Syn.: Astracantha granatensis subsp. sicula (Biv.) Podlech, Astracantha granatensis subsp. sicula (Raf.) Podl., Astracantha sicula (Biv.) Greuter, Astragalus granatensis subsp. siculus (Biv.) Franco et P. Silva, Astragalus siculus Raf.
Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité
Rozšíření: Endemit Sicílie, vyskytuje se pouze v masivu Etny, zejména na jejích jižních a jihovýchodních svazích, byl však sbírán i v pohoří Madonie na severu ostrova.
Ekologie: Na Etně provází suché svahy na nezpevněných sopečných tufech a větrajících lávových proudech, místy tvoří na otevřených místech výraznou vegetační dominantu. Vstupuje však i do podrostu světlých lesíků s převažující borovicí Pinus nigra subsp. laricio nebo kručinkou Genista aetnensis. Lokality leží v nadmořské výšce 1000–2400 m.
Popis: Kompaktní polokulovitý, od báze větvený trnitý keřík, dorůstá výšky 15–30(–60) cm; větvičky jsou hustě přitiskle chlupaté, později olysávají. Listy jsou střídavé, sudozpeřené, 0,7–5 cm dlouhé, s (3–)5–8 jařmy; lístky jsou podlouhlé až čárkovité, 3–11 mm dlouhé a 0,7–3 mm široké, šedozelené, na líci směrem k okrajům přitiskle chlupaté, na rubu s řídkým polopřitisklým oděním, na vrcholu s pichlavým hrotem; listové vřeteno je vytrvalé, zakončené ostrým trnem až 3krát delším než nejvyšší lístky; palisty jsou blanité, přirůstají k řapíku. Květy jsou po 3–5 přisedlé v úžlabí listenů; kalich je čihovitý, 6,5–11 mm dlouhý, žlutavý, se zelenými, šídlovitými, 2,5–5 mm dlouhými zuby, celý hustě přitiskle chlupatý; korunní lístky jsou žlutobílé, směrem k okrajům růžové až fialové, pavéza je nehetnatá, s podlouhlou až obvejčitou čepelí 8–10,5 mm dlouhou a 5–6,5 mm širokou, křídla jsou 12–15,5 mm dlouhá, člunek je 11,5–15 mm dlouhý; tyčinek je 10; plodolist je jediný. Lusky jsou stlačeně elipsoidní, 5–6 mm dlouhé a 3,5–4 mm široké, hustě bíle huňaté.
Poznámka: Patří do příbuzenské skupiny pichlavých polokřovitých kozinců, odvozených od středoasijských druhů, které sem pronikly v době ledové, kdy se v důsledku poklesu hladiny světových moří uzavřel Gibraltarský průliv a Středozemní moře se změnilo ve vysýchající velmi slané jezero. Na jeho březích vznikly polopouštní formace ne nepodobné dnešní vegetaci ve středoasijských horách. Po opětovném spojení s Atlantikem, kdy hladina moře vystoupala na dnešní úroveň, byl areál výchozích druhů roztrhán a ustavily se lokální endemické druhy. Nejblíže příbuzné jsou asi druhy Astragalus nebrodensis v horách na severu Sicílie a Astragalus parnassi v italské Kalábrii a Řecku.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 23. 9. 2016 (Itálie, Sicílie, svahy Etny nad městečkem Nicolosi).