USA, Utah, Uinta-Wasatch-Cache National Forest, Deseret Peak Wilderness

V kategorizaci chráněných území a při rozhodování o využití krajiny se v USA používá několik různých pojmů, které dost jasně konkretizují míru ochrany přírody v jednotlivých územích. Velmi přísná ochrana přírody je třeba vyžadována v národních parcích – samotný National Park však určitě není kategorií s ochranou nejpřísnější. Je to trochu složitější.

Při toulkách Severní Amerikou se můžeme setkat s celou řadou administrativních pojmenování územních celků. Patří k nim třeba i tzv. National Forest. Onen pojem „národní les“ vlastně označuje území spravované federální vládou, jehož přímou správu vykonává United States Forest Service, což je instituce v kompetenci amerického ministerstva zemědělství – to již samo naznačuje, oč asi vlastně jde. Obhospodařování půdy v těchto oblastech se sice také do určité míry zaměřuje na ochranu přírody, ovšem na rozdíl od národních parků je zde povolena těžba přírodních zdrojů, pastva dobytka, je dán i větší prostor pro rekreační využití takto označeného území. Lidské aktivity by měly být v souladu s udržitelným rozvojem dotyčné oblasti. Jen poznamenejme, že pod správou stejné instituce jsou i území označovaná jako National Grasslands.

Rozloha národních lesů v USA je obrovská – čítá 769 000 km², což je 8,5 % celkové rozlohy USA. Plných 87 % těchto území leží západně od řeky Mississippi, 12 % těchto území se nachází na Aljašce. Právě na jihovýchodě tohoto nejsevernějšího státu USA najdeme i rozlohou největší Tongass National Forest, jehož plocha dosahuje 67043 km². Je tedy daleko větší než Slovensko a o něco menší než Irsko. Mimo území Aljašky je největším Humboldt-Toiyabe National Forest v Nevadě a Kalifornii (25533 km²).

A aby to bylo trošku složitější, představme si ještě jednu americkou územní kategorii ochrany přírody – je jí tzv. Wilderness, tedy pravá a nefalšovaná divočina. Ta je součástí federálního ochranářského systému (National Wilderness Preservation System) a může být spravována hned čtyřmi různými federálními institucemi: National Park Service, U.S. Forest Service, U.S. Fish and Wildlife Service a Bureau of Land Management. Pojem „divočina“ je definován jako území o minimální rozloze 20 km² (v případě ostrovů může být menší), kde je živá i neživá příroda nesvázaná s lidskou činností a kde je člověk pouhým návštěvníkem, který zde nezůstává. Jedná se tedy stručně řečeno o území, ve kterých se doposud zachoval jejich původní charakter, zůstal bez výraznějšího vlivu člověka. A tak tomu má být navěky… Na rozdíl od národních parků je v divočině silně omezeno zřizování jakékoli turistické infrastruktury, výstavba obydlí, natož hotelů, silnic, omezena těžba přírodních zdrojů, dokonce je sem zakázán vjezd motorových vozidel i jízdních kol a jsou povoleny pouze neinvazivní lidské aktivity. Inu, pohyb i pobyt člověka v těchto oblastech je striktně limitován. Divočin bylo dosud v USA vyhlášeno přesně 757, jejich celková rozloha přesahuje 435 tisíc km². Největší počet z nich se nachází ve státech Kalifornie, Arizona, Nevada, Aljaška a Oregon, z hlediska jejich rozlohy se potom pořadí států mění následovně: Aljaška, Kalifornie, Arizona, Idaho a Washington. Podle mezinárodních kritérií IUCN spadají tyto oblasti divočiny do nejpřísnějších kategorií ochrany Ia nebo Ib.

A tak se pojďme na takovou divočinu podívat hned i my. Východně a jižně od Velkého solného jezera (Great Salt Lake) se nachází Uinta-Wasatch-Cache National Forest. Celkově toto nesouvislé území zabírá plochu 10068 km² a rozkládá se ve třech amerických státech – většina leží v Utahu, menší část ještě ve státech Idaho a Wyoming. Podle kategorií IUCN je celé území zařazeno do kategorie VI – tedy chráněné území s udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Zhruba čtvrtinu tohoto „národního lesa“ potom zaujímá „divočina“, tedy území v kategorii Wilderness. Těch je zde hned několik, my teď navštívíme Deseret Peak Wilderness.

Deseret Peak Wilderness, jehož rozloha činí 102 km², leží v jižní části zhruba 45 km dlouhého horského hřebene Stansbury Mountains, vzdáleného asi 65 km západně od Salt Lake City. Celé toto pohoří patří do kategorie National Forest. Geologicky je masiv důsledkem zlomové tektoniky, vznikl kerným přesmykem. Jméno nese po americkém vojenském topografovi Howardu Stansburym (1806–63), který v okolí Great Salt Lake vedl mapovací expedici a přitom poznával i zdejší květenu.
Tato výrazná horská oblast působí na první pohled v okolní poušti velmi kontrastně. Terén je tu členitý, nejnižší partie tohoto pohoří leží v nadmořské výšce okolo 1280 m, samotný vrchol Deseret Peak dosahuje výšky 3363 m. Najdeme tu skalní výchozy i řadu strmých skalních stěn kaňonů sezonních vodních toků. Nejvyšší polohy mají vyloženě vysokohorský charakter, od prosince do května tu padá sníh.

Floristicky je tato oblast součástí provincie Velké pánve. V Stansbury Mountains roste celkem okolo 600 druhů cévnatých rostlin, podle sčítání publikovaného v roce 1983 patří největší počet z nich k hvězdnicovitým (98 druhů), lipnicovitým (71), brukvovitým (33), bobovitým (27) a růžovitým (26). Druhově nejpočetnějšími rody jsou Carex (17 druhů), Astragalus (12), Eriogonum (10), Erigeron (8) a Artemisia (7). Severní areálovou hranici zde mají například Astragalus eurekensis, Echinocereus coccineus či známá borovice Pinus longaeva, naopak nejjižněji až sem zasahuje areál druhu Leymus flavescens. Zdejší horská flóra údajně souvisí do značné míry s květenou sousedního horského masivu Wasatch Mountains, který se nachází asi 65 km na východ.

Podle výškového gradientu lze v těchto horách rozeznat několik vegetačních stupňů. V nejnižších polohách se z dřevin objevují porosty jedle Abies concolor, jalovců Juniperus osteosperma a Juniperus scopulorum, z listnáčů narazíme na javor Acer negundo, z keřů tu roste Abronia fragrans, na suchých stanovištích i Purshia tridentata, v bylinném patře se vyskytují například Ambrosia acanthicarpa, Astragalus utahensis, Juncus arcticus, Nicotiana attenuata nebo Sphaeralcea grossulariifolia.

Ve středních polohách ve stromovém patře dominují jedle Abies lasiocarpa, smrk Picea engelmannii, douglaska Pseudotsuga menziesii, ale také javor Acer glabrum, topoly Populus angustifolia a Populus tremuloides, z keřů Amelanchier alnifolia, Prunus virginiana, Ribes cereum, Sambucus nigra subsp. cerulea, vrby Salix exigua a Salix rigida, na sušších stanovištích i Artemisia tridentata, v bylinném patře narazíme na Aconitum columbianum, Agastache urticifolia, Agoseris aurantiaca, Arnica cordifolia, Astragalus convallarius, Calochortus nuttallii, Carex haydeniana, Carex hoodii, Castilleja chromosa, Delphinium nuttallianum, Erigeron speciosus, Galium triflorum, Geranium viscosissimum, Hedysarum boreale, Lupinus sericeus, Mertensia oblongifolia, Mitella stauropetala, Senecio eremophilus nebo Thalictrum fendleri.

V nejvyšších polohách se z dřevin ještě objevuje jalovec Juniperus communis var. depressa, borovice Pinus flexilis a Pinus longaeva. Alpínské druhy bylin tu zastupují třeba Sedum lanceolatum, Antennaria corymbosa, Astragalus tenellus, Castilleja rhexifolia, Draba stenoloba, Geum rossii, Heuchera rubescens, Lewisia pygmaea, Oxyria digyna, Penstemon humilis, Phlox pulvinata, Saxifraga rhomboidea, Senecio fremontii, Solidago parryi, Zigadenus elegans a další.

Původní druhy rostlin v této oblasti představují například: