Jan Mrkvička, Иван (Ян) Мърквичка, se narodil 1. července 1884 v bulharském Plovdivu, padl v 1. světové válce dne 17. srpna 1916 na vrchu Graždan, byl pohřben v makedonské vesnici Gradešnica.
U nás téměř nadobro zapomenutý česko-bulharský botanik, podle jehož dochovaného herbáře popsal český botanik Josef Velenovský několik nových druhů balkánské flóry.
Jeho otec Ivan Mrkvička (1856–1938) byl významný výtvarník. Studoval na pražské akademii, kde se seznámil s bulharskými studenty. Jejich vliv byl na něj natolik silný, že se v roce 1881 rozhodl odjet do Bulharska. Poznával tu místní reálie, působil zde jako učitel, malíř, skládal dokonce poezii – postupně se stal velmi výraznou uměleckou osobností tehdejšího Bulharska, je dokonce pokládán za jednoho ze zakladatelů moderního bulharského malířství. Zpátky do Čech se vrátil až v roce 1921. A právě v době jeho působení v Bulharsku se mu narodil i syn Jan.
Mladý Jan Mrkvička nejprve navštěvoval gymnázium v Sofii, po jeho dokončení odešel studovat do Prahy na techniku. Studium tu ukončil v roce 1908, potom strávil rok v Bulharsku, aby se pak opět vrátil do Čech – byl zaměstnán jako chemik v továrně v Kolíně. Následně odešel pracovat dokonce do chemičky v Moskvě, avšak po roce se musel vrátit zpět do Bulharska, kde začala válka proti Osmanské říši. Po válce se stal učitelem chemie na zemědělské škole v bulharském Sadovu, kde žil až do roku 1915. V Sadovu tehdy působilo českých pedagogů více (například Václav Stříbrný), pomáhali Bulharům zvyšovat úroveň tamního zemědělství.
Leč válečné události 1. světové války jej přinutily vstoupit do bulharské armády, se kterou musel odtáhnout do Makedonie. Jeho vojenský oddíl zaujal pozici v horách, která se po dobu dvou let skoro nepohnula. Známé rčení „řinčí-li zbraně, mlčí múzy“ Mrkvička dlouho bravurně ignoroval, právě v této krajně neobvyklé a múzám i vědám jistě zcela neprospěšné době v okolních horách botanizoval snad naprosto nejvíce – při všech vojenských přesunech přidával do svého herbáře další a další rostliny. V jeho sbírce bychom našli druhy z horstev Dobro Pole a Nidže Planina, z okolí Bitoly i Prilepu, některé sbíral i na Pirinu. Zrádná kulka si však nakonec stejně našla srdce i tohoto muže s květinami v rukou.
Botanik Josef Velenovský jej charakterizoval slovy: Mrkvička byl mým žákem a vyznamenával se vždycky mírnou a šlechetnou povahou, pílí a bystrým duchem. Byl by se jistě vyvinul v znamenitého botanika, ale osud rozhodl, aby život svůj položil na oltář vlasti. Čest budiž jeho památce. A nezůstalo jen u těchto slov. Velenovský jeho herbář prostudoval a sepsal k němu komentovaný soupis s názvem Reliquiae Mrkvičkanae, který vyšel v Praze v roce 1922. Právě zde je Velenovským popsána řada pro vědu nových druhů, které pocházejí z Mrkvičkových sběrů. Patří k nim například Arabis bitolica, Eudianthe macedonica, Silaus tenellus, některé druhy Velenovský na Mrkvičkovu počest dokonce pojmenoval jeho jménem, např. Arabis mrkvickana, Hieracium mrkvickanum, Myosotis mrkvickana, Viola mrkvickana aj.
V Bulharsku je botanik Jan Mrkvička znám daleko lépe než u nás, Bulhaři oceňují jeho botanické bádání, váží si i jeho nejvyšší osobní oběti, kterou jejich národu přinesl. Do Prahy se dostala jen část jeho herbáře, většina byla věnována bulharskému Královskému přírodovědnému muzeu.
