Vojtěch Frič (Alberto Vojtěch Frič, Karaí pukú) se narodil dne 8. září 1881 v Praze, zemřel 4. prosince 1944 tamtéž. Český cestovatel, botanik, etnograf.
Z rodiny pocházelo mnoho významných osobností. Nejznámější je strýc Josef Václav Frič (1829–90), politik a revolucionář z roku 1848. Ale už děd Josef František Frič (1804–76) byl advokát a politik, otec Vojtěcha Friče (1844–1918) byl vzděláním právník, člen městské rady a činovník Sokola. Synovcem Alberto Friče byl známý režisér Martin (Mac) Frič.
Alberto měl od dětství dobrodružnou povahu a zájem o přírodní vědy. Podle historky se dostal ke kaktusům náhodou, kaktus posloužil k potrestání četníka hledajícího vejce pašovaná do města bez proclení. Už v patnácti letech byl považován za znalce kaktusů, ale v roce 1899 mu sbírka zmrzla. Rozhodl se proto sbírku nahradit rostlinami nasbíranými přímo v jejich domovině.
Převážně do Jižní Ameriky opakovaně cestoval v letech 1901–29. Na první cestu mu přispěl otec, Alberto odjel do brazilského Mato Grossa, kde byl mimo jiné poraněn jaguárem. Vyléčili ho indiáni a střet s jaguárem i přežití zranění mu vyneslo indiánskou úctu. Obvykle mu říkali Dlouhý lovec (Karaí pukú), známý je také jako Lovec kaktusů. Po návratu z cesty pořádal v Praze přednášky a také prodával kaktusy, ale podle pamětníků neměl obchodní talent. Na druhé cestě jel do Paraguaye, kde pro paraguayskou vládu prozkoumal tok řeky Pilcomayo. Byl první, který ji proplul. Při cestě objevil hrob španělského geodeta Ibaretty (1859–98), kterého zabili v hádce indiáni. Seznámil se s kmenem Chamacoco u řeky Paraguay a se ženou Lora-y měl dceru Herminii (asi 1905–2009), o které však nevěděl. Při třetí cestě získal pozůstalost po italském fotografovi G. Boggianim, kterého zabili indiáni v roce 1901. Do Prahy přivezl indiána Čerwuiše z kmene Chamacoco (sever Gran Chaca v Paraguayi), protože chtěl zjistit původ nemoci, která likvidovala celý kmen. Čerwuiš pobyl v Praze v období 1908–09 a byl zdrojem mnoha historek. Nakonec byla zjištěna příčina nemoci – střevní parazité. Jako účinná pomoc se ukázalo projímadlo. Při čtvrté cestě v roce 1909 dopravil Čerwuiše s léky k Čamakokům.
Při svých cestách sbíral kaktusy, etnografické materiály, sestavil slovníky 36 indiánských jazyků, přivezl stovky fotografií a různé předměty. Podařilo se mu vyhnout vojenské službě v první světové válce, ale při inflaci přišel o peníze. Po válce se oženil, na pátou cestu odjel v roce 1919 i jako pověřenec československé vlády. Poslední cesta probíhala v roce 1929. Při jedné ze svých cest objevil v botanické zahradě hlavního města Mexika Astrophytum asterias považované za vymřelé. Vytvořil asi největší evropskou sbírku kaktusů, měl u své vily Božínky na Smíchově asi 30 tisíc rostlin a tisíce semenáčků, ale i výsledky hybridizačních pokusů (roku 1940 jich pro nedostatek otopu mnoho zmrzlo). Věnoval se také pokusům s pěstováním sóji, rajčat a dalších rostlin.
Jeho zprávy o životě indiánů neovlivněných ještě bělochy nevzbudily v Čechách příliš zájmu, proto vycházely většinou v Anglii, Rusku, Jižní Americe a v německy mluvících zemích. Jeho etnografické sbírky se proto dostaly do New Yorku a Petrohradu, jen málo jich získalo Náprstkovo muzeum. I když se popisům příliš nevěnoval, popsal mnoho druhů kaktusů, ale málo publikoval. Mnohé z jeho sběrů popsali jiní autoři. Zachoval se jeho Index kaktusů a herbář v Národním muzeu, napsal Výsledky devítiměsíční cesty do Mexika: Kaktusy, sukkulenty a jejich pěstění (Praha, 1924), O kaktech a jejich narkotických účincích (Praha, 1924) a další, psal i knihy pro mládež. Už od roku 1935 se mu nelíbila německá politika a za války měl různé menší konflikty s německými úřady. Zemřel na tetanus, škrábl se prý o rezavý hřebík.
Na jeho počest byly pojmenovány kaktusy Echinopsis fricii, Gymnocalycium fricianum, Lophophora fricii, Malacocarpus fricii, Parodia friciana, Cleistocactus straussii var. fricii. V letech 1962–98 vycházel kaktusářský časopis Fričiana.
V roce 2005 byla jeho vila Božínka srovnána se zemí a na jejím místě vznikly dvě terasovité vily.