Areál zámku v Ostrově nad Ohří (okres Karlovy Vary) tvoří komplex několika budov: Šlikovský zámek, Lauenburský zámek, Palác princů (také Bílý dvůr) a letohrádek, na které navazuje rozlehlý park. V 17. století zde byly vytvořeny nádherné francouzské zahrady s mnoha fontánami, pavilónky a sochami; tehdy se jednalo o nejproslulejší architektonické zahrady v Čechách a byly nazývané 8. divem světa. Dodnes se z nich dochovalo pouze torzo a v současné době probíhá jejich částečná obnova.
Dnešní podoba Ostrovského zámku má základ v renesančním sídle rodu Šliků z přelomu 15. a 16. století. Po bitvě na Bílé hoře byl majetek rodu Šliků konfiskován a ostrovské panství zakoupil Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský. Ten nechal přestavět Šlikovský zámek a založil zámecký park. Vévodův syn Julius František nechal přistavět Lauenburský zámek, letohrádek ve středu parku a dokončil celkovou koncepci parku. Na výstavbě zámku se podíleli významní stavitelé Abraham Leuthner, Kryštof Dientzenhofer a Giulio Broggio. Sňatkem s poslední princeznou Sasko-Lauenburskou v roce 1690 připojil Ostrov ke svým panstvím Ludvík Vilém, markrabě Badenský. Z tohoto období pochází stavba Paláce princů a Bílá brána. Současná podoba zámeckého areálu je výsledkem úprav a přestaveb, prováděných velkovévody toskánskými v průběhu 19. a 20. století.
Zámecké zahrady založil Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský po roce 1625. V jejich úpravě se prolínaly prvky renesančních, manýristických a raně barokních italských zahrad s množstvím vodních ploch, vodotrysků a bohatou sochařskou výzdobou. V letech 1665–89 za panství jeho syna Julia Františka pokračovaly práce na úpravách zámecké zahrady již podle koncepce barokní reprezentativní zámecké zahrady. Barokní výstavba zámecké zahrady vyvrcholila v letech 1690–1715, kdy byl majitelem ostrovského panství Ludvík Vilém, markrabě Bádenský. Jednalo se o jednu z prvních realizací francouzských principů školy zahradního architekta Le Nôtre v Čechách. Podobu zahrad ovšem známe jen přibližně díky několika dochovaným dobovým rytinám dvorního stavitele J. M. Sockha z roku 1715.
V zámecké zahradě tehdy vzniklo velké množství menších staveb – menažerie, oranžerie, terasy, gróty, kaskády, zahradní divadlo, bludiště, kuželník, drobné altány, gloriety, vše doplněné množstvím uměleckých děl, soch, vodních hříček, vodních varhan a podobně.
Dovolujeme si pro dokreslení historické podoby této zahrady na tomto místě citovat několik vět Bohuslava Balbína (1621–88) z jeho díla Miscellanea historica regni Bohemiae: Prolákliny a vyvýšeniny tam byly zarovnány, ze vzdálenosti několika tisíc kroků tam bylo převedeno koryto řeky Ohře, jež protéká zahradou v mnoha zákrutech a tím jí dodává vláhu. Samotná Ohře je znázorněna v podobě ležícího kamenného obra držícího v podpaží nádobu, v níž je sevřena celá řeka. Proud se řítí kupředu s jakýmsi melodickým zvukem, spíše bych řekl vodním burácením. Zlaté rybičky, označené prsteny, laškují mezi záhony nejkrásnějších květin; můžeš si je prohlédnout velmi snadno, poněvadž na zazvonění přijímají docela odvážně potravu z ruky a nechají se i polaskat. Jsou tam krásné, nevídané stromy a květiny. Vše je nádherně uspořádáno. Jsou tam umělé kopce, poustevny, besídky, jeskyně, mořské dutiny, klenuté prostory uprostřed vod, paláce a budova, kde je možno na přání pomocí kol buď zatáhnout strop nad květinami při nevlídném počasí, nebo odsunutím vystavit květiny plnému slunci. Nikde jsem neviděl více a krásnějších druhů hřebíčků. O zajímavostech této zahrady, která se svým rozsahem vyrovná leckterému velkému městu, existuje dokonce vydaná kniha s hojnými mědirytinami (překlad Helena Businská).
Zámek byl postižen požáry v letech 1691, 1795 a 1866, opravy sice znamenaly jeho záchranu, ale také ztrátu větší části architektonické hodnoty. Nejtěžší ztrátou bylo zpustnutí zámecké zahrady; od konce 18. století pak probíhala pozvolná přeměna formální zahrady v přírodně krajinářský park. Většina staveb v parku byla odstraněna, vodní partie byly zcela opuštěny a umělecká výzdoba byla odprodávána a ničena. V přibližné podobě z druhé poloviny 19. století se park zachoval dodnes.
Po roce 1918 sloužil zámecký areál jako sídlo školy, poštovního úřadu, lesní správy, část zabrala i armáda. V krátkém období po roce 1939 dokonce posloužil jako malý koncentrační tábor pro západočeské antifašisty a po vypuknutí 2. světové války tady bylo vojenské skladiště. V zámku dnes sídlí Městský úřad Ostrov a informační centrum. Nachází se zde dva výstavní sály – Ostrovsko a hornictví.
Do zahrad situovaných jižně a západně od zámku se vstupuje reliéfně zdobenou Bílou bránou, vytvořenou ostrovským sochařem Martinem Möckelem, mezi Palácem princů a Lauenburským zámkem. V zahradách západně od zámku stojí raně barokní letohrádek z let 1640–50, jednopatrová bloková stavba s nastaveným vyhlídkovým altánem.
V posledních letech probíhají v Zámeckém parku rozsáhlé úpravy, jejichž cílem by mělo být alespoň částečné připomenutí jeho bývalé proslulosti. Nejprve byly odstraněny dožilé stromy v krajinářské části parku. Jsou dosazovány stromy v liniových výsadbách zejména podél hlavních cest. K výsadbě byly vybrány dřeviny převážně domácích druhů, některé v základním tvaru, některé v tvarových kultivarech. Převažují alejové listnaté dřeviny; výběr druhů respektuje lokální i regionální podmínky. Práce na vlastních úpravách byly zahájeny v roce 1996 výstavbou vodních nádrží v prostoru před schodištěm u jižního průčelí Paláce princů, kde vzniká vodní parter. Severní strana tohoto prostoru, kde bývaly terasy, byla vysvahována, u Bílé brány byly provedeny formální úpravy. Byla opravena kaple svatého Jana Nepomuckého. Pokračuje i obnova Letohrádku, ve kterém je v současné době umístěna Galerie umění.
Parkem prochází malá naučná stezka, která na panelech představuje původní barokní úpravu parku i menší již zaniklé stavby.
Fotografováno v červnu 2015.