Není mnoho míst na Zemi, které by měly tak ponurou a přitom zajímavou historii, jako Ohňová země. Ta přitahovala dávné mořeplavce natolik, že i přes stovky i tisíce obětí se stále znovu pokoušeli tuto zemi dobýt a získat nad ní nadvládu pro svého krále, královnu či parlament. Co je na této zemi tak přitahovalo?
Vše začalo v době, kdy cena koření převyšovala cenu zlata a jediná úspěšná výprava do Asie vynesla odvážným mořeplavcům takové jmění, že až do smrti nepocítili nouzi. Není proto divu, že ti nejodvážnější, posíleni kacířskou teorií tehdejších astronomů a fyziků o kulatosti Země, se vydali do Asie opačným směrem, než bylo zvykem. Z tohoto pohledu znamenal první pokus Kryštofa Kolumba, který v roce 1492 skončil objevem Ameriky (Indiáni a Vikingové snad prominou tuto nepřesnost), neúspěch.
Naštěstí se o generaci později objevil na scéně Fernão de Magalhães, který se myšlenky na snadnou a rychlou cestu za bohatstvím jihovýchodní Asie nevzdal a v roce 1519 s flotilou 5 lodí s 230 muži na palubě vyplul za svým snem – najít průliv mezi Jižní Amerikou a od dob Aristotelových předpokládanou Terra Australis a obeplout celou zeměkouli.
Po mnoha útrapách, ztrátách a pokusu o vzpouru doplul tvrdohlavý Magalhães na podzim roku 1520 až k Ohňové zemi, kde byl s mírně smíšenými pocity přivítán původními obyvateli, Jamany. Jejich stylu života, při kterém si v těsné blízkosti ohňů zpříjemňovali pobyt v drsné přírodě nejzazšího jihu, vděčíme za dnešní pojmenování souostroví – Ohňová země. Završení výpravy návratem jediné lodi a 17 mužů na palubě stačilo k tomu, aby zájem o Ohňovou zemi ochabl. Avšak ne nadlouho.
Již za necelých 60 let se Magalhãesův průliv mezi Ohňovou zemí a pevninou dostal do hledáčku slavného anglického korzára Francise Drakea. Pod záštitou anglické královny Alžběty I. se se svou flotilou vypravil skrz průliv za zlatem a bohatstvím španělských kolonií na pacifickém pobřeží Jižní Ameriky. S partou tvrdých námořníků a notnou dávkou štěstí proplul obávaným průlivem a už měl namířeno přímo na sever do přívětivějších krajů. Avšak počasí mu nepřálo a obrovská bouře zahnala jeho loď daleko na jihovýchod do průlivu, který dnes nese jeho jméno. Tímto nechtěným kouskem dokázal, že Ohňová země není součástí Terra Australis, kterou museli kartografové na tehdejších mapách opět o něco zmenšit.
Další staletí přinesla Ohňové zemi první misionáře, osadníky, zlatokopy i vědecké výpravy. Mezi známá jména návštěvníků patří například Charles Darwin, který se na dálném jihu zastavil cestou za svými galapážskými pěnkavami a drozdci, a po kterém je pojmenováno nejvyšší pohoří Ohňové země. Nebo Robert Fitzroy, jehož jméno nese nejvyšší vrchol patagonských And.
V současné době už Ohňová země zdaleka nepatří jenom dobrodruhům. Přestože se většina potravin a výrobků, bez kterých se žádná civilizace neobejde, musí na toto souostroví dovážet, díky nerostnému bohatství se sem stěhuje více a více obyvatel. Jejich počet už přesáhl 100 tisíc. A přestože ani místní podnebí nebývá přívětivé, navštěvuje tuto výspu Jižní Ameriky neustále rostoucí počet turistů, přicházejících obdivovat drsnou krajinu jižního cípu And a botanické skvosty této části antarktického bioregionu.
Ohňová země v našem dnešním chápání je souostroví na samém jihu jihoamerického kontinentu, administrativně rozdělené mezi Chile a Argentinu. Jeho rozloha o něco přesahuje 70 000 km2, je tedy zhruba tak velké jako Česká republika. Největším ostrovem je Isla Grande de Tierra del Fuego, která má asi 48 tisíc km2. Podél jihozápadního pobřeží tohoto ostrova a na menších ostrůvcích, které jej na pacifické straně lemují, se strmě zdvihají částečně zaledněné vysoké hory, vlastně pokračování andského řetězce – nejvyšším bodem je Cordillera Darwin s nadmořskou výškou 2469 m. Přibližně v polovině ostrova se na úpatí hor v západovýchodním směru táhne sníženina, v níž leží jezero Fagnano, a za ním směrem k Atlantiku se vlní měkce modelovaná plochá pahorkatina.
Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje rostlinný kryt Ohňové země, je klima. Zdejší podnebí určuje především větrné proudění, jehož převažujícím směrem je západ – východ. Od Pacifiku přicházejí velmi vlhké vzduchové masy, které se zarážejí o vysoké hory nad pobřežím. Tyto oblasti jsou tedy velmi srážkově bohaté (spadne zde až 4000 mm srážek za rok), přitom chladné, ale typicky oceanické, s malými rozdíly mezi létem a zimou. V nižších polohách pobřežních partií, které mají nejvyšší srážky, prakticky nemrzne, průměrné zimní teploty se pohybují kolem 4 °C, zatímco letní kolem 8 °C. Chladno a mráz jsou potom typické pro vyšší horské polohy; to je spolu s vysokými srážkovými úhrny důvodem, proč se zde setkáváme i s ledovci.
Naproti tomu za hřebenem hor je srážek málo a plošiny na atlantickém pobřeží na severovýchodě ostrova mají roční úhrny srážek jen kolem 300 mm. Teploty jsou pufrovány vlivem oceánu, takže i zde velmi málo mrzne: průměrné teploty nejchladnějšího měsíce v roce dosahují kolem 1 °C.
Svérázné klima znamená, že mnoho tamních rostlin v našem středoevropském klimatu obtížně prosperuje, protože řada druhů, jak těch ze srážkově bohatých, tak těch ze srážkově chudých oblastí, má problém překonat naše zimy.
Na návětrné straně hor na západě extrémně velké množství srážek a permanentní silný vítr znemožňuje růst dřevinám. Proto se zde vyvinula rašeliniště a vřesoviště, vegetace vzhledem poněkud podobná tzv. pokryvným rašeliništím na ostrovech lemujících od západu Skotsko. Najdeme zde rašeliník Sphagnum magellanicum, známý i z našich končin, z cévnatých rostlin např. druhy Donatia fascicularis (Stylidaceae), Drapetes muscosus (Thymelaeaceae), šášina Schoenus antarcticus a Marsippospermum grandiflorum (Juncaceae).
V méně exponovaných závětrných polohách západního pobřeží se potom daří lesní vegetaci. Ačkoli je druhová diverzita dřevin malá, je zde patrná charakteristická zonace. Na místech, kterým se prakticky vyhýbá mráz, tvoří lesy stálezelené dřeviny, především primitivní krytosemenný druh Drimys winteri (Winteraceae) a stálezelený pabuk Nothofagus betuloides. V tomto typu vegetace se setkáváme i s ozdobnou dřevinou Embothrium coccineum z čeledi Proteaceae a velmi vzácně i s jehličnanem Pilgerodendron uvifera, a početným zastoupením drobnějších kapradin. Dále zde najdeme křoviny s fuchsií Fuchsia magellanica, rozrazilům příbuzným druhem Hebe elliptica nebo dřišťálem Berberis ilicifolia. Dále od pobřeží se nachází mozaika opadavých lesů, v nichž dominují opadavé pabuky, buď Nothofagus pumilio, anebo – na klimaticky drsnějších stanovištích – Nothofagus antarctica. Z bylin v lesích najdeme například orchideje Gavilea lutea a Codonorchis lessonii, pozoruhodnou jednoděložnou bylinu Luzuriaga marginata, při lesních okrajích zase pryskyřník Ranunculus peduncularis.
Lesní vegetace se často prolíná s křovinami, v nichž najdeme např. vřesovcovitý keř Gaultheria mucronata, hvězdnicovitou rostlinu Chiliotrichum diffusum, rybíz Ribes magellanica nebo dřišťál Berberis buxifolia. Na vřesovištích je hlavní dominantou šicha Empetrum rubrum, občas doprovázená dalším vřesovcovitým keříkem Gaultheria pumila. Vyfoukávaná stanoviště provázejí porosty poduškových rostlin, k nimž patří především podivuhodné miříkovité druhy z rodu Azorella a Bolax. V nich se daří různým bylinným nebo polokeřovitým zástupcům čeledi hvězdnicovitých, k nimž patří např. Nassauvia magellanica, Perezia magellanica a Perezia pilifera.
Podél vodních toků jsou mokřady s blatouchem Caltha sagittata, starčkem Iocenes virens a růžovitou bylinou Acaena magellanica.
Zhruba celou severní polovinu Ohňové země pokrývají stepi; vítr a nedostatek srážek zde nedovolují růst dřevinám. Najdeme zde především rozmanité trávy, jako kostřavu Festuca gracillima, pýr Agropyron fuegianum, psineček Agrostis flavidula, ječmen Hordeum comosum, metlici Deschampsia antarctica, tomkovici Hierochloe redolens a další. Z dvouděložných rostlin jsou typické starček Senecio patagonicus, turan Erigeron myosotis, další hvězdnicovitá Leucheria hahnii nebo pantoflíček Calceolaria uniflora.
Květena Ohňové země je dosti chudá. Na celém území se vyskytuje celkem 417 původních druhů, dalších 128 druhů sem bylo zavlečeno člověkem. Nevelkou druhovou diverzitu zapříčiňuje především nevelké geologické stáří území a jeho klimatické proměny v poslední době ledové, které způsobily, že flóra je zde relativně mladá a navíc – ve srovnání se střední nebo severní Evropou – nebyla k dispozici větší pestrost útočišť, z nichž se sem potenciálně mohly druhy šířit. Jediná šance byla migrace z kontinentu, která reflektuje podobné klimatické a vegetační zákonitosti, jaké panují na samotné Ohňové zemi; tuto migraci jen přefiltrovaly ještě drsnější klimatické podmínky. V zásadě je zřejmé, že druhy vyžadující srážkově bohatší prostředí migrovaly spíše z chilské, zatímco suchomilnější spíše z argentinské strany nejjižnějšího výběžku kontinentu.
Příliš krátká doba, po kterou flóra Ohňové země trvá, neumožnila výraznější rozvoj endemismu, který se udržuje asi na 3 % celkového počtu domácích druhů. Většina zdejších druhů má tedy souvislost s přilehlými – suchými nebo vlhkými – oblastmi kontinentu. Takové druhy tvoří 78 % celkové skladby. 12 % druhů zasahuje po hřebeni And vysoko na sever a překračuje až rovník: to se týká třeba hvozdíkovité polštářovité byliny Colobanthus quitensis. Velmi zajímavé jsou druhy, které mají tzv. bipolární disjunkci. Jsou to druhy, které se kromě Ohňové země a přilehlých částí jihoamerického kontinentu vyskytují i na severní polokouli, na které často mají podstatně větší část areálu. Tvoří asi 7 % původní flóry Ohňové země a s některými z nich se setkáváme dokonce i u nás, s některými z nich ovšem v odlišném poddruhu. Jsou to např. rožec rolní (Cerastium arvense), prustka obecná (Hippuris vulgaris), jitrocel přímořský (Plantago maritima), ostřice šedavá (Carex canescens), o. vrchovištní (Carex magellanica) a bojínek alpský (Phleum alpinum). Podobnou disjunkci najdeme i na úrovni rodů, které jsou zde zastoupeny odlišnými, v mnoha případech ale velmi podobnými druhy. Jsou to např. rody prvosenka (Primula), lomikámen (Saxifraga), kuklík (Geum), světlík (Euphrasia), jiné byly už zmíněny v charakteristice vegetace, např. dřišťál (Berberis) a šicha (Empetrum).
Asi 7 % původních druhů přesahuje na více či méně vzdálené subantarktické ostrovy (např. Tristan da Cunha a Kerguéleny), případně až na Nový Zéland. Jsou to např. Acaena magellanica, Azorella selago, Apium australe, Blechnum penna-marina a Ranunculus biternatus. Tento vztah je patrný i na úrovni rodů a týká se např. rodů Acaena, Azorella, Hebe, Astelia, ale i Nothofagus. Je vysvětlován rozpadem prakontinentu Gondwana, jehož bývalou součástí je nejen dnešní Jižní Amerika, ale i Nový Zéland a Austrálie, které byly spojeny prostřednictvím Antarktidy, která se teprve v průběhu čtvrtohor pokryla ledem.
Fotografoval Jindřich Houska, v únoru a březnu 2011.