Mnozí pánové starší generace mají k rozsáhlému území na Českokrumlovsku velmi specifický vztah: vojenský újezd Boletice býval za dob Československé lidové armády častým cílem vojenských manévrů. Za 30 posledních let se však proměnil se vším všudy: armáda jej sice neopustila, ale intenzita i typ cvičení doznaly značných změn. Od roku 2016 se taky poněkud zmenšila rozloha území, které má pod svou správou, ale i některé části stávajícího vojenského újezdu lze alespoň o víkendech také navštívit. V roce 2005 byl téměř celý újezd zařazen do sítě soustavy NATURA 2000 jako evropsky významná lokalita: v tomto vymezení dnešní hranice vojenského újezdu poněkud přesahuje. Patří mezi plošně nejrozsáhlejší území tohoto typu u nás: přibližně 203,5 km2 je řadí do kategorie průměrně velké chráněné krajinné oblasti.
Příroda tohoto území je velmi pestrá. Značný je už rozsah nadmořských výšek: zatímco na východním okraji leží hranice území na úrovni 542 m, vrchol Knížecího stolce leží v 1236 m. Rozmanitá je geologie: podél východních hranic se táhne tzv. pestrá série, kde mají své místo ultrabazika: amfibolity, erlány a krystalické vápence, v severozápadní části jsou to především granulity a pararuly, nejvyšší polohy na jihozápadě budují žulám příbuzné, ale na živiny mnohem bohatší durbachity. Typické jsou těžké, jílovité půdy, na několika místech najdeme v kotlinách humolity, tedy rašeliny.
Klima území je typicky „jihočeské“: na jedné straně je poměrně teplé, takže umožňovalo kdysi zemědělství i ve značných nadmořských výškách, na druhé straně je patrný inverzní charakter kotlin. Ale hlavním klimatickým specifikem je föhnový efekt v závětří Šumavy: sestup vzduchových mas z hřebenů provází oteplení a vysušení. Je zde tedy tepleji než odpovídá srovnatelným nadmořským výškám jinde u nás, ale hlavním efektem je časný nástup jara. Na vegetaci pak mají značný dopad pozdní jarní mrazíky, které zamíchaly především druhovou skladbou dřevin zdejších lesů.
Z hlediska regionálně fytogeografického členění do území zasahuje celkem 5 jednotek. Tři z nich patří do mezofytika, jsou to podokresy Šumavsko-novohradského podhůří: Libínské Předšumaví (zasahuje do nevelké severní části), Chvalšinské Předšumaví ve východní polovině a podél východních hranic i Českokrumlovské Předšumaví. Dvě zbývající jednotky patří do oreofytika Šumavy: je to především Želnavská hornatina na jihozápadě, ale od jihu sem svými výběžky zasahuje i Hornovltavská kotlina.
První známky lidských aktivit v území jsou datovány obdobím kolem roku 500 před naším letopočtem, kdy zřejmě Keltové zbudovali v těsné blízkosti Boletic hradiště Raziberk. Středověká kolonizace postupovala od východního okraje: první vesnice byly zakládány již v průběhu 13. století (ve stejné době byl založen Český Krumlov), do 15. století vznikla v celé východní polovině dosti hustá síť sídel. Výše položenou západní polovinu území dlouhou dobu navštěvovali jen dřevaři, lovci a sezónní pastevci, trvalé osídlení zde vzniklo teprve až na konci 18. století a mělo spíše charakter „kopanic“. Půdu zde v posledních stoletích drželi krumlovští Schwarzenberkové a všechny aktivity zde probíhaly podobně jako v okolí.
Naprosto zásadní změny se udály v druhé polovině století dvacátého – na příkladu Boletic je dobře vidět, co „dokázal“ společenský vývoj. Předcházely tomu tragické roky předválečné a válečné: ve více než 50 obcích zde žila naprostá převaha obyvatel německé národnosti. V roce 1938 bylo celé území připojeno k Říši a po konci války byli prakticky všichni obyvatelé odsunuti. Již v roce 1946 zde armáda zřídila tábor a zabránila tak poválečné kolonizaci, od roku 1950 oficiálně existuje vojenský újezd. Většina domů byla určena k zániku, byla vybudována cvičiště a někdejší kulturní krajina úplně zpustla.
Zkáza? Jak se to vezme – ano, pro pamětníky, někdejší obyvatele vsí a samot určitě. Ale co na to příroda? Odpověď na tuto otázku zase tak pesimistická není. Podle dnešních názorů je jedním z nejdůležitějších faktorů, které zapříčinily dnešní stav území, načasování vzniku vojenského újezdu. Vojáci jej okupovali v době, kdy se v běžné krajině rozjížděla kolektivizace. Tu provázelo nejen zcelování pozemků, ale taky posedlost melioracemi, velmi záhy také enormní hnojení strojenými hnojivy a zhusta používaná chemie. Ano, je pravda, že za první republiky nebyla běžně dostupná ani těžká technika na odvodňování, ani chemie. Ve vojenském újezdu se vše muselo podřizovat zájmům armády – a to znamenalo víc než potřeby zemědělství … Ukázalo se, že zásadní význam měla i likvidace osídlení: standardy bydlení na konci 20. století také zahrnují používání specifické chemie a vedou k produkci odpadních vod, s nimiž až donedávna sváděl venkov nerovný boj. Uvědomme si, že vojenský újezd je něco jako střecha jihočeského světa: prakticky žádná voda sem nepřitéká, ale na všechny strany stékají potoky i říčky; pramen zde má mimo jiné i řeka Blanice.
Takže na jedné straně absence vstupů živin, které provázejí běžnou kulturní krajinu. Na straně druhé vojenské aktivity: opuštěná pole, zničené budovy, vybudovaná technická zařízení (ta ale zabírají poměrně malou rozlohu) a rozsáhlé cvičební polygony: tankodromy, střelnice, ženijní cvičiště. Destrukce, lokální požáry … a co na to rostliny a živočichové? Dnešní zkušenosti z vojenských prostorů ukazují, že tato území jsou velice specifická – na jedné straně jsou zde místa extrémně člověkem ovlivněná, ale v jejich zázemí jsou naopak místa téměř netknutá. Ale i to ovlivňování má svoje zvláštnosti: zraňování půdy a vegetace na rozdíl od běžné krajiny prakticky vůbec neprovází impakt živin. Ani ze splachů, ani z domácností. Zraňované plochy mají možnost sukcese, návratu, a tato sukcese přitom není ovlivňovaná změnami živinových poměrů. Ukazuje se, že vojenské prostory jsou jakési neeutrofní ostrovy uprostřed středoevropské krajiny.
Z minulosti máme o přírodě Boletic poměrně málo informací: starší badatelé je zřejmě považovali za nezajímavé a mířili spíše na vysokou Šumavu. Po vojenském záboru se sem badatelé dostali nanejvýš v rámci vojenských cvičení. Až po roce 1990 se zde začali přírodovědci objevovat systematičtěji – a mapování biotopů po roce 2000, které se nevyhnulo ani vojenským újezdům, na přírodovědný význam plně poukázalo. Záhy se objevila ještě jedna kuriózní zápletka: současně s tím, jak začaly mezi odbornou veřejnost pronikat informace o skutečném stavu přírody v „zakázaném“ území, objevily se snahy vojáky vyhnat, půdu zprivatizovat a v území vybudovat megalomanská lyžařská střediska. Tato situace vedla ovšem k tomu, že ochránci přírody a vojáci záhy našli společnou notu – ukázalo se, že vzácné organismy a jejich biotopy mohou s armádními aktivitami úspěšně koexistovat.
Co tedy evropsky významná lokalita chrání? Především biotopy. Z lesních stanovišť zde najdeme velmi specifická společenstva s dominantní jedlí (Abies alba). Zodpovídají za ně především zdejší klimatické zvláštnosti: zmíněný föhnový efekt, který na jaře způsobuje brzký počátek jara, který často následují vpády studeného vzduchu, tedy pozdní jarní mrazíky. Ty mají fatální vliv na zmlazení buku (Fagus sylvatica), které v nadmořských výškách přibližně do 900–950 m pravidelně namrzá. Buk tedy nemá svou obvyklou vitalitu a nechává prostor jedli, kterou v běžném prostředí válcuje. Vzhledem k tomu, že do jižních Čech zřejmě nedomigroval ani jasan (Fraxinus excelsior), jedle má otevřené pole působnosti. Je schopná buk nahradit na stanovišti bučin květnatých i acidofilních, spolu s klenem (Acer pseudoplatanus) a jilmem horským (Ulmus glabra) vládne i v porostech na sutích. Zejména na kyselejších podkladech jedli provází borovice (Pinus sylvestris): borojedliny se v tomto prostředí zřejmě ustavily jako výsledek působení člověka podobně jako dubohabřiny v nižších polohách. Některé zdejší porosty mají zastoupení jedle až devadesátiprocentní!
Podrost jedlin je velmi podobný podrostu příslušného typu bučin. Na bazičtějších podkladech sem ještě zasahuje např. jaterník podléška (Hepatica nobilis), obvykle se objeví mařinka vonná (Galium odoratum), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) apod. Naproti tomu na kyselých podkladech převládá bika hajní (Luzula luzuloides) nebo borůvka (Vaccinium myrtillus), ale k zajímavým rostlinám druhově chudého podrostu patří hruštičky: hruštička menší (Pyrola minor) i vzácná h. prostřední (Pyrola media).
Ve vyšších nadmořských výškách se föhnový efekt již neprojevuje a k předčasnému rašení nedochází. Buk, který má narašené výhonky vůči mrazu mimořádně citlivé, toto období úspěšně přežívá v podobě pupenů, není poškozován, a tedy vládne obvyklou razancí. Zde pak najdeme opět oba základní typy bučin. V květnatých je v keřovém patře hojný zimolez černý (Lonicera nigra), v bylinném patře kromě výše uvedených jsou typické kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) i k. cibulkonosná (Dentaria bulbifera), specifikem je výskyt kerblíku lesklého (Anthriscus nitidus), který zde představuje alpský migrant.
V nejvyšších polohách by bučiny měly přecházet do horských smíšených lesů: jenže zde hrubě převládá smrk. Za „normálních“ okolností smrk svým kyselým opadem radikálně okyseluje půdu, a tím rychle degraduje podrost, což dobře známe z Vysočiny i dalších našich hor. Jenže zde se velmi často setkáváme s podrostem druhově bohatým. Podle toho by bylo možné usuzovat, že dnešní smrčiny zde představují první generaci. Překvapivou odpověď ale dalo studium archivních dokumentů schwarzenberských lesníků: i ve vysokých polohách již na konci 18. století tvoři smrk více než 95 % stromů a v průběhu 19. století se situace nezměnila. Skvělé lesnické mapy navíc ukazují, že v nadmořských výškách nad 1000 m jsou všechny současné listnaté porosty uměle založené až po vichřici, která poničila šumavské lesy v letech 1868 a 1870. Vysvětlení? Zdejší geologický podklad: durbachity jsou tak minerálně silné, že jsou schopné pufrovat kvalitu půd i s vrstvou smrkového jehličí! V nejvyšších polohách obvykle v podrostu převládá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a místy i bika lesní (Luzula sylvatica). Ale hájové druhy, mezi nimi kostival hlíznatý nebo mařinku vonnou, najdeme i na samém vrcholu Špičáku (1219 m) – i proto si geobotanici myslí, že ani zde ještě nebyly pravé klimatické smrčiny. Vysokými polohami masivu Knížecího stolce se ovšem prohnal v roce 2007 orkán Kyrill, vyvrátil přes 400 ha lesních porostů – a přesně podle popisu Karla Klostermanna následovala kůrovcová pohroma. Dnes v nejvyšších polohách najdeme především odrůstající paseky.
Smrčiny v území jsou, ale jen v podobě smrčin podmáčených nebo vzácně rašelinných. Jsme v jižních Čechách, takže v jejich podrostu je běžná dřípatka horská (Soldanella montana), místy i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Ovšem na ložiscích rašeliny najedeme i bory s břízou pýřitou (Betula pubescens), ojediněle i s blatkou (Pinus uncinata subsp. uliginosa). V nich roste suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) a vzácně i kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia).
Velmi specifickým prvkem zdejší krajiny jsou rozsáhlé náletové lesíky, které vznikaly v průběhu 20. století na opuštěné zemědělské půdě. Převládajícím stromem je bříza bělokorá (Betula pendula), místy líska (Corylus avellana). Opět v závislosti na kvalitě geologického podloží se mění podrost: může simulovat bučinu květnatou i acidofilní.
Nelesní vegetace je velmi rozmanitá. Najdeme zde teplomilné suché trávníky s válečkou prapořitou (Brachypodium pinnatum), podhorské krátkostébelné porosty se smilkou tuhou (Nardus stricta) i mezofilní louky s ovsířem pýřitým (Avenula pubescens). Zejména v minulosti do Předšumaví patřily druhově bohaté střídavě vlhké bezkolencové louky: v Boleticích se dochovaly v celém spektru typů. Provází je např. bukvice lékařská (Betonica officinalis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), škarda měkká čerkusolistá (Crepis mollis subsp. succisifolia), z travin ostřice stinná (Carex umbrosa); místy také najdeme srpici barvířskou (Serratula tinctoria), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), a jako největší „špeky“ hvozdík pyšný (Dianthus superbus) nebo hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe). A především symbol vojenských prostorů – kosatec sibiřský (Iris sibirica), kterému vojenský management mimořádně vyhovuje.
Na trvale podmáčených místech pak najdeme rašelinné louky: na místech s dostatkem vápníku jsou porosty s ostřicí Davallovou (Carex davalliana), prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis), suchopýrem úzkolistým (Eriophorum angustifolium) a vzácně i s. širolistým (Eriophorum latifolium), vachtou trojlistou (Menyanthes trifoliata) a kruštíkem bahenním (Epipactis palustris), spolu s nimi rostou i kalcitolerantní rašeliníky (např. Sphagnum warnstorfii). Na kyselejších půdách je druhů méně, typický je zábělník bahenní (Comarum palustre) a takřka všudypřítomná pleška stopkatá (Willemetia stipitata).
Zbytků rašelinišť je nemnoho, ale i na nich najdeme velmi vzácně rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia), klikvu bahenní (Oxycoccus palustris), vlochyni (Vaccinium uliginosum), a dokonce i vrchovištní ostřici chudokvětou (Carex pauciflora).
Primární bezlesí představují skalky a otevřené balvaniny. Zdejší skalní vegetace je spíše chudá, k zajímavějším druhům zde patří např. sleziník severní (Asplenium trichomanes) a netřeskovec výběžkatý (Jovibarba globifera); ve vegetaci balvanin je typická růže převislá (Rosa pendulina) a rybíz alpský (Ribes alpinum). Vodní plochy představuje pár rybníků s běžnými makrofyty, ale v tůňkách na dopadové ploše letecké střelnice se udržuje bohatá populace rdestu alpského (Potamogeton alpinus).
V evropsky významné lokalitě bylo dosud zjištěno kolem 950 druhů cévnatých rostlin. Mezi nejvýznamnější patří dva, které chrání i legislativa Evropské unie. Jsou to hořeček časný český (Gentianella praecox subsp. bohemica) a popelivka sibiřská (Ligularia sibirica). Ke zdejším raritám ovšem patří i vratička heřmánkovitá (Botrychium matricariifolium) a měkčilka jednolistá (Malaxis monophyllos).
Boletice jsou samozřejmě zajímavé i z hlediska živočichů. Byl zde zjištěn vzácný modrásek bahenní (Maculinea nausithous) i rašeliništní střevlík Carabus menetriesi. Ze zástupců ptačí říše zde žije jeřábek lesní (Bonasa bonasia), tetřívek obecný (Tetrao tetrix) a veliká sova puštík bělavý (Strix uralensis). Trvale zde žije i rys (Lynx lynx); velkým problémem jsou ovšem velmi početné stavy zvěře, zejména jelenů (Cervus europaeus) a prasat (Sus scrofa). Na vojenský režim si zvířata zvykla a jinak nejsou příliš rušena – jejich vysokou početností ovšem trpí zejména lesní vegetace, zejména vzácné porosty jedlí, kterým jeleni téměř nedovolí spontánně zmlazovat.
Po dvaceti letech pravidelných a hojných návštěv vojenského újezdu si stále více uvědomuji zvláštnosti území pod vojenskou správou: měli jsme možnost výměny zkušeností nejen v dalších územích s vládou armády u nás, ale i v sousedních zemích. Vojenské prostory jsou zajímavé laboratoře, v nichž mnoho přírodních pochodů funguje jinak než v běžné krajině. A je třeba říci, že některé vojenské aktivity je dokonce třeba simulovat, aby se uchovala nejen zdejší druhová diverzita, ale i specifické přírodní procesy.
