Přirozenou vegetaci Seychelských ostrovů lze rozdělit do 9 hlavních typů. Odrážejí vlastnosti stanovišť, mají svéráznou fyziognomii a jsou charakterizovány druhovou skladbou. Všech 9 typů je zřejmě vyvinuto pouze na vysokých ostrovech Mahé a Silhouette, na ostatních žulových ostrovech chybí přinejmenším nejvyšší výškový stupeň lesů.
Podmořské trávníky
Porosty vodních makrofyt na mělkém pobřeží lemují řadu míst na Mahé i na Praslinu. Návštěvník se s těmito druhy setká velmi snadno: někde jsou úlomky rostlin vyplavovány na pláže, na velmi pozvolných úsecích pobřeží (např. na Anse Volbert nebo Grand‘ Anse na ostrově Praslin) se jimi člověk musí probrodit, aby si vůbec zaplaval. Tyto rostliny najdeme nejčastěji tam, kde je dno tvořeno mělce uloženými lavicemi korálových vápenců a překryto pískem. Na Seychelách bylo dosud zjištěno celkem 8 druhů z čeledí voďankovitých (Hydrocharitaceae) a Cymodoceaceae. Nejběžnější jsou zřejmě Cymodocea serrulata, Halodule uninervis, Syringodium isoetifolium (všechny z čeledi Cymodoceaceae), z voďankovitých Thalassia hemprichii; na Anse Volbert jsme našli i pozoruhodný Thalassodendron ciliatum (Cymodoceaceae), který vytváří jakési dřevnaté „kmínky“. Je celkem jasné, že rostliny přizpůsobené prostředí slané vody a šířené mořskými proudy budou mít dosti rozsáhlé areály.
Mangrove
Mangrove představují svéráznou obojživelnou vegetaci na přechodu mezi vodou a souší. Najdeme je především na úsecích s velmi pozvolným bahnitým pobřežím, kde jsou rozsáhlejší plochy periodicky zaplavované přílivem. Rostliny mangrovových bažin mají specifická přizpůsobení: často vytvářejí specifické dýchací kořeny, které vyrůstají směrem vzhůru nad povrch půdy, a které umožňují přívod kyslíku pro dýchání živých buněk v kořenech rozsáhlé kořenové soustavy. Mimochodem, tvarem těchto dýchacích kořenů se jednotlivé druhy nebo rody docela odlišují. Jiné zase vytvářejí typický nadzemní systém s chůdovitými adventivními kořeny (kořenovník – Rhizophora). Pozoruhodné je, že přizpůsobení na tyto podmínky se vyvinulo u druhů z nezávislých evolučních linií, byť značný podíl druhové diverzity náleží čeledi kořenovníkovitých (Rhizophoraceae). Ty se přizpůsobily svéráznému prostředí podivuhodným klíčením semen přímo na rostlině: obrovský mečovitý kořen klíčícího semene se po uvolnění z rostliny volným pádem zapichuje hluboko do substrátu, čímž se pojišťuje proti odplavení natékající či odtékající vodou během přílivu nebo odlivu.
Na Seychelách se v mangrove vyskytuje celkem 7 druhů. Jsou to všechno druhy, které bychom našli i v jiných částech tropického pobřeží Indického oceánu, od východní Afriky až po pobřeží Indie, Indonésie a Austrálie – diaspory těchto druhů dobře snášejí dlouhodobý pobyt v mořské vodě, takže se mořem pohybují jako vzkaz v láhvi. Nepřežijí však pobyt v chladnější vodě. V důsledku toho zdejší druhy nemají možnost komunikovat s mangrove v Atlantickém oceánu, protože neumí obeplout mys Dobré naděje (v Atlantiku jsou často jiné, vikariantní druhy těchže rodů).
Mangrove zde dříve zaujímaly poměrně rozsáhlé plochy, ale zejména na východním pobřeží ostrova Mahé musely ustoupit výstavbě sídel, ale i letiště. Místy jsou dnes tyto porosty rekonstruovány, ale pak jsou většinou tvořeny jen jedním nebo dvěma druhy. Nejrozsáhlejší a současně nejbohatší ukázkou této vegetace jsou mangrove mezi Port Glaud a Port Launay na severozápadě ostrova Mahé, zajímavé jsou rovněž porosty na jihovýchodním pobřeží ostrova Curieuse. Nejběžnějšími druhy jsou kolíkovník Avicennia marina (dnes řazena do čeledi paznehtníkovitých – Acanthaceae) a kořenovník Rhizophora mucronata (Rhizophoraceae), které najdeme i v malinkých fragmentech mangrove i v druhotných porostech. Poněkud vzácnější je Bruguiera gymnorhiza (Rhizophoraceae) a Lumnitzera racemosa (Combretaceae). Ostatní najdeme jen v zachovalejších porostech: Ceriops tagal (Rhizophoraceae), Sonneratia alba (dnes součást čeledi kyprejovitých – Lythraceae), Xylocarpus moluccensis a Xylocarpus granatum (Meliaceae).
Pobřežní lemy
Vegetace v dosahu přílivu na písečných nebo skalnatých částech pobřeží je tvořena druhy, které musí být schopny snášet slaný sprej i slanou vodu difundující propustným substrátem do kořenů. Tyto druhy mají často rozsáhlé areály, protože jsou také adaptovány k šíření mořskými proudy. K typickým druhům patří mohutné stromy Barringtonia asiatica (hrnečníkovité – Lecythidaceae), Calophyllum inophyllum (dnes samostatná čeleď Calophyllaceae), Cordia subcordata (brutnákovité – Boraginaceae), Guettarda speciosa (mořenovité – Rubiaceae), Heritiera littoralis (Malvaceae), Terminalia catappa (Combretaceae), kokosová palma (Cocos nucifera), jehož původnost není ani jistá, ani vyloučená, z keřů ibišek Talipariti tiliaceum (slézovité – Malvaceae), Colubrina asiatica (řešetlákovité – Rhamnaceae) a moral Scaevola taccada (Goodeniaceae). ,
Porosty mohou být propleteny liánami, z nichž zde najdeme např. nepříjemně ostnitý sapan Caesalpinia bonduc (bobovité – Fabaceae) i bylinnou liánu Canavalia cathartica ze stejné čeledi. Na písku se často plazí mohutná povíjnice Ipomoea pes-caprae (svlačcovité – Convolvulaceae).
Tento typ vegetace je dosti ohrožený, protože přirozené porosty podél písčitého pobřeží jsou často narušovány úpravami pláží a výstavbou, ale taky pronikáním nepůvodních druhů z kultur.
Sladkovodní mokřady
Mimo dosah mořských břehů se na plošším reliéfu ostrovů vytvářejí i sladkovodní mokřady. Jsou syceny dostatečnými srážkami i vodními toky, stékajícími z hor. Na těchto mokřadech najdeme například mohutnou kapradinu Acrostichum aureum i podivnou sukulentní kapradinu Ceratopteris cornuta (obě Ceratopteridaceae), orobinec Typha domingensis a bahničku Eleocharis dulcis. Rovněž tyto druhy mají schopnost dálkového šíření a endemity mezi nimi chybějí.
Sladkovodní mokřady jsou dnes převážně maloplošné, mnoho lokalit zejména v nižších polohách bylo vysušeno a muselo ustoupit urbanizaci. Zajímavý ojedinělý mokřad ve středních polohách se nachází v národním parku Morne Seychellois, v místě zvaném Mare aux Cochons: dnes je tato lokalita navíc chráněná podle Ramsarské úmluvy.
Lesy nižších a středních poloh
V nadmořských výškách zhruba do 400 m se plně projevuje seychelské tropické klima. Tedy horko, dostatečně srážek a minimum výkyvů během dne i roku. Za těchto podmínek se vytvořila vegetace se stálezelenými dřevinami, které úspešně uplatňují podobný módní trend: kožovité, často celokrajné, tuhé, tmavozelené listy, často málo nápadné květy a dužnaté plody. Druhy náležejí různým čeledím a jejich rozeznání, zejména ve sterilním stavu, často činí obtíže. Jiným aplikovaným modelem jsou palmy, na Seychelách s nápadně vyšším zastoupením typů s nedělenými nebo málo dělenými listy. V této vegetaci nacházíme značný počet endemitů, zejména mezi dřevinami.
V této vegetaci jsou doma dřeviny Planchonella obovata (Sapotaceae), Erythroxylum sechellarum (Erythroxylaceae), Pyrostria bibracteata, Paragenipa lancifolia, Timonius sechellensis (tři předchozí mořenovité – Rubiaceae), Intsia bijuga (bobovité – Fabaceae), pandán Pandanus balfourii, Dracaena reflexa (chřestovité – Asparagaceae), zejména na menších ostrovech Ochrosia oppositifolia (toješťovité – Apocynaceae), Pisonia grandis (nocenkovité – Nyctaginaceae), Phyllanthus pervilleanus (Phyllanthaceae) a Pipturus argenteus (kopřivovité – Urticaceae). V této vegetaci kdysi zřejmě častěji rostl i památný strom Vateriopsis seychellarum z čeledi dvojkřídláčovitých (Dipterocarpaceae).
Palmy mohou v těchto podmínkách místy tvořit i téměř čisté porosty s minimální účastí ostatních dřevin: na takových lesích se podílejí především Deckenia nobilis, Nephrosperma van-houtteanum a Phoenicophorium borsigianum, na ostrovech Praslin a Curieuse může být dominantou porostu i Lodoicea maldivica.
V bylinném podrostu se objevují některé význačné stínomilné druhy bylin. Je to především statná, širokolistá jednoděložná bylina Curculigo seychellensis i poněkud útlejší Hypoxidia rhizophylla (oba druhy z čeledi Hypoxidaceae). Pro palmové porosty na ostrově Praslin je typickým druhem podrostu statná endemická šáchorovitá rostlina Mapania floribunda. Z lián se zde vyskytuje Cynanchum viminale. Na světlinách se zde roztroušeně vyskytuje i drobná terestrická orchidej Cynorkis fastigiata.
Prostředí lesů nižších a středních poloh bylo neobyčejně vhodné pro plantážní využití (kokosová palma, skořice, muškátový oříšek, vanilka aj.) nebo pro výstavbu sídel. Velmi rozsáhlé plochy této vegetace byly nenávratně zničeny, zejména na větších ostrovech, ale problém se dotkl i ostrovů malých. Dnes jsou poslední zbytky těchto porostů s dominantními dvouděložnými nebo palmami chráněny především v národních parcích Morne Seychellois na Mahé a Vallée de Mai na ostrově Praslin, a dále jsou součástí rezervací na málo obydlených ostrovech Silhouette, Aride, Cousin a dalších. Na druhou stranu i v národním parku Morne Seychellois dominují na rozsáhlých plochách, kde by měla být právě tato vegetace, četné zplanělé kulturní dřeviny, pod nimiž dnes nezřídka nenajdeme ani jediný původní druh.
Horské mlžné lesy
Nejvyšší polohy ostrovů Mahé a Silhouette jsou pravidelně ovlivňovány oblačností. Ve výškách nad 400 m pravidelně dochází ke kondenzaci, vyšší partie hor se po větší část roku utápějí v mlhách. Teploty zde vlivem kondenzace oblačnosti klesají (často pod 20 °C), zato množství srážek narůstá až téměř na trojnásobek srážkových úhrnů na pobřeží. Ovšem značný podíl na tom mají srážky horizontální. Ve vyšších polohách se mění druhová skladba dřevin: zdejší lesy jsou nižší, často bohatě pokryté epifyty (lišejníky, mechy i kapradinami). Endemické druhy v této vegetaci převládají.
K nejvýznamnějším druhům stromů zde patří Colea seychellarum (trubačovité – Bignoniaceae), Gastonia crassa (aralkovité – Araliaceae), Northia seychellana (Sapotaceae), z palem Roscheria melanochaetes, z keřů Psychotria pervillei (mořenovité – Rubiaceae), dále např. stromová kapradina Cyathea sechellarum, jediná zdejší autochtonní begónie Begonia sechellensis (kysalovité – Begoniaceae), epifytické orchideje (např. Angraecum maheense, Hederorkis sechellensis a Polystachya bicolor), vranečky, např. Selaginella fissidentoides, z plavuní epifytický vranec Huperzia gnidioides, a dále kapradiny z rodů Hymenophyllum a Trichomanes (blánatcovité – Hymenophyllaceae). Z nižších poloh sem přesahují i Dillenia ferruginea (Dilleniaceae) a pandán Pandanus sechellarum.
Navštívit plochy s touto vegetací je pro běžného návštěvníka ostrovů dost komplikované. Husté porosty na velmi prudkých svazích zcela znemožňují pohybovat se mimo cesty, které sem ovšem prakticky nevedou. Zřejmě nejdostupnější je udržovaná stezka na Morne Blanc v národním parku Morne Seychellois.
Potoční nivy
Na vlhkých místech podél potoků a v zastíněných roklinách panují poněkud odlišnější podmínky. K typickým druhům, které provázejí potoční nivy, patří dřeviny se vzdušnými kořeny, tj. pandán Martellidendron hornei a palma Verschaffeltia splendida, dále Barringtonia racemosa (hrnečníkovité – Lecythidaceae), ve vyšších polohách i stromová kapradina Cyathea sechellarum. Tento biotop je dnes dobře zachován jen na nevelkých plochách v národních parcích Morne Seychellois na ostrově Mahé a Vallé de Mai na ostrově Praslin.
Glacis
Specifickým seychelským stanovištěm jsou zvláštní geologické útvary zvané glacis. Tyto útvary vycházejí ze způsobu zvětrávání tamní matečné horniny, tedy žuly. Vysoce zdvižená bochníkovitá tělesa žuly se žokovitě rozpadají, na vrcholku vyvýšenin tvoří často rozsáhlé, více či méně konvexní tvary. Za normálních okolností by člověk řekl skály, ale tohle jsou spíše ohlazené oblé tvary, mnohdy ovšem velmi strmě spadající. Protože je tato žula enormně tvrdá, jsou erozí smývány pomalu vznikající produkty zvětrávání, a tedy i půda, a obnažuje se podklad. Vzhledem k tvrdosti se rovněž uvolňuje velmi málo živin, takže vznikají stanoviště, která mají extrémně málo půdy (jen v mělkých rýhách na povrchu), extrémně málo živin a extrémně málo vody (nic se nevsakuje, všechno steče). Na takovém stanovišti jsou možnosti existence cévnatých rostlin dosti omezené, proto na glacis najdeme druhově velmi chudou vegetaci, zato s vysokým podílem endemismu.
Na toto stanoviště jsou vázány porosty pandánu Pandanus multispicatus, keřů, resp. nízkých stromků Memecylon elaeagni (Melastomataceae), vzácněji i Glionnetia sericea (monotypický endemický rod z čeledi mořenovitých – Rubiaceae) nebo Soulamea terminalioides (Simaroubaceae). V minulosti byl na toto stanoviště rovněž vázán stromek, o němž se spekulovalo jako o zástupci endemické čeledi, Medusagyne oppositifolia (dnes Ochnaceae). V nižších polohách na glacis najdeme i překrásnou liánovitou bezlistou endemickou orchidej Vanilla phalaenopsis a podivnou parazitickou liánu Cassytha filiformis (Lauraceae). Na glacis ve vyšších polohách, které jsou již poněkud chladnější, ovlivňované horizontálními srážkami, a tedy netrpí až tak extrémním suchem, najdeme typicky masožravou láčkovku Nepenthes pervillei, z výtrusných rostlin podivnou kapradinu Schizaea confusa a plavuňku Lycopodiella cernua. Nápadné jsou i velké trsy endemické šáchorovité rostliny Costularia hornei.
Nejkrásnější glacis najdeme především v národním parku Morne Seychellois na ostrově Mahé. Z „podhorského“ typu je snadno dostupná lokalita Copolia nad hlavním městem Victoria, invazemi narušené plochy jsou ale k vidění i na stezce k vyhlídce na úpatí hory Trois Fréres. Glacis nižšího stupně jsou – byť ovlivněné invazemi – k vidění např. při cestě z Danzilles k Anse Major. Na ostatních ostrovech jsou k vidění glacis nižšího stupně na ostrově Praslin a glacis s láčkovkami na ostrově Silhouette.
Fotografovali Vít Grulich a Alena Vydrová, ve dnech 2.–14. 2. 2011.