Jedeme na Palau! Kam? Na Pálavu? Takto často začínal rozhovor před naší výpravou do Oceánie, nejinak tomu bylo i po návratu. Občas si ještě někdo vzpomněl na filipínský Palawan… Přesně reagují jen nadšenci pro potápění, pro něž je to jedna z top světově proslulých destinací.
Kdeže to Palau tedy je? Stát na severozápadě Oceánie, rozkládá se v nejzápadnější části Mikronésie v souostroví Karolíny, něco přes 800 km na sever od rovníku, který prochází hned nad severním pobřežím Nové Guineje, a zhruba stejně tak daleko na východ od Filipín. Jde o shluk desítek ostrovů o rozloze 459 km2, z nichž jen asi 10 je trvale obýváno, od roku 1994 zde funguje nezávislá Republika Palau, kterou obývá malinko přes 20 000 obyvatel.
Geologická historie Palau počíná někdy v eocénu před 40 000 000 lety. Kolize Pacifické a Filipínské litosférické desky iniciovala nedaleko „švu“ sopečnou činnost a v jejím důsledku se z moře vynořily ostrovy. Šev je východně od ostrovů stále patrný, Palauský příkop dosahuje hloubky více než 8000 m. Vulkanická činnost ale netrvala příliš dlouho, skončila asi před 20 000 000 lety, poté se sopečný povrch postupně erodoval a zaobloval. Kolem ostrovů se však usadili koráli; výsledkem jejich aktivity jsou mohutné uloženiny vápenců, které byly při následné horotvorné činnosti postupně vyzvedávány; ke zdvihu došlo před třemi až čtyřmi miliony let. Prakticky celé souostroví je dnes v moři lemováno souvislým korálovým útesem.
Dnešní Palau tedy tvoří především dva nápadně geomorfologicky odlišné povrchy. Vulkanická část je nevysoká, většinou měkce modelovaná pahorkatina, která vyplňuje především téměř celý největší ostrov prapodivného jména Babeldaob (331 km2). Dosahuje nejvyšší nadmořské výšky 242 m, hlavní horninou jsou čediče, které na mnoha místech tvoří ploché, periodicky přeplavované pobřeží. Čediče dále budují jádra ostrovů Koror, Ngerekbesang (též Arkabesang) a Malakal.
Korálové vápence tvoří naproti tomu úzké, členité a velmi strmé hřbety s četnými krasovými jevy (jeskyně, propasti), pobřeží i svahy vápencových částí je převážně zcela nepřístupné – nad mořem obvykle začíná převisem vymletým mořskou erozí, pohyb neumožňují ani příkré svahy s všudypřítomnými ostrými skalkami. Vápence budují i proslulé bizarní souostroví Rock Islands tvořené nespočtem mrňavých i větších neobydlených ostrůvků i okrajové části ostrova Koror a jihovýchodní cíp ostrova Babeldaob. Součástí Palau jsou ale i vyzvednuté korálové plošiny obydlených ostrovů Pelelieu a Angaur; naproti tomu na sever od hlavní skupiny ostrovů ležící ostrov Kayangel je oddělený samostatný typický atol s lagunou.
Klima je tropické, velmi stabilní, s minimálním kolísáním v průběhu dne i roku. Roční průměrná teplota činí asi 27,5 °C, přičemž rozdíl mezi minimální a maximální teplotou v průběhu dne i roku činí pouze 5,5 °C. Za rok zde spadne průměrně 3750 mm srážek. Nejsušší období panuje od ledna do března, nejvlhčí měsíce jsou červen a červenec. Tajfuny se Palau většinou vyhýbají.
Příroda na Palau vznikla během desítek milionů let v podmínkách značné izolace. Jak jsme si již řekli, ostrovy se vynořily z hlubiny zcela bez vegetace, dnešní flóra vznikla v průběhu času důsledku dálkových imigrací. Vzdálenost od nejbližší pevniny, tedy od zdrojů diaspor, a potřebná doba jsou ty nejdůležitější faktory.
Z hlediska zastoupení vegetačních typů jsou ostrovy Palau celkem jednoduché. Základní rozdíly mezi stanovišti jsou podmíněny jednak geologickým podkladem, jednak gradientem vlhkosti. Na mezických stanovištích na hřbetech se na vyvřelinách vytvořily celkem produkční půdy, na nichž se vyvinul tropický deštný les. Druhové patro je značně rozmanité, mezi hlavní dominanty náleží Campnosperma brevipetiolatum (Anacardiaceae), Maranthes corymbosa (Chrysobalanaceae), Alphitonia carolinensis (Rhamnaceae), Gmelina palawensis (Lamiaceae), z palem Pinanga insignis (Arecaceae). V porostech jsou četné liány, zejména Freycinetia villalobosii (Pandanaceae) a Epipremnum carolinense (Araceae). V konkávních tvarech terénu v údolích jsou lesy mokřadní, v nichž je častá Barringtonia racemosa (Lecythidaceae), Horsfieldia irya (Myristicaceae) a Pandanus kanehirae (Pandanaceae). Disturbovaná místa mokřadních lesů často porůstají keře Talipariti tiliaceum (Malvaceae) a Macaranga carolinensis (Euphorbiaceae).
Naproti tomu na vápencích je druhová skladba dosti odlišná. Vápence jsou propustné a půdy na strmých svazích jsou tedy suché, analogii mokřadů na nich nenajdeme. V porostech jsou typické Planchonella calcarea (Sapotaceae), Cycas micronesica (Cycadaceae), Artocarpus mariannensis (Moraceae), Pandanus dubius (Pandanaceae), Morinda latibractea (Rubiaceae) a další. Řada druhů na skalách ale snáší slaný sprej z příboje, např. Badusa palauensis (Rubiaceae), Bikkia palauensis (Rubiaceae), Scaevola taccada (Goodeniaceae) a další.
Čtvrtým vegetačním typem jsou mangrove, které zejména na vyvřelinách na ostrově Babeldaob tvoří velmi rozsáhlé plochy a pokrývají asi 33 km2. V mangrove dominují dřeviny z čeledi Rhizophoraceae, a to Rhizophora mucronata, Rhizophora apiculata a Bruguiera gymnorhiza, a dále Sonneratia alba (Lythraceae). O mnoho vzácnější jsou Ceriops tagal (Rhizophoraceae), a kupodivu i Avicennia marina (Acanthaceae).
Na vnitřním okraji mangrove pak rostou např. Lumnitzera littorea (Combretaceae), Xylocarpus granatum a Xylocarpus moluccensis (Meliaceae). V úsecích písčitých břehů jsou typické Barringtonia asiatica (Lecythidaceae), Calophyllum inophyllum (Clusiaceae), Terminalia catappa (Combretaceae) a Guettarda speciosa (Rubiaceae).
Přirozenou nelesní vegetaci najdeme zejména na pobřeží sladkovodních mokřadů. Na nejvlhčích místech jsou porosty Hanguana malayana (Hanguanaceae), dále se zde vyskytuje řada šáchorovitých (Cyperaceae), typický je i tropický rákos (Phragmites karka). Písky na pobřeží porůstá kosmopolitní povijnice Ipomoea pes-caprae (Convolvulaceae).
Specifickou vegetací jsou rovněž trávníky pod mořskou hladinou. Na Palau v nich bylo zjištěno celkem 11 druhů z čeledí Hydrocharitaceae (např. Enhalus acoroides) a Cymodoceaceae (např. Syringodium isoetifolium).
Vlivem historické činnosti člověka se ovšem vyvinula i vegetace polopřirozená, která zejména na ostrově Babeldaob zaujímá dosti velké plochy. Obyvatelé před staletími porosty vypálili, a na obnažených plochách došlo k silné degradaci půd, které se změnily na téměř mrtvou matérii typu terra rossa. Tyto plochy nyní pokrývá zvláštní vegetační typ, který je zde označován jako „savana“. Jsou to plochy porostlé zejména kapradinou Dicranopteris linearis (Gleicheniaceae) s rozptýlenými stromovými pandány Pandanus tectorius a dalšími keři, mezi nimi jsou časté např. Hedyotis korrorensis (Rubiaceae) a Trichospermum ledermannii (Malvaceae). Na erodovaných místech obvykle převládají masožravky: láčkovka Nepenthes mirabilis pokrývá skutečně rozsáhlé plochy, na zastíněnějších vlhčích místech roste i rosnatka Drosera burmanni. Všudypřítomné jsou i statné terestrické orchideje Spathoglottis carolinensis a Spathoglottis micronesiaca.
Nejrozšířenější antropogenní vegetací jsou tzv. urbánní lesy. Je to dáno tím, že obyvatelstvo si staví své domky na rozvolněných, ale přece jen přistíněných místech. V těchto lesích tvoří horní patro dřevin původní druhy, např. statný Serianthes kanehirae (Fabaceae), mezi nižšími dřevinami jsou však i užitkové druhy, např. mangovník (Mangifera indica), avokádo (Persea americana), kokosová palma (Cocos nucifera) a další. Mezi domky pak najdeme mnoho okrasných rostlin, např. frangipani (Plumeria rubra), ibišky (Hibiscus rosa-sinensis), indickou Ixora coccinea (Rubiaceae) a další. V osadách se uplatňují i některé domácí dřeviny s okrasným nebo jiným užitkovým významem: nápadní a oblíbení jsou zejména zástupci mořenovitých (Rubiaceae), např. Ixora casei, Morinda citrifolia a Mussaenda philippica. Na dočasně opuštěných plochách expanduje místní domácí liána Decalobanthus peltatus (Convolvulaceae). Rovněž v bylinném patře je mnoho druhů zavlečených.
Na květenu Palau lze ovšem skvěle aplikovat teorii ostrovní biogeografie – ačkoli ostrovy neskýtají obzvláštní diverzitu přírodních podmínek, přece jen nepříliš velká vzdálenost od zdrojů a dosti dlouhá doba relativní geologické stability vykonaly své. Na rozdíl od vegetace je flóra bohatá – čítá kolem 800 původních druhů, mezi nimi je asi 22 % endemitů.
Ve struktuře flóry zaujme skutečnost, že dřeviny převládají nad bylinami; určité zastoupení však mají i liány. Má to určitou logiku: vlhké tropické prostředí je v zásadě velmi produkční, takže v ekosystému probíhá boj o světlo – v něm vyhrává ten, komu se podaří být rychle nahoře. Podrost je značně zastíněný, v něm se uplatňuje jen nemnoho rostlin, zato mezi bylinami je velmi mnoho epifytů.
V systematické struktuře je nápadné vysoké zastoupení kapradin, mezi nimi najdeme i dva stromové typy (Cyathea nigrescens a Cyathea lunulata), mezi bylinnými kapradinami ovšem epifyty rovněž zřejmě převažují. Nejpočetněji zastoupenou čeledí semenných rostlin jsou vstavačovité (Orchidaceae, asi 80 druhů), i mezi nimi je zřejmě nadpoloviční většina epifytů. Velký počet je i šáchorovitých (Cyperaceae) a lipnicovitých (Poaceae); domácím druhům z těchto čeledí se nejlépe daří v nelesních mokřadech. Z dvouděložných rostlin jsou nejpočetnější mořenovité (Rubiaceae), a to jak typy dřevnaté (např. Badusa palauensis), tak bylinné (např. Oldenlandia verticillata). Dohromady je to více než 50 druhů. Naopak překvapivě málo jsou v původní flóře zastoupeny hvězdnicovité (Asteraceae) – pouhé čtyři druhy. Jejich diverzitu ovšem prudce podpořil člověk, který sem dalších asi 35 druhů zanesl, a to jak okrasné rostliny, tak ruderály i plevele.
Kupodivu nepočetné jsou na Palau palmy (Arecaceae). Kromě všudypřítomného kokosu (Cocos nucifera), o kterém se předpokládá, že zde původní skutečně je, jsou v domácí floře zastoupeny jen pěti dalšími domácími druhy. Z nich nejběžnější jsou mezofilní Pinanga insignis a mangrovová Nypa fruticans, řidší je Heterospathe elata. Na vápencových ostrůvcích rostou endemické palmy Hydriastele palauensis a převzácná Ponapea palauensis, jejíž populaci ničí vysazení papoušci kakadu žlutočečelatý (Cacatua galerita) a eklektus různobarvý (Eclectus roratus). Některé další palmy se pěstují – v osadách byla k vidění obvykle areka obecná (Areca catechu) a místy i pálicha Caryota mitis.
V původní květeně najdeme nejčastěji prvky, které sem přišly od západu – z Filipín a Indonésie, případně od jihu z Nové Guineje. Druhy s velkým areálem najdeme nejčastěji ve vegetaci na pobřeží, které se mohou šířit pomocí mořských proudů. To se týká jak druhové skladby mangrove, tak např. na otevřených zasolených písčinách.
Naopak početné endemity najdeme mezi dřevinami i epifyty, endemické jsou mnohé stromy, a to i ty, které tvoří kostru vegetace, např. Horsfieldia palauensis (Myristicaceae), nebo 6 z 8 druhů pandánů (Pandanus). Mezi bylinami jsou endemity zejména mezi orchidejemi.
Zavlečených druhů je na Palau kolem 500. Jsou mezi nimi „moderní“ ruderály i staré kulturní rostliny. Mezi ty staré patří určitě banánovníky (Musa ×sapientum) a kvajáva (Psidium guajava).
Návštěvník tropů může být někdy zklamán tím, že – natěšen na velkou pestrost flóry – očekává všude plno květů. A vidí jen zeleň, zeleň, zeleň. Ono je to ovšem zčásti způsobeno faktem, že mnoho druhů kvete – díky relativně stabilnímu klimatu – průběžně po celý rok, nikoli nárazově ve vhodné roční době jako u nás. Klima se v zóně tropického deštného lesa v průběhu roku rozlišuje na měsíce relativně sušší a relativně vlhčí a mnohé druhy preferují spíše periodu vlhčí, kdy nemusí tolik investovat do napětí v pletivech květů, tedy aby květy v horku tak rychle nevadly. Tohle jsme si na Palau sami ověřili – po třech dnech s intenzivnějšími přeháňkami současně najednou vykvetlo na oblíbené, v průběhu našeho pobytu opakovaně navštěvované lokalitě několik druhů orchidejí. Jejich květy ovšem během pár suchých dnů opět rychle zavadly.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, v lednu a únoru 2018.