Devět vlakových spojů z Rakovníka za celý den – hmm, to tedy není zrovna mnoho. A to, prosím pěkně, jen v pracovních dnech, o víkendu je to ještě o jeden vlak méně: první vlak sem přijede až v 7.33 h, další deset minut před desátou a o půl dvanácté, pak ve 13.22 a 15.37 h, za dvě hodiny další, pak za dvě hodinky ještě jeden, nakonec tu zastaví rakovnický „flamendrák“ ve 23.27 h. Poslední vlak odtud zpět do Rakovníka jede už ve 20.24 h, ovšem pozor o vánočních svátcích, to totiž tento spoj nejede, takže musíte na vlak už v 18.09 h, jinak byste si mohli vánoční stromeček nastrojit leda tak před nádražní budovou – pár nižších konifer tam možná právě pro tento účel vysazených opravdu je.
Bohužel se mi nepodařilo objasnit, jak jezdívaly vlaky na trati Rakovník – Lubenec na začátku 20. století. V roce 1929 totiž zaznamenal pan Karel Čapek neobvyklou událost, která se odehrála přesně podél této trati, naše obeznámenost s tehdejším jízdním řádem by se mohla hodit. Ale nevadí, dosti detailní popis celého případu i tak přináší mistrova povídka Modrá chryzantéma z povídkové sbírky Povídky z jedné kapsy. Jistě ji všichni znají, takže si její obsah připomeňme jen velmi zkráceně:
Právě tady v Lubenci se jednoho krásného dne objeví v rukou hluchoněmé a retardované Kláry úžasné a nikdy předtím nevídané modré pompónové chryzantémy. Proto je zahájeno okamžité pátrání, musí se přece vysvětlit, kde Klára tuhle neobyčejnou rostlinu utrhla. Jenže ani za asistence sečtělého i jinak chrabrého četnictva, starostů z okolních vsí, školní mládeže, učitelstva a místních Romů se nic zjistit nepodařilo – a že všichni opravdu dělali, co mohli, zdejší kníže dokonce Kláru naložil do svého kočáru a vozil ji po kraji. Nic to platné nebylo. Až tu jednou, při cestě vlakem, zahlédl jistý Fulinus u domku železničního hlídače cosi modrého. Zatáhl za záchrannou brzdu a pelášil k drážnímu vechtrovi. Co myslíte, má to šťastný konec? No jistě, byly tam hned dva trsy modré chryzantémy. Proč je tam nikdo z té početné armády dřívějších hledačů nenašel? Inu, protože si každý přečetl u kolejí cedulku, že „Po trati choditi se zapovídá“. No kdo by se jen opovážil tento zákaz porušit! Jen Klára byla idiot, číst neuměla, zákaz neznala, a tak byla jediná, kdo mohl modré chryzantémy u trati najít. Co vám mám povídat, miluji tuto povídku z celého srdce, ze všech Kapsovek mistra Čapka ji mám nejraději. A tak jsem se vypravil na nádraží do Lubence taky, není mi totiž nic známo o tom, že by v posledních desetiletích někdo průzkum modrokvěté květeny zdejší trati provedl. Hned začátek byl absolutně skvělý – přímo u nádražní budovy totiž stále visí nádherná cedulka zakazující vstup do kolejí.
Stejně jako na skoro všech ostatních nádražích v této zemi, i zde je nejnápadnější modře kvetoucí rostlinou hadinec obecný (Echium vulgare); kdyby jednou hledaly České dráhy svůj rostlinný symbol, určitě bych doporučil právě tento hadinec, vždyť je přece svým způsobem krásný a zároveň na tratích neuvěřitelně četný. Jakoby ho snad koleje a železniční náspy přímo uhranuly, anebo si možná oblíbil cvrkot semaforů a cinkání výstražných zařízení na nechráněných přejezdech. Pěkné modré keříčky u trati tu vytváří i prlina rolní (Lycopsis arvensis), jen kousek opodál modře problikávají čekanka obecná (Cichorium intybus) a kakost luční (Geranium pratense). Jiné rostliny už s modrou mají problémy. Třeba štětka planá (Dipsacus fullonum) si občas na modrokvětost hraje, ve skutečnosti je ale spíše nafialovělá, stejně tak vikev ptačí (Vicia cracca) a chrastavec rolní (Knautia arvensis). Od modré již hrubě odrodilá je zde přečetná chrpa latnatá (Centaurea stoebe), stejně jako vzácný šklebivec přímý (Misopates orontium), kterého tu objevila jen pár dnů po mně kamarádka Naďa Gutzerová. Jenže modrá chryzantéma žádná, starý vechtrovský domek je taky pryč.
Zkusme ještě nahlédnout do starší literatury z 19. století, třeba objevíme odtud nějaké pěkně modré květiny u Ladislava J. C̆elakovského v jeho díle Prodromus der Flora von Böhmen z let 1867–81, tedy z časů před zahájením provozu na této železniční trati (celá tato železniční trať Rakovník – Bečov nad Teplou byla totiž zprovozněna až v roce 1897). Určitě je zajímavé, že záznamy o zdejších rostlinách uvádějí dvě jména místních botaniků, kteří ony rostliny v Lubenci našli. Můžeme se tak seznámit s panem Antonem Ortmannem, lékárníkem v malebném západočeském městečku Loket, který krom nepochybně vzorného vedení své lékárny zahořel ještě i láskou k rostlinám a horlivě je sbíral po celém Karlovarsku. Druhým floristou z Lubence byl Christ Fischer, továrník sokolovské porcelánky, jinak rovněž nadšený sběratel rostlin na Karlovarsku a Mariánskolázeňsku. Tak copak nám pan lékárník s panem továrníkem tady modrého objevili? Ejhle, hned je tu drchnička modrá (Anagallis arvensis β coerulea) – tu jsem dnes opravdu neviděl, na kolejích se leskla jen obecně dobře známá červenokvětá drchnička rolní (Anagallis arvensis). Pak je od Lubence zmiňován dnes již velmi vzácný čistec německý (Stachys germanica), taky i dnes přímo zde na nádraží hojná chrpa latnatá (Centaurea paniculata) – tady jsme už ale vlastně mimo modrobarevný svět. Dále odtud byla hlášena v současnosti už jen velmi vzácná lebeda růžová (Schizotheca rosea), dnes kriticky ohrožený žlutokvětý trýzel rozkladitý (Erysimum repandum), z běžnějších rovněž nemodrých druhů pcháč šedý (Cirsium canum), mařinka psí (Asperula cynanchica), máčka ladní (Eryngium campestre) a rýt žlutý (Reseda lutea). Nedaleko od Lubence v Libkovicích – tedy v sousední obci rovněž na stejné železniční trati ležící – rostla ještě poměrně temně zbarvená pipla osmahlá (Nonnea pulla), k tomu i bělokvětý a dnes až dramaticky vzácný jablečník obecný (Marrubium vulgare). Toť nadobro vše.
Modrou chryzantému jsem tedy dnes v Lubenci nenašel, nezaznamenal ji tam ani kdysi pan lékárník z Lokte s panem továrníkem ze Sokolova. Možná je to tím, že vechtrovských domků je u železničních tratí stále méně, třeba mi chybí esprit nebojácné Kláry. Určitě ale věřím, že i dnes mohou stále existovat místa, kde klidně roste zlaté kapradí nebo strom poznání, jen ta místa nikdo neobjeví, protože už úplně všichni umíme číst, všichni víme, co se sluší a patří. Nádraží v Lubenci by jistě prospěl pomník – mohl by být za každého, kdo umí aspoň někdy zapomenout na všechno moudré, co se v životě naučil, a nebojí se vstoupit na cestu nedoporučovanou, či dokonce rovnou zakázanou. Všem nám takovým budiž patronkou téměř svatá Klára z Lubence.
Fotografováno dne 30. 7. 2017.