Syn.: Carduus eriophorus L., Cninus eriophorus (L.) Roth., Cirsium eriophorum subsp. vulgare Nägeli in Koch, Cirsium fleischeri Podp.
Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité
Rozšíření: Většina Evropy, v České republice je soustředěn: a) na Moravě do karpatské části (oreofytikum a mezofytikum, s mírným přesahem do Panonského termofytika), kde největší koncentrace lokalit je v Javorníkách, Radhošťských Beskydech a Moravském krasu; b) v Čechách se pcháč bělohlavý vyskytuje v termofytiku, s mírným přesahem do mezofytika (Polabí, Český kras, Doupovská pahorkatina, České Středohoří, Tepelské vrchy).
Ekologie: Pcháč bělohlavý roste nejčastěji na pastvinách, suchých loukách, výslunných travnatých stráních, kamenitých stepích, pasekách a starých úhorech.
Popis: Dvouletka. Statná, silně ostnitá bylina. Kořen je silný, vřetenovitý. Lodyha přímá, dlouhá 50–150 cm, v horní polovině zpravidla větvená a po celé délce listnatá. Přízemní řapíkaté listy jsou uspořádány v růžici, dlouhé až 90 cm. Lodyžní se směrem k vrcholu rostliny plynule zmenšují, většinou jsou ouškatě přisedlé. Všechny listy jsou peřenoklané až peřenosečné, na líci přitiskle drsně hustě štětinaté, na rubu běloplstnaté. Úbory jsou na koncích chudého okolíku, jednotlivě, podepřené 2–3 ostnitými, kopinatými listeny. Zákrov kulovitý až mírně bochníkovitě zploštělý, odstále ostnitý, pavučinatě bílé vlnatý. Koruna trubkovitá, nachová. Nažky jsou jemně brázdité, hnědé, chmýr leskle bílý.
Využití: Občas se používá jako okrasná rostlina a do suchých vazeb.
Ohrožení a ochrana: Pcháč bělohlavý je řazen Červeným seznamem ČR mezi rostliny ohrožené (C3).
Fotografováno ve dnech 30. 7. 2003 (Česko, Čechy, Stráž nad Ohří) a 25. 5. 2006, listová růžice (Kadaň).