Syn.: Viola brachysepala Maxim.
Česká jména: fiola (Huber 1596), vialka divná (Presl 1819), violka divotvárná (Domin et Podpěra 1928, Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: fialka podivuhodná (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Violaceae Batsch – violkovité
Rozšíření: Východoevropský druh, na západ areál zasahuje po východní Francii, na jih po severní Itálii a země bývalé Jugoslávie, na sever po střední Skandinávii a jižní Finsko, na východ přes evropské Rusko až po střední Sibiř (po Irkutsk). V poddruhu Viola mirabilis subsp. brachysepala (syn. Viola brachysepala) areál pokračuje až na Dálný východ, do ruského Primorska, čínského Mandžuska, Koreje a Japonska.
U nás se vyskytuje převážně v termofytiku a mezofytiku v územích se suťovými lesy či bazickými substráty. V některých oblastech vzácně nebo zcela chybí. V oreofytiku jediná, téměř sto let neověřená lokalita v Krkonoších.
Ekologie: Roste v listnatých lesích a hájích, na humózních hlubokých půdách, na převážně bazických podkladech. Kvete v dubnu a květnu.
Popis: Vytrvalé byliny s šikmým až vystoupavým, často vícehlavým oddenkem, díky kterému se tak tvoří trsy. Rostliny jsou dvojtvárné. Na jaře nízké, bezlodyžné, řapíky i květní stopky vyrůstají zdánlivě z oddenku. Listy mají čepel obvykle kornoutovitě stočenou, okrouhle vejčitou až okrouhlou, tupě špičatou, tupou nebo někdy zašpičatělou, lysou nebo roztroušeně chlupatou; řapík je vždy delší než čepel, na průřezu přibližně trojhranný, jednostranně až jednořadě nazpět šikmo odstále dlouze chlupatý, vzácně olysalý; palisty jsou celokrajné, na bázi lodyhy vejčité, zprvu světle zelenorůžové, posléze nápadně rezavé. Květní stopky v polovině až těsně pod květem s krátkými listenci. Jarní květy vonné, obvykle neplodné, kališní lístky úzce trojúhelníkovité až kopinaté s přívěsky alespoň dvakrát kratšími než ostruha. Koruny lilákové až světle fialové, fialově žilkované, ostruha silná, tupá, světle liláková až zelenavě bílá. V pozdním jarním období a v létě se tvoří lodyhy až 30 cm vysoké, s podobným průřezem jako řapíky, s jednou řadou dlouhých odstálých chlupů na kýlu, přízemní listy dlouze řapíkaté, s čepelí obdobnou jarní, avšak tmavěji zelenou, horní lodyžní listy až téměř přisedlé a poloobjímavé, palisty lodyžních listů světle zelené, později hnědnoucí, podlouhlé až čárkovitě kopinaté. V paždí lodyžních listů nejčastěji na 2–3 cm dlouhých stopkách kleistogamické, plodné květy. Plodem je tobolka. Semena s masíčky.
Záměny: Snadno rozlišitelná violka, nápadná trsnatým vzrůstem, kornoutkovitými listy s jednou řadou chlupů na řapíku, a nápadnými velkými, celokrajnými, posléze rezavými palisty.
Ohrožení a ochrana: Violka divotvárná je v ČR vzácnějším taxonem vyžadujícím další pozornost (C4a).
Poznámka: Dosti často tvoří křížence s violkou lesní (Viola reichenbachiana).
Fotografovali Tomáš Mrázek, dne 30. 3. 2011 (Česko, Praha); Alena Vydrová, dne 18. 4. 2021 (Čechy, Český Krumlov).