Národní park Ordesa y Monte Perdido leží ve španělských Pyrenejích v regionu Aragon, provincii Huesca u francouzských hranic. Má rozlohu 15 608 ha. Zahrnuje širokou škálu ekosystémů, ve kterých se nachází bohatá a různorodá flora a fauna. Je zároveň součástí biosférické rezervace Ordesa-Vignemal, ptačí oblastí a lokalitou zapsanou na Seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.
Je jedním z nejstarších národních parků ve Španělsku. Údolí Ordesa bylo vyhlášeno roku 1918 chráněným územím; to bylo v roce 1982 rozšířeno o další tři údolí, která vycházejí z masivu Monte Perdido a překvalifikováno na národní park. Nyní zahrnuje kromě údolí Ordesa ještě údolí Pineta, soutěsku Escuaín, kaňon Añisclo a celou španělskou část horského masivu Monte Perdido. Jeho ochranná obvodová plocha činí 19 tisíc ha. Za státní hranicí na něj navazuje francouzský Národní park Pyreneje (Parc national des Pyrénées).
Park představuje výjimečnou geologickou strukturu, kterou tvoří masiv Monte Perdido, hluboce zaříznutá údolí a velkolepé kary. Severní svahy mají vlhké oceánské klima, zatímco jižní svahy sušší mediteránní klima. Masiv Monte Perdido je nejvyšší evropský vápencový masiv, který vytvořila eroze z třetihorních vápnitých mořských sedimentů. Nejvyšší vrchol Monte Perdido má výšku 3354 m; místem s nejnižší nadmořskou výškou národního parku je dno kaňonu Añisclo s pouhými 700 m. Park je krajinou extrémních kontrastů, od nejvyšších vyprahlých vrcholů po kaňony a zelená údolí s bystřinami, vodopády, svěžími loukami a lesy. Na přírodních podmínkách se významně podílí i orientace údolí: Ordesa směřuje na západ, Añisclo na jih, Escuaín jihovýchodně a Pineta na východ.
PN Ordesa y Monte Perdido se skládá z pěti rozdílných jednotek: čtyř různých údolí a horského masivu.
Masiv Monte Perdido zahrnuje vrcholy a skalní hřebeny. Dominují mu tři vrcholy známé jako Las Tres Sorores (Pico Monte Perdido, Cilindro a Añisclo), z nichž vrchol Monte Perdido je s výškou 3354 m třetí nejvyšší horou Pyrenejí. Na severním svahu mezi 2700 m a 3250 m nadmořské výšky se nachází čtvrtý největší pyrenejský ledovec Monte Perdido. V oblasti leží četná ledovcová jezera, z nichž je největší Ibón de Marboré.
Valle de Ordesa je údolí ledovcového původu o délce 15 km, šířce až 3 km, se stěnami až 800 m vysokými. Jeho průměrná výška je 1300 m. Jižní stěny vrcholu Tabacor obtéká řeka Arazas s mnoha kaskádami a vodopády (Molinieto, Tamborrotera, Abetos, Arripas, La Cueva, El Estrecho, Gradas de Soaso a Cola de Caballo). Ve vertikálních stěnách jsou četné rokle a tři cirky ledovcového původu (Carriata, Cotatuero a Soaso). Celá oblast je plná krasových jevů jako jsou četné závrty, jeskyně a propasti.
Cañón de Añisclo má délku asi 10 km, vychází z ledovcového cirku Añisclo; vlastní kaňon vyhloubily vody řeky Bellos s četnými kaskádami a vodopády. Vodopád Fuen Blanca spadá téměř kolmo ze stěny Pico Añisclo. Na malém prostoru kaňonu se vyskytují rostliny z velmi různých prostředí: v severním úseku se spíše projevují vlivy podnebí středoevropského, zatímco jižní úsek při soutoku řek Bellos a Cinca ovlivňuje středomořské klima. V kaňonu dochází i k inverzi vegetačních pásů: ve vyšších oblastech roste výrazně mediteránní dub cesmínovitý (Quercus ilex), kdežto bukové a smíšené lesy rostou v dolní části rokle.
Escuaín Gorge je úzká hluboká soutěska odbočující jihovýchodně z kaňonu Añisclo; s délkou asi 4 km je nejmenším údolí národního parku. Protéká jím řeka Yago, která pramení v ledovcovém cirku Gurrundué. Ve vápencovém podloží vznikla řada jeskyní, galerií, závrtů a roklin; na severním svahu velký smíšený les.
Valle de Pineta je ledovcové údolí ve tvaru „U“, ohraničené vysokými a strmými horskými hřebeny, asi 12 km dlouhé. Začíná severně od masivu Las Treserols v cirku Pineta pod Balcón de Pineta, zahrnuje prameniště a tok řeky Cinca, která pak teče mezi vysokými stěnami lemujícími údolí. Nejvyšší výšku oblasti má vrchol Sierra de las Tucas (2600 m), dno údolí je ve výšce 1500 m nad mořem.
Rozmanité přírodní podmínky (široká škála půd, výškové rozdíly, podnebí) vysvětlují bohatství různých druhů rostlin, které se v parku nacházejí. Bohatá flóra parku čítá více než 1300 druhů cévnatých rostlin, od druhů středozemních, atlanticko-evropských po glaciální relikty, dědictví ledových dob. Rostlinné druhy obsazují každý kout parku, od vysokých vrcholů a kaňonů po údolí s rozsáhlými plochami lesů.
V nejsušších horských enklávách se objevují carrascales – porosty dubů Quercus ilex. V teplejších enklávách je doprovází žanovec měchýřník (Colutea arborescens), zimolez Lonicera etrusca, rozmarýna lékařská (Rosmarinus officinalis), kručinka Genista scorpius a dokonce jalovec fénický (Juniperus phoenicea). Je zde hojný zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens).
Dubiny se submediteránním charakterem (quejigares) jsou porosty dubu pýřitého (Quercus pubescens) a dubu portugalského (Quercus faginea). Objevují se v izolovaných chráněných enklávách až do nadmořské výšky 1300 m. Provází je často hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), mateřídouška obecná (Thymus vulgaris) či lipnice hajní (Poa nemoralis).
V malých lokalitách poznamenaných lidskou činností – pastviny v kaňonu Añisclo a v okolí Escuaín – se vyskytují i rostliny submediteránního charakteru: dobromysl obecná (Origanum vulgare), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys) nebo jehlice Ononis pusilla. Pastviny se stále využívají a většina z nich je napadena invazivní kručinkou Genista scorpius, trnkou obecnou (Prunus spinosa) a levandulí Lavandula latifolia. Další pastviny tu najdeme až nad hranicí lesa, ty pokrývají významnou část parku. Převládají na nich kostřavy Festuca gautieri a Festuca paniculata, kozinec Astragalus sempervirens, jetel Trifolium alpinum a smilka tuhá Nardus stricta. Můžeme také najít hořce Gentiana lutea a Gentiana burseri a upolín nejvyšší (Trollius altissimus).
Hřebeny sousedící s kaňony a jejich skalnaté strmé svahy kolonizují polštářovité trnité keře Echinospartum horridum a zabraňují zatravnění těchto stanovišť. Jeho průvodci jsou stříbřenka Paronychia kapela subsp. serpyllifolia, kostřava Festuca indigesta, lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata) a ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys). Toto společenstvo je možné vidět na hřebenu Diazas, na horní hraně kaňonu Añisclo i na blízkém Circo de Gavarnie.
Častým společenstvem v teplejších spodních částech kaňonů a soutěsek je smíšený les s lípou srdčitou (Tilia cordata), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), javory (Acer spp.), lískou obecnou (Corylus avellana), jeřáby (Sorbus spp.) a břízami (Betula spp.).
Na svazích pak rostou mezofilní bučiny: buk lesní (Fagus sylvatica) s borovicí lesní (Pinus sylvestris) a jedlí bělokorou (Abies alba). Podrost tvoří hlavně zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens), přítomná je i bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), jaterník podléška (Hepatica nobilis) a okrotice červená (Cephalanthera rubra). Na vlhčích svazích se severní expozicí se k jedlím a bukům přidávají cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium), vrba jíva (Salix caprea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), jednokvítek velekvětý (Moneses uniflora), tolije bahenní (Parnasia palustris) i kapradina hrálovitá (Polystichum lonchitis).
Jedinečným společenstvem typickým pro obě strany centrálních Pyrenejí jsou subalpínské bory, lesy s borovicí pyrenejskou (Pinus uncinata) a s podrostem pěnišníku rezavého (Rhododendron ferrugineum), borůvky (Vaccinium myrtillus) a jeřábu mišpulky (Sorbus chamaemespilus). Někde je podrostem nízká forma jalovce Juniperus communis a medvědice lékařská (Arctostaphillos uva-ursi).
Ve společenstvech sutí na masivu Monte Perdido se vyskytuje největší množství endemických rostlin v centrálních Pyrenejích. Nacházejí se tu také škarda Crepis pygmaea, bodlák Carduus carlinoides, Cirsium glabrum, lomikámen vždyzelený Saxifraga aizoides, Dioscorea pyrenaica, mochna Potentilla nivalis, vikev Vicia argentea, orlíček Aquilegia pyrenaica, rozrazil Veronica aragonensis a Campanula speciosa.
Strmé skalní stěny, výchozy a pukliny obsazuje několik reliktních druhů rostlin, které tyto ekosystémy kolonizovaly v příznivých klimatických podmínkách a zůstaly bez větších změn, i když se klima změnilo. Takovými jsou ramondie Ramonda myconi, lomikámen Saxifraga longifolia, zimolez Lonicera pyrenaica, tučnice Pinguicula longifolia, Sarcocapnos enneaphylla a Chiliadenus glutinosus.
Na podmáčených stanovištích a rašeliništích roste bezkolenec Molinia caerulea, ostřice Carex davalliana a Carex nigra a suchopýr úzkolistý(Eriophorum angustifolium).
I v nejvyšších lokalitách, kde se drží sníh 10 i více měsíců v roce, se objevují rostliny: rostou zde tři druhy trpasličí vrby Salix retusa, S. reticulata a S. pyrenaica, dále Trisetum baregense a Minuartia cerastiifolia.
Soupis cévnatých rostlin národního parku Ordesa y Monte Perdido zahrnuje více než 1300 různých druhů, z toho je asi 50 pyrenejských endemitů. Rostou většinou v sutích, na skalní výchozech, ve vlhkých štěrbinách skal a na kamenitých pastvinách, prakticky chybí v lesním prostředí. Na našem webu je zastupují Gentiana burseri, Geranium cinereum, Iberis spathulata, Pinguicula longifolia, Ranunculus pyrenaeus a Teucrium pyrenaicum.
Fotografovali Věra Svobodová a Josef Jordán, v červenci 2015.