V nejvyšších polohách alpské skupiny Koralpe byla na korutanské straně hraničního hřebene v letech 1982 a 2003 vyhlášena velmi rozsáhlá přírodní rezervace Naturschutzgebiet Koralmkar. Dnes zaujímá rozlohu 324 ha.
Horská skupina Koralpe na hranicích Štýrska a Korutan leží tak trochu mimo pozornost návštěvníků Alp. Není ani obzvláště vysoká, jejím nejvyšším bodem, který leží i na hranicích této rezervace, je Großer Speikkogel (2140 m), nevyznačuje se ani extra dramatickým, skalnatým reliéfem. Spíše než Alpy připomíná trochu vyšší Krkonoše. Lépe než vysokohorští turisté ji asi lépe znají milovníci lyžování: s rezervací přímo sousedí dosti rozsáhlý areál Schizentrum Koralpe, poměrně snadno dostupné serpentinovou silnicí z města Wolfsberg, které leží na dálnici mezi Štýrským Hradcem a Celovcem: autem lze vyjet až do nadmořské výšky téměř 1650 m.
Skupina Koralpe patří z geografického hlediska k centrálním Alpám a je budována převážně kyselými krystalickými horninami, zejména metamorfity (ruly apod.). Jen na několika místech vystupují i krystalické vápence a další ultrabazické horniny – opět tedy „nic extra“. Ale v jedné záležitosti je tato skupina výjimečná: v průběhu dob ledových ji nepokrýval – na rozdíl od zbytku centrálních Alp – souvislý ledovec. Namísto toho zde byly jen menší údolní ledovce, podobně jako právě v Krkonoších. Jeden z nich se vytvořil v horní části údolí potoka Rassingbach a vytvořil dvojici karů: Großes a Kleines Kar. Vznikla zde údolí tvaru širokého U, v nichž je několik stupňů, oddělujících téměř plochý reliéf v rozmezí 1700–1900 m n. m. V závěru jsou kary ohraničeny strmými svahy, které korunují vrchy Steinschneider (2070 m), nejvyšší Großer Speikkogel, Seespitze (2066 m) a Hühnerstütze (1989 m).
V nižších polohách lokality se vyskytují lesy, v nichž převládá smrk ztepilý (Picea abies) s přimíšeným jeřábem obecným (Sorbus aucuparia). V jejich bylinném patře jsou běžné horské acidofyty, např. třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), velmi charakteristická je havez česnáčkolistá (Adenostyles alliariae) a podbělice alpská (Homogyne alpina), z kapradin zejména papratka horská (Athyrium distentifolium), také borůvka (Vaccinium myrtillus), bika lesní (Luzula sylvatica), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum) a plavuň pučivá (Lycopodium annotinum). Na narušených místech kolem cest se ve smrčinách šíří i vrba velkolistá (Salix appendiculata) a vzácný pcháč Cirsium greimleri.
Nad horní hranicí lesa najdeme křoviny: ty mohou být stálezelené, v nichž dominuje kleč (Pinus mugo), nebo opadavé, pak je vůdčím druhem olše zelená (Alnus alnobetula). V nich tvoří příměs acidofilní pěnišník Rhododendron ferrugineum, spolu s ním např. kýchavice bílá (Veratrum album) a celík zlatobýl alpínský (Solidago virgaurea subsp. minuta). Kolem potůčků se objevují i vysokobylinné nivy, pro něž je charakteristický mléčivec alpský (Cicerbita alpina), všedobr horní (Peucedanum ostruthium), lomikámen okrouhlolistý (Saxifraga rotundifolia), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), starček podalpský (Jacobaea subalpina), blatouch bahenní (Caltha palustris), z druhů již jmenovaných kamzičník rakouský, havez česnáčkovitá nebo papratka horská.
Na bezlesých místech najdeme různé typy keříčkových společenstev. Jsou to jednak porosty pěnišníku Rhododendron ferrugineum, dále porosty s brusnicí náholní (Vaccinium gaultherioides), s mamotou poléhavou (Kalmia procumbens) nebo s jalovcem obecným nízkým (Juniperus communis subsp. nana). S nimi se objevuje smilka tuhá (Nardus stricta), vřes obecný (Calluna vulgaris), zvonek vousatý (Campanula barbata), zvonek alpský (Campanula alpina), mochna zlatá (Potentilla aurea), hořec panonský (Gentiana pannonica), bělokvětý koniklec Pulsatilla austriaca, kuklík horský (Geum montanum), ostřice Carex sempervirens, prha arnika (Arnica montana), hvozdík pyšný alpský (Dianthus superbus subsp. alpestris) a další druhy. Na vyfoukávaných místech pak najdeme typickou acidofilní ostřici Carex curvula, psineček skalní (Agrostis rupestris) a holnici dvouřadou (Oreochloa disticha). Naopak na hlubších půdách v závětří je typická velká kostřava Festuca paniculata, prasetník jednoúborný (Hypochaeris uniflora) a vzácná podzimka Scorzoneroides crocea.
Na velmi mírně svažitých až plochých místech jsou zamokřená místa s rašeliništi. Najdeme zde suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), hojný je suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), poněkud řidší suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). Dále se s nimi objevují ostřice obecná (Carex nigra), ostřice ježatá (Carex echinata), na hodně zavodněných místech ostřice zobánkatá (Carex rostrata), překvapivě hojná je ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), u nás vázaná prakticky jen na vrchoviště. Ta zde roste dokonce společně se slatinnou ostřicí Davallovou (Carex davalliana). Velmi vzácně jsme objevili také ostřici bažinnou (Carex limosa). Docela hojná je tolije bahenní (Parnassia palustris), občas se objeví tučnice obecná (Pinguicula vulgaris), pleška stopkatá (Willemetia stipitata), kropenáč vytrvalý (Swertia perennis). Na prameništích jsou typické lomikameny Saxifraga stellaris a Saxifraga aizoides, vrbovka žabincolistá (Epilobium alsinifolium), violka dvoukvětá (Viola biflora), pažitka pobřežní horská (Allium schoenoprasum subsp. alpinum) a další.
V nejvyšších polohách najdeme na hranách svahů porosty se smilkou, v nichž se objevuje sítina trojklaná (Juncus trifidus) a celá řada polštářových bylin. Mezi nimi je obzvlášť typická mydlice nízká (Saponaria pumila), lomikameny Saxifraga bryoides, Saxifraga paniculata, Saxifraga oppositifolia, prvosenka nejmenší (Primula minima), zvonečník Phyteuma confusum, silenka bezlodyžná (Silene acaulis), podzimka Scorzoneroides helvetica a další.
Naopak v závětrných prohlubních, kde se dlouho drží sníh, se vyskytují vrba bylinná (Salix herbacea), protěž nízká (Gnaphalium supinum), rozrazil chudobkovitý (Veronica bellidioides), dřípatka nizoučká (Soldanella pusilla), zubatka rozprostřená (Sibbaldia procumbens) a písečnice dvoukvětá (Arenaria biflora). Na místech s výchozy vápenců se pro změnu objevuje pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea) kterou provází např. rozrazil keříčkovitý (Veronica fruticans).
Ve flóře této části Alp najdeme několik endemitů. Tím nejpamátnějším je kamzičník Doronicum cataractarum, jehož areál o mnoho nepřekračuje toto chráněné území. Provází břehy potoků, zejména těch, které procházejí křovinami olše zelené. Dalším endemitem této oblasti je turan Erigeron glabratus subsp. candidus, který najdeme na výchozech vápnitých substrátů. Do lesního stupně zasahují lomikámen Saxifraga paradoxa a mateřka Moehringia diversifolia, jejichž areály zahrnují hory v Korutanech a Štýrsku vymezené údolími řek Lavant a Mur. Zmíněný kamzičník, lomikámen i mateřka jsou endemity dosti starobylé, bez dalších podobných recentních příbuzných. Když si položíme otázku, čím to je, že takové relativně nevýrazné pohoří má tak pozoruhodné druhy, odpověď musíme hledat ve specifické geologické historii území. V tomto trvale nezaledněném území mohly tyto druhy úspěšně přežít, když v jiných částech Alp jejich předkové mohli buď úplně vyhynout, nebo pod vlivem odlišných podmínek v průběhu migrací „metamorfovat“ v něco jiného.
Z botanického pohledu je návštěva této rezervace velice zajímavá, s poznáním její květeny návštěvník poodkryje netušené vztahy v alpské přírodě. Navíc lze návštěvu lokality logisticky velmi dobře zvládnout.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 24. 8. 2021.