Syn.: Astragalus massiliensis (Mill.) Lam., Astragalus spinosissimus St.-Lag., Tragacantha massiliensis Mill., Tragacantha vera Medik.
Čeleď: Fabaceae – bobovité
Rozšíření: Roste v západní části Středozemí v několika izolovaných skupinách lokalit. Jedna leží v portugalském Algarve, ve Španělsku ve dvou územích jižně a severně od Barcelony, ve Francii v okolí Marseille (odtud synonymum Astragalus massiliensis).
Ekologie: Roste na výslunných kameniých svazích, většinou nedaleko mořského pobřeží, avšak mimo přímý dosah slaného spreje. Dává přednost bazickým substrátům.
Popis: Vytrvalý bohatě větvený keřík, tvoří polokulovité, husté, kompaktní, velmi pichlavé polštáře vysoké 20–50 cm. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, 3–4 cm dlouhé, s 5–8 jařmy; listové vřeteno je zakončeno tuhým, velmi ostrým trnem a vytrvává na větvičkách po mnoho let; lístky jsou velmi drobné, 2–4 mm dlouhé a 1–1,2 mm široké, záhy opadávají, nejvyšší jsou často přeměněny v trny; palisty jsou kopinaté, přirostlé k vřeteni. Květy tvoří velmi chudé, většinou 1–2květé hrozny; vyrůstají na krátkých 2–3 mm dlouhých stopkách; kalich má asi 4 mm dlouhou trubku a 1 mm dlouhé cípy; koruna se skládá z bílé, 12–14 mm dlouhé pavézy, bílá jsou rovněž křídla, zatímco člunek je asi 10 mm dlouhý, na špičce fialový. Lusk je podlouhlý, 1–1,3 cm dlouhý, hustě přitiskle hvězdovitě chlupatý.
Poznámka: Velmi početný rod kozinec má centrum diverzity na Blízkém a Středním východě. Zde se setkáme s kozinci rozmanitých životních forem: od krátkověkých jednoletek přes standardní byliny až ke keřovým typům. Zvláštností v anatolsko-íránském prostoru jsou četné pichlavé polokulovité polštářovité keře, s nimiž je Astragalus tragacantha blízce příbuzný, ačkoli jeho areál je geograficky značně vzdálený. Vysvětluje se to tím, že v minulosti došlo k přerušení kontaktu Středozemního moře a Atlantiku, a nedostatečný přítok z řek znamenal postupné zmenšování vodní hladiny a vysýchání dna. Po něm se od východu šířily četné stepní až polopouštní druhy na západ. Po opětovném prolomení Gibraltarské úžiny se toto spojení přerušilo, ale svědky této kuriózní situace jsou některé – původem středoasijské – relikty v západním Mediteránu. Astragalus tragacantha je jedním z nich: jeho nesouvislý areál je toho nepřímým důkazem.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 14. 9. 2013 (Francie, Marseille, Saména); Alena Vydrová, dne 22. 4. 2018 (Španělsko, Katalánsko, Barcelona, El Jardí Botànic de Barcelona).