Čeleď: Solanaceae – lilkovité
Rozšíření: Tento druh lilku byl popsán teprve v prosinci roku 2022, vyskytuje se v severoaustralském regionu Victoria Bonaparte. Zatím je známá pouze jediná jeho lokalita, která leží v Národním parku Judbarra/Gregory na území Severního teritoria.
Ekologie: Roste na pískovcových skalách a skalních terasách nad údolím řeky Victoria, v řídce křovinaté savaně, společně například s druhy Eucalyptus miniata, Calytrix exstipulata, Cochlospermum fraseri, Owenia vernicosa, Xanthostemon paradoxus aj.
Popis: Dvoudomý keř jen zhruba 30 cm vysoký, s větvemi poléhavými, nejprve žlutozelenými, později nahnědlými nebo šedými, hustě pokrytými krátkými hvězdovitými trichomy a ostny 1–8 mm dlouhými, rovnými. Listy jsou střídavé, řapíkaté, kopinaté, 5–9 cm dlouhé a 1–3 cm široké, na bázi nesymetrické nebo zaokrouhlené, celokrajné, na vrcholu špičaté, bez ostnů nebo s 1–3 ostny podél střední žilky, na líci jsou žlutozelené, na rubu světlejší, po obou stranách hustě hvězdovitě chlupaté. Funkčně samčí květy vyrůstají ve vijanu 9–24 mm dlouhém, jeho vřeteno je hustě chlupaté, s ostny 5–7 mm dlouhými, květy jsou 5četné, kalich je zvonkovitý, až 7 mm dlouhý, ostnitý, koruna dosahuje až 27 mm v průměru, je kolovitá až zvonkovitá, modravá až bledě fialová; samičí květy jsou jednotlivé, na stopkách řídce ostnité, 5četné, kalich je zvonkovitý, hustě chlupatý a ostnitý, koruna dosahuje v průměru 36–46 mm, je také kolovitá až téměř zvonkovitá, bledě fialová až fialová. Plody jsou kulovité bobule o průměru 20–25 mm, zelené, v době zralosti bledě zelené až žlutooranžové, zhruba ze 75 % uzavřené ve vytrvávajícím kalichu.
Záměny: Kdyby se Vančurovi toulali kolem Victoria River už před třemi roky, určil bych tyto fotografie nepochybně jinak, asi jako Solanum dioicum. Bylo by mi zřejmě trochu divné, že ostnů je na vyfotografované rostlině nějak hodně, nejspíš by mě zarazil i její poléhavý habitus – ale ten bych mylně připsal na vrub exponovanému stanovišti, na němž roste. Vřeteno funkčně samčího květenství druhu S. dioicum je navíc obvykle neostnité a nádech odění rostliny není nažloutlý, ale spíše stříbřitý nebo až narezavělý. To bych ale tehdy asi nevěděl. Dosud nepopsané druhy se určují skutečně dost mizerně, párkrát jsem si to už vyzkoušel.
Ohrožení a ochrana: V roce 2022 se vědělo o jediné populaci tohoto druhu, jejíž početnost byla odhadnuta na 50 až 100 jedinců. Je samozřejmě možné, že se tento lilek bude vyskytovat i na hůře přístupných okolních skalních stěnách. Bylo navrženo jej v rámci Červeného seznamu IUCN zatím zařadit k druhům s nedostatečným množstvím dat (DD).
Poznámka: V rámci velmi početného rodu (momentálně 1232 druhů) je tento druh řazen k podrodu ostnitých lilků Solanum subg. Leptostemonum. Ve druhém desetiletí 21. století bylo popsáno více než 100 nových druhů lilků, přičemž oblastí obzvláště výrazně probádávanou byla právě severní Austrálie, kde je aktuálně v podrodu Leptostemonum rozlišováno kolem 45 druhů.
Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 31. 8. 2024 (Austrálie, Northern Territory, Judbarra/Gregory National Park, locus classicus).
Literatura:
Tanisha M. Williams, Jonathan Hayes, Angela J. McDonnell, Jason T. Cantley, Peter Jobson, Christopher T. Martine (2022): Solanum scalarium (Solanaceae), a newly-described dioecious bush tomato from Judbarra/Gregory National Park, Northern Territory, Australia. In: PhytoKeys 216: 103–116.