Čeleď: Violaceae Batsch – violkovité
Rozšíření: Areál druhu se rozprostírá po celém sibiřském jihu z východního Kazachstánu do severního Mongolska a do Poamuří.
Ekologie: Roste na severních svazích hor v borových, modřínových i smíšených lesích, na mýtinách, v pěnišníkových křovinách, v subalpínských březinách, na rašelinách, u pramenišť a podél horských bystřin. Hemikryptofyt, kvete v květnu a v červnu.
Popis: Vytrvalá bylina s krátkými, ale robustními vertikálními oddenky, zahalenými v klubku bílých kořenů, a s jednou nebo dvěma jednokvětými lodyhami do 20 cm vysokými, po odkvětu se prodlužujícími. Listy má zprvu pýřité, za květu však olysávající, přízemní dlouze řapíkaté se široce ledvinitými, zubatě vyřezávanými čepelemi, lodyžní (obvykle jsou tři) kratičce řapíkaté a často téměř přeslenitě sblížené (první však přirůstá poněkud níže) ve svrchní třetině stonku, s čepelemi rovněž hluboce vyřezávanými. Palisty jsou malé, vejčitě kopinaté a oddáleně zubaté. Asi 3 cm široký, souměrný, pětičetný květ vyrůstá na krátké stopce z paždí druhého lodyžního listu; má vejčité kališní lístky s brvitými okraji a svítivě žluté, široce vejčité lístky korunní s kaštanově hnědými žilkami (dva horní i oba boční jsou u jícnu vousaté, spodní má krátkou ostruhu). V podlouhlých, až 2 cm dlouhých tobolkách dozrávají vejčitá žlutavá semena.
Využití: Nať se v mongolském a tibetském léčitelství užívá k ošetření ran a kostních zápalů, v ujgurském pak jako purgativum, kořeny jsou sibiřskými národy užívány jako dávidlo.
Poznámka: Viola uniflora je “polomaceškou“ spadající do svérázné sekce Chamaemelanium. Dříve s ní bývala spojována řada podobných východoasijských druhů, zejména Viola orientalis a Viola xanthopetala; obě mají přisedlé a jen mělce zubatě vykrajované lodyžní listy, seskládané obvykle v dokonalých přeslenech.
Fotografováno dne 25. 5. 2023 (Mongolsko, Ulaanbaatar, Čingeltej duureg).