Syn.: Leucopitys strobus (L.) Nieuwl., Pinus chiapensis (Martinez) Andresen, Pinus nivea Booth ex Carrière, Strobus weymouthiana Opiz, Strobus strobus (L.) Small
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Rozšíření: Východní část Severní Ameriky (severovýchodní USA až jihovýchodní Kanada). Centrem rozšíření jsou jižní a severovýchodní části Appalačského pohoří a oblast Velkých jezer. Atlantiku se areál dotýká mezi 40–50° severní šířky v oblasti od New Yorku přes Boston na New Foundland. Do Evropy ji přivezl roku 1605 kapitán G. Weymouth, ke skutečně úspěšné introdukci došlo až o 100 let později na panství vikomta Weymoutha v Anglii. Z území ČR jsou doloženy první údaje z roku 1808 z Nowakovy zahrady v Radlicích, z roku 1809 z Lednice a z roku 1812 ze zahrady na Hluboši.
Ekologie: Původní areál je rozložen v mírném teplém, převážně humidním podnebí. Roční srážky zde kolísají od 510 po 2030 mm. Roste téměř na všech půdách v rámci svého areálu. Nejlépe se jí daří na dobře propustných písčitých půdách střední až nízké úrodnosti, kde jí tamní listnaté dřeviny nemohou konkurovat. Je středně tolerantní k zastínění. Roste dobře i na půdách s převažujícími jemnozrnnými částicemi. Mnohdy se chová jako pionýrská dřevina, výborně se zmlazuje na písčitých stanovištích, také na zemědělské půdě i na plochách po požárech.
Doprovodné dřeviny tvoří Pinus resinosa, Pinus banksiana, Pinus rigida, Picea rubens, Tsuga canadensis, Abies balsamea, Acer rubrum, Acer saccharum, Liriodendron tulipifera, Quercus rubra, Quercus prinus, Quercus alba, Prunus serotina, zástupcí rodů Betula, Carya, Fraxinus apod. Stoupá až do nadmořské výšky okolo 1510 m.
Popis: Vysoký strom dorůstající asi 50 m výšky a kolem 1,5 m v průměru kmene. Koruna v mládí kuželovitá, později široká až deštníkovitě rozložená s vodorovně odstálými větvemi. Kmen přímý, rovný, v mládí s hladkou šedozelenou lesklou borkou, později podélně rozbrázděnou, tmavou. Dřevo je měkké, s pryskyřičnými kanálky, jádrové narůžovělé nebo červenavě hnědé, běl bledožlutá až bílá, poměrně úzká. Letorosty tenké, zelenavé nebo světle hnědé, jemně pýřité, ve druhém roce lysé. Vejčité pupeny 5–7 mm dlouhé, přišpičatělé, červenavě žluté, slabě pryskyřičnaté, s pevně přitisklými šupinami s bělavým blanitým okrajem. Jehlice po 5 ve svazečcích, rovné, měkké, tenké, namodrale zelené, 5–14 cm dlouhé, na okrajích jemně pilovité, na hřbetní straně zelené, na obou bocích s řadami průduchů. Samčí šištice oválné, 8–10 mm dlouhé, v době zralosti světle hnědé, obvykle na rašících bočních větvích v dolní části koruny. Samičí šištice v době květu zelené, 5–40 mm dlouhé, na koncích větví v horní části koruny. Šišky dosti dlouze stopkaté (stopky 5–24 mm dlouhé), převislé, úzce válcovité 8–20 x 3–4 cm velké, světle hnědé. Semenné šupiny klínovité, uspořádané ve šroubovici, kožovité, hladké, s málo vyniklými štítky s pupkem na konci. Semena hnědá, na břišní straně srostlá s křídlem. K opylování dochází v květnu až červnu, k samotnému oplodnění až za 13 měsíců po opylení, šišky dozrávají 2. rokem a otvírají se v srpnu až září. Dožívá se 200–450 roků.
Využití: Je to největší a nejrychleji rostoucí konifera v severovýchodní části Severní Ameriky, současně jedna z nejproduktivnějších a nejcennějších. Státní dřevina států Maine a Michigan (USA).
Dřevní zásoby před příchodem „bílého muže“ v tamních pralesích jsou odhadovány na 3,4 miliardy m³ kulatiny. Na území USA byla 300 let považována za nejlepší jehličnaté dřevo.
Až do Americké revoluce (1775–1783) mělo britské Královské loďstvo vyhrazeno právo na veškeré americké vejmutovkové dřevo vhodné na lodní stožáry. Ve 2. polovině 19. století značně poklesly zásoby dřeva pilařsky velmi ceněné vejmutovky. To vyvolalo tlak na zvýšené zalesňování touto dřevinou. Nevýhodné cenové relace sadebního materiálu v Americe způsobily, že koncem 19. století se sazenice vejmutovky musely dovážet i z Evropy, aniž byly zpracovány a praktikovány fytokaranténní předpisy. S těmito sazenicemi se do Ameriky zavlekla i rez vejmutovková (Cronartium ribicola), která na tuto borovici přešla pravděpodobně z mezihostitelských druhů rodu Ribes (rybíz, hlavně rybíz černý a srstka; za původního hostitele se považují limby Pinus cembra a Pinus sibirica, které však tato rez nepoškozuje). Infikované sazenice byly v Americe vysazovány od roku 1898. Na pěstovaných borovicích se objevila rez v r. 1909, na vejmutovkách v přírodě v roce 1915, a proto bylo rozhodnuto podnikat proti rzi obranná opatření. Hodnota dřevních zásob ohrožených lesů byla odhadována na více než 1 miliardu dolarů. Opatření proti rzi probíhala v letech 1909–1967. Byla to nejrozsáhlejší akce ochrany lesa v historii amerického lesnictví jak po stránce jejího trvání, tak po stránce materiálových a finančních nákladů (odhadem víc než 150 mil. dolarů). Hlavní úder byl veden proti kulturním i planě rostoucím keřům rybízu, které byly systematicky ničeny na více než 8 mil. ha na území 30 států východní a západní části USA. Teprve po 2. světové válce se tento způsob boje proti rzi omezil na potenciálně cenné lokality v zónách silného ohrožení, zkoušeny byly ještě antibiotické fungicidy, rovněž s nevalným úspěchem. Program boje proti rzi tak v USA skončil bezúspěšně.
Relativně úspěšnějším bylo nastartování genetického programu šlechtění pětijehličných borovic, rezistentních k této rzi. V roce 1994 začal v Kanadě nový program obrany, který pokračuje dodnes. Byl spojený s reintrodukcí vejmutovky na New Foundlandu, kde tato dřevina měla dříve dominantní zastoupení, ale škody rzí vejmutovkovou měly během 20. století devastační rozměry. Začaly se zde vysazovat vejmutovky ve směsi se smrkem černým v poměru 30:70, před samotnou výsadbou byla prováděna skarifikace půdy či řízené požáry (to z důvodů redukce mezihostitele a eliminace organické vrstvy); pro výsadbu se preferovaly střední a horní části svahů, teplejší a sušší jižní expozice, propustné půdy. Vyvětvováním se odstraňovaly infikované jehlice dříve, než rez prorostla do kmene, osvědčila se i biologická ochrana dvěma druhy hub, které jsou schopné vytlačit rez z listů rybízu a také fungicid Bayeleton.
Vejmutovka má snadno opracovatelné dřevo střední pevnosti, používá se v širokém rozsahu především jako dříví stavební, vláknina, také k výrobě překližek, nábytku i zápalek, pro dřevomodelářské účely. Vejmutovka poskytuje také dehet (white pine tar), který má antiseptické účinky. Dřevina je vhodná pro zalesňování holých ploch, pro krajinářské a sadovnické účely i pro plantáže vánočních stromků (dobře snáší letní zastřihování výhonů za účelem hustého habitu).
Poznámka: V mírném pásmu Starého světa patří mezi nejčastěji pěstované americké dřeviny, v Evropě nejčastěji v Německu a Česku. V ČR ještě před 20 lety bylo odhadem asi 2000 ha redukované lesní plochy. Dnes je to dřevina u nás spíše nežádoucí. Jednak zvyšuje možnost škod napadením rzí vejmutovkovou (v některých zemích se proto úplně přestala pěstovat), ale především se chová jako nebezpečná invazní dřevina vytlačující původní taxony. V chráněných oblastech Labské pískovce i Českosaské Švýcarsko, kde je velmi vitální, se spontánně zmlazuje v různých společenstvech, od kulturních smrčin a bořin až po cenné reliktní bory, vzácné bory s vlochyní, skalní společenstva a keříčková společenstva s rojovníkem a šichou.
Vejmutovka se tu velmi rychle šíří celým skalním městem a jeho okolím a přerůstá a vytlačuje původní druhy, včetně borovice lesní. Zde se prokázala její nižší náročnost na živiny, výšku pH, ve srovnání i s velmi nenáročnou a skromnou borovicí lesní. Úspěšná invaze může také být podpořena eutrofizací dusíkem a znečištěním ovzduší kouřovými plyny, k nimž je borovice lesní méně tolerantní.
Rekordy druhu: Největší žijící vejmutovky v Americe rostou ve státě Michigan u Marquette: 61 m vysoká a 150 cm v průměru kmene; 55 m vysoká a 163 cm v průměru kmene.
Nejvyšší v Evropě: 42 m vysoká, roste na Ostravsku.
Fotografováno ve dnech 28. 9. 2006 (Česko, zámecký park Sychrov), 30. 9. 2006 (Liberec), 13. 10. 2006 (Hrubá Skála) a 20. 11. 2003 (CHKO Labské pískovce).