Jeden z nejstarších španělských národních parků se nachází na severu země a zasahuje do tří autonomních společenství: do Asturie, Kantábrie a Kastilie (Castilla y León). Chrání nejvyšší partie Kantaberského pohoří. Byl vyhlášen v roce 1918 na ploše 169 km2, v roce 1995 byl podstatně rozšířen a v současné době má rozlohu 646 km2. V roce 2003 byl navíc prohlášen biosférickou rezervací a stal se také lokalitou evropského významu v soustavě Natura 2000.
Na okrajích národního parku se nacházejí nevápnité, kyselé sedimentární a přeměněné horniny, ale jádro pohoří tvoří karbonské vápence a dolomitizované vápence, které vytvářejí charakteristickou, ledovci modelovanou krajinu s rozeklanými hřbety a štíty, hlubokými roklemi a kaňony i zdviženými vysoko položenými krasovými náhorními plošinami. Nejvyšším bodem je Torre Cerredo (2648 m n. m.). Je zde několik jezer, ale vzhledem k propustnému vápencovému podloží je vodních toků málo.
Velmi specifické je klima. Severní svahy jsou návětrné a srážkově velmi bohaté, s maximem v létě, ve vyšších polohách se sníh udržuje skoro celé léto a v září už obvykle padá nanovo. Průměrná teplota v nadmořské výšce 1500 m je kolem 16 °C, což je podmíněno především zimou, kdy zde teploty sotva klesají k bodu mrazu; roční úhrn srážek činí asi 800 mm. Naproti tomu strana odvrácená od moře je mnohem sušší: pohoří tvoří velmi výraznou bariéru, která zapříčiňuje vysokou kontinentalitu kastilské náhorní plošiny. Tato bariéra funguje především v létě a způsobuje jednak četné odpolední bouřky, jednak pravidelné husté mlhy.
Přibližně do nadmořské výšky 800 m zasahují smíšené opadavé lesy s dubem letním (Quercus robur), dubem pyrenejským (Quercus pyrenaica) a dalšími dřevinami, v podrostu např. s listnatcem ostnitým (Ruscus aculeatus), žebrovicí různolistou (Blechnum spicant), na vápenci v podrostu s jelením jazykem celolistým (Asplenium scolopendrium), lýkovcem vavřínovým (Daphne laureola), krtičníkem Scrophularia auriculata a dalšími. V sušších údolích jsou i ostrůvky stálezeleného dubu cesmínovitého (Quercus ilex). Krajina je ale pod dlouhodobým tlakem člověka, který zasahoval do druhové skladby lesů a na mnoha místech odlesňoval, takže dnes zde najdeme četné pastviny. V bezlesí najdeme – zejména na kyselých podkladech – více druhů vřesovcovitých: vedle dabécie kantabrijské (Daboecia cantabrica) a vřesu obecného (Calluna vulgaris) také vřesovce Erica arborea a Erica vagans, třezalku bobulovitou (Hypericum androsaemum), lnici Linaria triornithophora a ovsíř Helictotrichon cantabricum. Na štěrkových náplavech je typická vrba šedá ve zvláštním poddruhu (Salix elaeagnos subsp. angustifolia).
Od nadmořské výšky 800 m postupně přibývá buku (Fagus sylvatica). Přibližně v nadmořské výšce 1600 m tvoří buk horní hranici lesa. V rozvolněných horských bučinách se v podrostu uplatňují kapradina Polystichum setiferum, lomikámen Saxifraga hirsuta, pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) a další. Horní hranice lesa byla leckde snížena a na místě horských bučin najdeme místy pastviny s hojným ocúnem Colchicum montanum, omějem Aconitum napellus subsp. vulgare, na jaře s různými druhy narcisů (Narcissus), kandíkem psím zubem (Erythronium dens-canis), řebčíkem kostkovaným (Fritillaria meleagris) a dalšími.
Výše najdeme přirozené subalpínské bezlesí. Místy má charakter porostů s nízkými keříky, k nimž náleží horský poddruh jalovce obecného (Juniperus communis subsp. hemisphaerica), hlodáš Ulex gallii, kručinka Genista legionensis, místy i dabécie Daboecia cantabrica, jinde je to travinobylinná vegetace, v níž se vyskytují např. sinokvět Jurinea humilis, smělek Koeleria vallesiana, devaterník Helianthemum canum subsp. cantabricum, pochybek huňatý (Androsace villosa), koulenka Globularia repens. Na místech s dlouho ležícím sněhem jsou porosty s trávničkou Armeria cantabrica, jetelem Trifolium thalii, lipnicí alpskou (Poa alpina), kontryhelem Alchemilla alpigena a bojínkem alpským (Phleum alpinum).
Pro skalní štěrbiny a suťové osypy je typická druhově bohatá vegetace s mochnou Potentilla nivalis subsp. asturica, pavincem Jasione cavanillesii, štěničníkem Iberis carnosa, svízelem Galium pyrenaicum, zvonkem Campanula arvatica, miniaturním pryšcem Euphorbia pyrenaica, lnicí Linaria filicaulis, třezalkou Hypericum nummularium, ovsířem Helictotrichon sedenense a řadou dalších druhů. Na místech s poněkud hlubšími půdami se vyskytují zapojenější trávníky s pěchavou vápnomilnou (Sesleria caerulea), rdesnem živorodým (Bistorta vivipara), písečnicí Arenaria purpurascens a ostřicí vždyzelenou (Carex sempervirens). Na sutích s dlouho ležící sněhovou pokrývkou je vyvinuto společenstvo s protěží Hoppeovou (Gnaphalium hoppeanum), lomikamenem Saxifraga conifera, devaterníkem Helianthemum urrielense a kostřavou Festuca glacialis.
V nadmořských výškách nad 2400 m bývá typickým druhem nízkých trávníků na teráskách a ve štěrbinách skal ostřička myší ocásek (Elyna myosuroides), kterou provází např. písečnice velkokvětá (Arenaria grandiflora) a vlnice Oxytropis neglecta.
Zřízení národního parku bylo motivováno i historickými událostmi: v úzkém údolí Covadonga na úpatí Picos de Europa se v roce 722 strhla bitva, v níž „domobrana“ místních usedlíků pod velením vizigótského šlechtice dona Pelaya rozprášila oddíly Maurů. Tato událost měla zásadní vliv na další chod dějin – právě tímto střetem byla zahájena reconquista, tedy křesťanské znovudobývání Pyrenejského poloostrova. V 19. století zde byl vybudován poutní kostel a pro dnešní Španěly je to jakýsi Říp. Na opačné straně pohoří leží klášter Liebana, kde v 8. století žil mnich Beatus, který sepsal komentář k biblickému Zjevení sv. Jana. Tento spis se v raném středověku stal oblíbenou četbou, o čemž svědčí několik do současnosti zachovaných exemplářů opatřených nádhernými ilustracemi.
Pohoří dnes nabízí pestré možnosti k turistice: funguje zde rozsáhlá síť značených cest i několik horských chat, do vyšších poloh pohoří se dá na několika místech vjet autem. Horská silnička z Covadongy k jezerům je však v letních měsících uzavřena pro soukromá vozidla, ale funguje zde kyvadlová doprava autobusy. Jinde lze překonat část převýšení lanovkami.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 25.–30. 8. 2018.