Silvestr Prát se narodil dne 1. prosince 1895 v Hrotovicích, zemřel 1. srpna 1990 v Pardubicích. Byl profesorem botaniky na Karlově univerzitě, žákem Bohumila Němce.
Na univerzitě sám působil od roku 1919, postgraduální studium absolvoval na Harvardské univerzitě (1924–25).
V roce 1923 se habilitoval z rostlinné fyziologie, v roce 1929 byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1934 mimořádným profesorem kryptogamologie a fyziologie rostlin. Po válce se stal členem Národní rady badatelské, byl jmenován řádným profesorem Univerzity Karlovy, a to se zpětnou platností od roku 1938. Zároveň byl ředitelem ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin (dnešní katedra fyziologie rostlin), kde zavedl moderní fyzikálně chemické metody, prováděl fyziologické radioizotopové pokusy a později použil radioaktivní uhlík při sledování příjmu humusových látek rostlinou. Založil také významnou sbírku čistých kultur sinic, řas a játrovek. V roce 1955 se stal akademikem ČSAV.
K jeho dílům patří například Die Anwendung der polarographischen Methodik in der Biologie (1926), Studie o biolithogenesi (1929), Fysiologie chemická a fysikálně chemická (1932), příručka praktické mikroskopie Rostlina pod drobnohledem (1944), fotografická kniha Příběhy kaštanu (1944), učebnice Praktikum rostlinné fysiologie (1955), studie Mechy v thermálních a minerálních vodách (1960) a Humus a jeho význam (1964) aj. Redigoval také několikasvazkový Rostlinopis, který vycházel ve 20. a 30. letech minulého století v nakladatelství Aventinum spisovatele Otakara Štorcha-Marien (toto Aventinum nemá nic společného se současným nakladatelstvím stejného jména).
Společně s Vladimírem Úlehlou (profesor fyziologie rostlin na univerzitě v Brně a významný etnograf) byl průkopníkem kinematografie v biologii, jeho film Ze života rostlinné buňky vzbudil v botanických kruzích značnou pozornost.
V botanické literatuře je Prátovo jméno označováno ve formě PRÁT. Jeho žák Emil Hadač na něj ve svých pamětech vzpomíná mile, říká sice, že zkoušky u něj byly postrachem studentů, ale stejně byl vůči studentům laskavý, zkoušel třeba i když byl nemocný a ležel v posteli, aby studentům nepokazil prázdniny.
Prátova vědecká knihovna obsahovala údajně na 10 tisíc titulů, po jeho smrti (tedy skutečně až v porevolučních devadesátých letech 20. století) byla zničena – většina knih byla naházena na hromadu a pak odvezena na smetiště. Tento čin patří jednoznačně k největším ostudám české botaniky všech dob. K problému odkazujeme na dva protichůdné články publikované v časopise Vesmír: Jiří Luštinec, Jiří Hadinec.
Fotografie portrétu Silvestra Práta byla použita se svolením nakladatelství Sen z knihy: Emil Hadač – Je lépe se opotřebovat než zrezivět. Poslední fotografie pochází z exkurze Klubu přírodovědeckého v květnu 1921, která vedla do Pouzdřanské stepi, Moravského krasu, na Pavlovské kopce a do Lednice.