Syn.: Viola ericetorum Schrader, Viola flavicormis Sm., Viola canina subsp. ericetorum (Link) Schübler et Mart., Viola saxigena Schur, Viola canina var. lucorum Rchb.
Česká jména: fiola (Huber 1596), vialka psí (Presl 1819), violka psí (Presl 1846, Kubát 2002)
Čeleď: Violaceae Batsch – violkovité
Rozšíření: Evropa, s výjimkou jihu Pyrenejského, Apeninského a Balkánského poloostrova a jižních oblastí Ruska. Izolovaně roste v západním Grónsku, na Islandu, na Krymu a na Kavkaze. U nás roste hojně na celém území (roztroušeně pouze v oblastech s hojným výskytem bazických hornin a v teplejších oblastech se subkontinentálním klimatem).
Ekologie: Jedná se o světlomilný druh s poměrně rozsáhlou ekologickou amplitudou. Roste převážně na pastvinách, mezích a sušších loukách. Vyhledává hlinité až písčité půdy s kyselou, méně často neutrální, reakcí. Violka psí je diagnostickým druhem svazu Violion caninae. Kvete od května do července.
Popis: Vytrvalá, až 20 cm vysoká bylina, bez přízemní listové růžice. Lodyžní listy i jejich palisty jsou ± stejné po celé délce lodyhy. Listy jsou tmavě zelené, delší než široké a čepel je vejčitě kopinatá až protáhle trojúhelníkovitá. Vrchol čepele bývá nejčastěji tupý, na bázi mělce srdčitý až uťatý. Kališní lístky jsou úzce trojúhelníkovité. Koruna je sytě fialově modrá, po okrajích světlejší. Korunní lístky bývají obvejčité a zaokrouhlené. Ostruha je poměrně dlouhá a žlutavě až zelenavé bílá. Plodem jsou vejcovité tobolky.
Fotografováno dne 8. 5. 2008 (Česko, Morava, Liptál).