboupohlavné. Naproti tomu např. Dendriopoterium menendezii je jednodomé a Marcetella moquiniana obvykle dvoudomá. Květy jsou pravidelné, obvykle 5četné, 4četné květy má např. Rhodotypos scandens, 3četné Potaninia mongolica, 8četné dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), ale mnohdy jsou anisomerické: tyčinek a plodolistů bývá často jiný počet než květních obalů.
Specifikem růžovitých je velmi různorodá stavba květního lůžka. Fylogeneticky nejprimitivnější zástupci, což jsou např. tavolníky (Spiraea), je mají ploché. Evoluce však šla dvěma zcela protichůdnými směry. U některých se květní lůžko prodlužovalo, např. u ostružiníků (Rubus) a mochen (Potentilla), nejextrémnější podoby nabylo tam, kde prodloužené a zveličené květní lůžko zdužnatělo: u druhu Potentilla indica a rodu jahodník (Fragaria). Opačný trend je patrný u rodů, kde se květní lůžko začalo zahlubovat do květní stopky, zprvu miskovitě (slivoň – Prunus), posléze vzniká pohárkovitý útvar, tzv. češule; v češuli mohou zůstat plodolisty víceméně volné, např. v šípcích růží (Rosa), ale i např. v rodu Lachemilla, nebo stěna plodolistu s pletivem květní stopky srůstá, a vzniká malvice, např. u jabloní (Malus).
Květní obaly jsou navzájem vždycky volné; u rodů s plochým nebo vypouklým lůžkem vyrůstají na bázi květu, u rodů s češulí na jejím vrcholu. Vlastní kališní lístky mohou po odkvětu dlouho vytrvávat, to je typické zejména pro rody s češulí – zveličené jsou např. u mišpule (Mespilus germanica). U růží mohou být některé kališní lístky zpeřené (i vícenásobně) – potom je nejčastějším případem situace, kdy 2 kališní lístky jsou zpeřené oboustranně, jeden jednostranně a 2 jsou jednoduché. U krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) je kalich barevný a přebírá funkci koruny. Pod kalichem bývá někdy přítomen kalíšek, interpretovaný jako pozůstatek palistů vlastních kališních lístků. Lístků kalíšku je tolik, kolik je lístků kališních, nejčastěji 5 (většina mochen – Potentilla), nebo 4 (kontryhele – Alchemilla). Korunní lístky jsou často nápadné, velké a živě zbarvené, pokud jsou menší, často tvoří bohatší květenství, např. jeřáb obecný (Sorbus aucuparia). Řidčeji jsou koruny drobné, např. u řepíku lékařského (Agrimonia eupatoria), u typů opylovaných větrem, jsou navíc nenápadné, zelenavé nebo hnědavé, např. u makaronéského keře Marcetella moquiniana, u některých může koruna zcela chybět, např. u krvavců (Sanguisorba).
Tyčinek je obvykle větší neurčitý počet a jsou navzájem volné; mnohem méně je jich 5, např. v nejvyšších květech řepíku vonného (Agrimonia procera), 4 tyčinky mají např. kontryhele (Alchemilla), nepatrnec rolní (Aphanes arvensis) má tyčinku jedinou.
Od stavby květního lůžka se odvíjí stavba gynecea. Plodolisty jsou obvykle volné, v některých případech na bázi srostlé (např. Sorbaria sorbifolia), jen výjimečně jsou srostlé celé (např. Exochorda racemosa). Na vyklenutém lůžku se zakládá obvykle větší, neurčitý počet volných plodolistů, např. u ostružiníku skalního (Rubus saxatilis). Na plochém květním lůžku bývá často počet plodolistů roven počtu kališních lístků, tj. obvykle 5, např. u tavolníku vrbolistého (Spiraea salicifolia), u Rhodotypos scandens jsou obvykle 4, u udatny lesní (Aruncus dioicus) nejčastěji 3. V případě květního lůžka konkávního, resp. zanořeného do češule, může být plodolistů v počtu květních částí, např. u jabloně (Malus domestica); vzácněji je jich větší neurčitý počet, např. u růží (Rosa), častěji naopak dochází k redukcím. Řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), druhy rodu Lachemilla, z hlohů např. h. obecný (Crataegus laevigata) mají v češuli uzavřené pestíky 2, řada dalších má pestík jediný, např. skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris) nebo třešeň (Prunus avium).
Plody u růžovitých jsou podobně pestré jako stavba gynecea. Evolučně původnější typy mají často měchýřky, např. udatna lesní (Aruncus dioicus) nebo tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), od měchýřku je výjimečně odvozena tobolka (např. Exochorda racemosa); její semena jsou křídlatá. Velmi časté jsou nažky, má je např. mochna nátržník (Potentilla erecta), nažky na zdužnatělém vytrvalém květním lůžku např. jahodník obecný (Fragaria vesca), nažky protažené do přívěsku háčkovitého najdeme např. u kuklíku potočního (Geum rivale), nažky s ochmýřeným létacím zařízením mají dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala) nebo kuklík plazivý (Geum reptans). Další skupina růžovitých tvoří peckovice: nejtypičtěji zástupci rodu slivoň (Prunus), ale jako souplodí peckoviček můžeme označit i maliny (Rubus idaeus); netypické vysýchavé peckovice jsou i plody mandloní, a to i m. nízké (Prunus tenella). Specifické plody tvoří druhy s češulemi. Plody růží (Rosa), tedy šípky, je vlastně souplodí navzájem nažek uzavřených v češuli; malvice jabloní (Malus) a hrušní (Pyrus) představuje v češuli uzavřené měchýřky, drobné malvice hlohů (Crataegus) jsou nažky uzavřené v češuli.
Z obsahových látek jsou obvykle přítomny třísloviny a flavonoidy; řidčeji se vyskytují glykosidy, které tvoří např. v mandloň (Prunus dulcis), velmi vzácně i alkaloidy, např. v tavolníku Spiraea japonica.
ROZŠÍŘENÍ:
Mezi růžovitými se dnes rozlišuje celkem 104 rodů (POWO 2020) a přibližně 4800 druhů (Plant List), které rostou prakticky po celém světě. Těžiště druhové diverzity je v temperátní zóně a v subtropech severní polokoule, dosti početně jsou zastoupeny i v temperátních oblastech jižní polokoule, zatímco v tropech je jich méně, najdeme je zde především v horách. Typickou dřevinou v afrických horách je Hagenia abyssinica, v Jižní Americe např. Polylepis sericea. V suchých tropech chybí téměř úplně, v polopouštních podmínkách roste v Asii např. Prunus arabica. Zasahují i daleko za severní polární kruh, např. bylinný ostružiník Rubus arcticus, na opačné straně Země jsou na subantarktických ostrovech typičtí zástupci rodu Acaena, např. Acaena magellanica. Zajímavostí je, že Polylepis tarapacana je mezi rostlinami nejvýše vystupujícím stromem: v Bolívii byl nalezen ještě v nadmořské výšce 5100 m.
RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Acaena
Agrimonia
Alchemilla
Amelanchier
Aphanes
Aremonia
Argentina
Aronia
Aruncus
Bencomia
Cercocarpus
Chaenomeles
Chamaebatia
Chamaebatiaria
Chamaerhodos
Cliffortia
Comarum
Cotoneaster
Crataegus
Cydonia
Dasiphora
Dendriopoterium
Dryas
Drymocallis
Eriobotrya
Exochorda
Fallugia
Farinopsis
Filipendula
Fragaria
Geum
Hagenia
Hesperomeles
Holodiscus
Kerria
Lachemilla
Leucosidea
Luetkea
Malus
Marcetella
Mespilus
Osteomeles
Physocarpus
Polylepis
Potentilla
Prunus
Purshia
Pyracantha
Pyrus
Rhodotypos
Rosa
Rubus
Sanguisorba
Sarcopoterium
Sibbaldia
Sibbaldianthe
Sibbaldiopsis
Sorbaria
×Sorbopyrus
Sorbus
Spiraea
Tetraglochin
Waldsteinia
EKOLOGIE:
Z různotvarého vzrůstu vyplývá i vztah k rozmanitým typům stanovišť. Růžovité mohou být součástí stromového patra temperátních lesů opadavých, např. jeřáb břek (Sorbus torminalis), i stálezelených, např. bobkovišeň (Prunus laurocerasus). Více druhů s křovitým vzrůstem roste typicky v lesních pláštích, např. trnka (Prunus spinosa), nebo na skalních teráskách, např. tavolník vroubkovaný (Spiraea crenata), případně v nízkých arktických křovinách, např. mochnovec křovitý (Dasiphora fruticosa). V suchých loukách je typický např. jahodník trávnice (Fragaria viridis), na stanovištích mezických např. kontryhel pastvinný (Alchemilla monticola), na vlhčích lučních stanovištích např. mochna plazivá (Potentilla reptans), mochna husí (Argentina anserina) dobře snáší i zasolení. Mochna nízká (Potentilla supina) preferuje obnažené rybniční dno, zatímco další jednoletý druh nepatrnec rolní (Aphanes arvensis) je polní plevel. Pro skalní štěrbiny je typická např. mochna Potentilla caulescens. V podrostu listnatých lesů je častý např. kuklík městský (Geum urbanum). Rašelinné louky až přechodová rašeliniště preferuje zábělník bahenní (Comarum palustre). Mnoho růžovitých najdeme v trávnících nad horní hranicí lesa, např. mochnu zlatou (Potentilla aurea), pro tundru je charakteristická např. dryádka Dryas integrifolia.
V etésiové vegetaci je růžovitých méně: ve východním Středozemí je charakteristický trnitý keřík Sarcopoterium spinosum, pro kapský fynbos je typická např. Cliffortia ruscifolia. V tropických horských jihoamerických lesích je složkou stromového patra např. Polylepis weberbaueri, v Africe např. Hagenia abyssinica. V afroalpínské vegetaci najdeme např. kontryhel Alchemilla pedata, v Andách ve vegetaci páramos např. Acaena cylindristachya.
Rody Dryas, Purshia a několik dalších se vyznačují symbiózou s aktinomycety z rodu Frankia, které asimilují vzdušný dusík. Tato skutečnost jim dovoluje konkurenceschopnost i v prostředí velmi chudém na organické živiny.
Květy jsou opylovány především hmyzem, opylení větrem je mnohem méně časté, např. u krvavce menšího (Sanguisorba minor). Dosti častá je cizosprašnost. V některých případech byla zaznamenána autogamie, např. u růže bedrníkolisté (Rosa spinosissima): řepíček mochnovitý (Aremonia agrimonioides) někdy tvoří květy kleistogamické, které se neotvírají. Mezi růžovitými se dosti často objevuje apomixe: apomiktické jsou zřejmě všechny druhy kontryhelů (Alchemilla), častá je v případě druhů vzniklých hybridogenezí, která tímto způsobem překonává problémy nestejností jednotlivých částí genomu. Apomiktické jsou mnohé ostružiníky, ve střední Evropě je takových většina, např. o. kleťský (Rubus kletensis), jeřáby, např. j. olšolistý (Sorbus alnifrons), hlohy (Crataegus), apomixe se objevuje i v jihoafrickém rodu Cliffortia.
Z rozmanitosti semen a plodů vyplývají i různé způsoby šíření. Mezi růžovitými najdeme typy šířené větrem, např. kuklík horský (Geum montanum), epizoochorně, tj. na povrchu těla zvířat, např. řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), endozoochorně, tj. v trávícím traktu (to se týká zejména druhů s dužnatými plody), i myrmekochorně, např. mochna písečná (Potentilla incana).
PŘÍBUZNOST:
Růžovité patří do rosidové větve dvouděložných, podobnou klasifikaci nabízely i morfologické systémy, když je řadily do podtřídy Rosidae. Pozoruhodné je, že v blízce příbuzných čeledích evolučně odvozených od růžovitých je zřetelná tendence k miniaturizaci květů, např. u řešetlákovitých (Rhamnaceae) a hlošinovitých (Elaeagnaceae), která dále vede k redukcím spojeným především s opylováním pomocí větru, např. u jilmovitých (Ulmaceae), morušovitých (Moraceae), konopovitých (Cannabaceae) a kopřivovitých (Urticaceae). Vzhledem k různorodosti stavby gynecea bylo před časem navrženo rozdělení růžovitých na čtyři samostatné čeledi: nejprimitivnější tavolníkovité (Spiraeaceae), dále růžovité (Rosaceae), jabloňovité (Malaceae) a mandloňovité (Amygdalaceae). Molekulárně biologická data ovšem ukazují, že růžovité jsou monofyletické, a rozdělení růžovitých není tedy příliš opodstatněné.
VYUŽITÍ:
Mezi růžovitými je mnoho druhů, které měli lidé od nepaměti v oblibě. Jsou to především ty, které mají dužnaté plody: mnohé dnes šlechtí a pěstuje v moderních kulturách. Jsou to druhy s malvicemi (tzv. jádrové ovoce): jablka (Malus domestica), hrušky (Pyrus communis), východoasijské naši (Pyrus pyrifolia), kdoule (Cydonia oblonga), mišpule (Mespilus germanica), ale i velkoplodé hlohy, např. Crataegus azarolus, dále aronie (Aronia melanocarpa), různé druhy jeřábů (Sorbus) a muchovníků (Amelanchier). Druhou skupinou jsou peckoviny: švestky a jim příbuzné (Prunus domestica, Prunus insititia a další), višně (Prunus cerasus), třešně (Prunus avium), meruňky (Prunus armeniaca) a broskve (Prunus persica). Třetí skupinou je „drobné ovoce“: jahody (Fragaria ×ananassa i ostatní plané druhy), maliny (Rubus idaeus), ostružiny (Rubus fruticosus agg.) a další zástupci rodu Rubus; mimo předcházející skupiny stojí šípky, sbírané z mnoha druhů rodu Rosa, a vlastně taky mandle (Prunus dulcis).
Velmi mnoho růžovitých patří mezi léčivky, zejména rostliny s vysokým obsahem tříslovin, např. kontryhele (Alchemilla), mochna nátržník (Potentilla erecta) a řepík (Agrimonia eupatoria). Ovšem rostliny s vyšším obsahem kyanogenního glykosidu amygdalinu jsou jedovaté, např. Rhodotypos scandens.
Růžovité přispěly mnoha druhy i do sortimentu okrasných rostlin. Do klasického sortimentu v barokních zahradách patřily kultivary odvozené zejména od růže galské (Rosa gallica), které posléze nahradily hybridní kultivary s podílem čínských druhů (např. s Rosa chinensis, Rosa multiflora a dalšími); z korunních lístků růže Rosa ×damascena se navíc lisuje olej ceněný v parfumerii. Mnoho růžovitých najdeme mezi dalšími vysazovanými keři i stromky, např. četné tavolníky (Spiraea), Sorbaria sorbifolia, Physocarpus opulifolius, Exochorda racemosa, Kerria japonica, skalníky (Cotoneaster) a hlohyně (Pyracantha coccinea). K oblíbeným trvalkám patří např. velkokvětý kuklík Geum coccineum a dnes i kavkazské kontryhele (např. Alchemilla mollis). Četné další druhy najdeme u skalničkářů, třeba drobné polštářové mochny, k nimž patří např. Potentilla nitida.
Fotografovali Alena Vydrová, Věra Svobodová, Ladislav Hoskovec a Vít Grulich.