Syn.: Pinus tuberculata Gord., Pinus californica Hartweg.
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Rozšíření: Západní část Severní Ameriky, od jihozápadní části Oregonu přes pobřežní pásmo po jižní Kalifornii, také v mexické Baja California. Vertikální rozmezí od (0–)500 do 1 650 m n. m. Na území bývalého Československa poprvé vysazená v roce 1923 na Borové Hoře u Zvolena.
Ekologie: Původní areál Pinus attenuata leží v oblastech s mírnou a vlhkou zimou a suchým horkým létem. Světlomilná, stín netolerující dřevina. Typickým stanovištěm jsou suché výslunné horské svahy. Rozšíření je podmíněno také edaficky (např. půdami na vyvřelých ultramafických horninách – peridotity, serpentinity). Roste na mělkých chudých kamenitých až písčitohlinitých půdách. Ze zástupců konifer ji v některých společenstvech doprovázejí Pinus radiata, P. coulteri, P. sabiniana, P. lambertiana, P. contorta, Calocedrus decurrens, Sequoia sempervirens, Pseudotsuga macrocarpa, Taxus brevifolia aj., z listnatých dřevin jsou to například zástupci rodu Quercus, Lithocarpus densiflora, Arbutus menziesii atd.
Popis: Strom nebo keř, dorůstající 10–12(–24) m výšky a do 60(–80) cm v průměru kmene. Je to jediná 3jehličná borovice na světě, která vytváří také keřovité formy. Koruna vejčitá nebo kuželovitá s vodorovně odstálými větvemi, na konci vzhůru směřujícími. Kmen buď přímý, častěji však vytváří formy s více kmeny, nebo keřovitý. Borka v dolní části tmavohnědá, mělce rozbrázděná ve velké volné šupiny, výše na kmeni světle hnědá, hladká. Letorosty rezatě hnědé, lysé. Pupeny podlouhle vejčité, 1,5–2 cm dlouhé, na konci protažené do špičky, hnědé, pokryté bílou pryskyřicí. Jehlice ve svazečcích po 3 (zřídka po 2), štíhlé, světle zelené nebo namodralé, 7–18 cm dlouhé. Samičí šištice válcovité, 1–1,5 cm dlouhé oranžově hnědé. Šišky krátkou silnou stopkou pevně přisedlé k větvi po 2–4(–5), asymetrické, k větvím zahnuté, 8–16 cm dlouhé, 5–6 cm široké, světle hnědé, lesklé, silně pryskyřičnaté. Semenné šupiny na vypouklé straně šišek se silným, široce kuželovitě vyklenutým zahnutým pupkem, zakončeným ostnem, na opačné k větvi obrácené straně ploché s krátkým ostnem. Semena 6–7 mm dlouhá, vejčitá, černá, s asi 20 mm dlouhým křídlem. Kvetení a opylení probíhá od března do května, šišky dozrávají koncem léta až začátkem podzimu druhého roku. Semena začíná vytvářet poměrně brzy, od 10–12 let. Poměrně krátkověká pionýrská dřevina, dožívá se 60–100 let.
Využití: Pinus attenuata se využívá ve své domovině jako pionýrská a protierozní dřevina k ozeleňování a zpevňování suchých svahů na velmi chudých, kamenitých a písčitých půdách. V našich podmínkách má význam pouze sbírkový. Dospělé stromovité exempláře můžeme vidět v několika arboretech, například v Kostelci nad Černými lesy, na Sofronce, v Novém Dvoře u Opavy a v Průhonicích.
Poznámka: Životní cyklus Pinus attenuata je nevyhnutelně spjatý s přírodními požáry, které jsou součástí tamního ekosystému. Zajímavostí u této borovice jsou její mimořádně pevné, vůči ohni a vysokým teplotám odolné serotinní neboli „ohňové šišky“ (bez působení vysokých teplot se šiška nikdy nerozevře). Semenné šupiny jsou pevně spojené pryskyřicí, která se taví při vysokých teplotách (od 80 °C). Šiška je schopna se rozevřít 1–12 hodin po požáru a když už je povrch půdy chladnější, vylétnou první semena. Ještě 4 následující roky po působení požáru, kdy už nejsou semenné šupiny slepené pryskyřicí, ohňové šišky fungují hygroskopicky. Během zimního období a deště jsou zavřené, působením slunce, vyšších teplot a sucha se otevírají. Semena tak mají možnost vyklíčit na relativně provlhčené a zároveň požárem spálené holé ploše bez konkurence ostatních druhů rostlin. Šišky nikdy neopadávají, vytrvávají po celý život na větvích, někdy dokonce obrůstají kůrou. Semena v šiškách, které neprošly požárem, si udrží klíčivost až 30 let.
Rekordy druhu: Největší žijící jedinec se nachází v Shasta County v Kalifornii, je 36 m vysoký a v průměru kmene dosahuje 109 cm.
Fotografováno dne 7. 10. 2006 (Česko, Arboretum Nový Dvůr u Opavy).