Syn.: Alsinaceae Bartl., Illecebraceae R. Br., Silenaceae Bartl.
POPIS:
Rostliny převážně bylinného vzhledu, jen velmi vzácně polokeře (např. Dianthus rupicola, některé druhy rodu Polycarpaea). Časté jsou vytrvalé druhy, ale zastoupeny jsou i dvouletky (Dianthus armeria), jednoletky (Scleranthus annuus aj.), a mezi nimi i druhy velmi krátkověké (např. Holosteum umbellatum a některé druhy rodu Cerastium). Vzácní jsou listoví sukulenti (Honckenya peploides), opíravé liány (Silene baccifera) a rostliny trnité (Drypis spinosa).
Listy jsou nejčastěji vstřícné, řidčeji střídavé (např. Corrigiola litoralis), výjimečně v přeslenech (např. Illecebrum verticillatum), bez výjimky jednoduché a povětšinou celokrajné. Palisty častěji chybí, méně často jsou vyvinuty (např. Spergularia).
Květy tvoří většinou květenství, jednotlivé květy jsou vzácné (např. Cerastium uniflorum), květenství je vrcholičnaté, nejčastěji v podobě dvouramenného vrcholíku – vidlanu, většinou s centrálním květem (např. Cerastium holosteoides), méně často se tvoří jednoramenný vrcholík – vijan (např. u Silene dichotoma), vrcholičnaté části mohou skládat celé květenství (např. v rodech Cerastium a Stellaria), pro některé rody je typická kombinace hroznovitého a vrcholičnatého stavebního plánu, kdy vidlany tvoří jen koncové větve květenství (např. u mnoha druhů rodu Silene); vzácně se setkáváme s okolíkem, odvozeným od vidlanů (Holosteum) nebo strboulovitě shloučenými vidlany do podoby svazečku (např. Dianthus carthusianorum). Samotné květy jsou cyklické, pravidelné, stavěné podle čísla 5, méně často 4 (např. Sagina procumbens); nejčastější jsou květy oboupohlavné, řidčeji je u hvozdíkovitých známa gynodioecie (např. u Dianthus carthusianorum), velmi vzácné jsou jednopohlavné květy spojené s dvoudomostí (např. Silene dioica, Silene latifolia a Silene otites). Květní obaly bývají rozlišené; kalich je volný (v rodech Arenaria, Moehringia, Cerastium aj.) nebo srostlý (v rodech Gypsophila, Silene, Dianthus); koruna je vždy volná, zpravidla bílá nebo růžová, korunní lístky mohou být dřípené (např. Dianthus superbus a Silene flos-cuculi) nebo hluboce dvouklané (např. v rodech Cerastium a Stellaria), vzácně může koruna chybět (např. v rodu Scleranthus, u některých druhů rodu Sagina, Minuartia aj.). Andreceum tvoří nejčastěji 2 kruhy tyčinek (celkem 8 nebo 10 podle základního čísla), řidčeji dochází k redukcím (např. Sagina procumbens a Cerastium semidecandrum), u některých druhů je část tyčinek přeměněna na staminodia (např. Scleranthus). Gyneceum je neúplně srostlé, může být izomerické se základním číslem (většina druhů rodu Cerastium, mezi silenkami např. Silene latifolia aj.), někdy dochází k redukci počtu plodolistů na 3 (např. v rodech Arenaria, Minuartia a Moehringia) nebo jen 2 (Dianthus); semeník je svrchní, zcela výjimečně polospodní (Scleranthus), jednopouzdrý, většinou se středním sloupkem, na němž je centrální placenta s mnoha vajíčky, výjimečně sloupek chybí, placenta je bazální a počet vajíček redukovaný až na jediné (Scleranthus), vajíčka jsou dvouobalná, hemianatropní; stylodia jsou volná.
Plody jsou nejčastěji suché, pukavé, tedy tobolky, otvírající se zuby v dvojnásobném počtu než je počet srůstajících plodolistů; zcela výjimečně jsou plody jiného typu – nažka při poklesu počtu vajíček na jediné (Scleranthus) nebo bobule (Silene baccifera). V semenech je pravidelně přítomen perisperm, obsahují škrob, embryo má 2 dělohy.
Z obsahových látek jsou dosti časté saponiny (např. v rodu Saponaria); antokyany se netvoří, toxické glykosidy jsou zřídkavé (např. Agrostemma githago). Naprostá většina druhů využívá C3 fotosyntézu, fotosyntéza typu C4 byla zjištěna v rodu Polycarpaea.
ROZŠÍŘENÍ:
Na Zemi se vyskytuje asi 85–90 rodů a 2200 druhů, které jsou rozšířeny téměř kosmopolitně; mnoho druhů je známo ze subtropů, temperátní a chladné zóny. Více druhů zasahuje daleko za severní polární kruh, např. Silene uralensis roste ještě na Špicberkách, na opačné straně Colobanthus quitensis patří k ojedinělým druhům známým z ostrůvků podél pobřeží Antarktického poloostrova. V tropech se vyskytují převážně jen v horách (např. druhy rodů Arenaria a Minuartia).
RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Acanthophyllum
Adenonema
Agrostemma
Arenaria
Atocion
Cerastium
Colobanthus
Cometes
Corrigiola
Dianthus
Dicheranthus
Dichodon
Drypis
Eremogone
Eudianthe
Gypsophila
Haya
Heliosperma
Herniaria
Holosteum
Honckenya
Illecebrum
Mesostemma
Minuartia
Moehringia
Myosoton
Paronychia
Petrocoptis
Petrorhagia
Pollichia
Polycarpaea
Pteranthus
Sagina
Saponaria
Scleranthus
Silene
Spergula
Spergularia
Stellaria
Thylacospermum
Vaccaria
Viscaria
EKOLOGIE:
Květy jsou převážně opylovány hmyzem, u typů bez barevných květních obalů lze předpokládat autogamii (Sagina, Scleranthus). Mezi hvozdíkovitými najdeme plevele (např. Stellaria media, Agrostemma githago) i druhy pionýrských stanovišť na nevyvinutých půdách (např. Cerastium semidecandrum), rostou v lesích mezických (např. Stellaria holostea) i vlhkých (např. Stellaria nemorum), na stepích (např. Eremogone micradenia) a na loukách mezofilních (např. Silene flos-cuculi) i mokřadních (např. Myosoton aquaticum). Řada druhů je adaptována na horská vyfoukávaná stanoviště a tvoří kompaktní polštáře (např. Silene acaulis nebo Minuartia sedoides). Některé druhy mohou růst na zasolených půdách, např. Spergularia marina nebo Honckenya peploides.
PŘÍBUZNOST:
Čeleď Caryophyllaceae byla morfologicky dobře vymezena již starými badateli, kteří měli k dispozici jen morfologické metody. V průběhu doby se objevovaly názory rozčlenit ji na více samostatných skupin, např. na základě srůstu kalicha. Molekulárními metodami byla prokázána evoluční jednotnost (monofyletičnost) celé čeledi, takže jemnější členění víceméně postrádá smysl. Velmi blízce příbuznou čeledí jsou laskavcovité (Amaranthaceae), u nichž je patrný trend k anemogamii.
VYUŽITÍ:
Mnoho druhů hvozdíkovitých se pěstuje jako okrasné letničky nebo trvalky (karafiát – Dianthus caryophyllus – se pěstuje po staletí), mnohé druhy jsou velmi oblíbené i na skalkách.
