Vstup do malostranských Vojanových sadů lze minout vcelku snadno: do zahrady vklíněné mezi kostel sv. Josefa, budovu Ministerstva financí ČR a Thurn-Taxisův palác vás zavede jen menší branka v dlouhé vysoké zdi v ulici U Lužického semináře. Pamětihodnost tohoto místa je nesporná, vždyť právě Vojanovy sady patří k nejstarším zahradním plochám celé Prahy.
Ve středověku patřila tato parcela ke dvorci pražských biskupů, který byl založen už v roce 1248 – zřejmě tu v oné době bývala štěpnice s ovocnými dřevinami. Ořezané větve stromů je jistě dobré hned spálit, jenže tady se do jednoho ohně v roce 1410 nějak podivně připletly i Viklefovy spisy, což místním v květnu 1420 dost nemile připomněli husité, kteří si tady tehdy udělali oheň rovněž – celý dvorec přitom lehl popelem, prý ani stromy stát nenechali. Zničený arcibiskupský dvůr již obnoven nebyl, a tak jeho zahrada byla rozparcelována. Část zahrady dostal v roce 1421 od pražské obce třeba sladovník Ondřej, větší část zahrady zas jistý Jan Pytlík – proto byla kdysi tato zahrada také zvána Pytlíkovskou, později se podle dalšího nového majitele nazývala i Flavinovskou. V roce 1573 daroval císař Maxmilián kus zahrady na východní straně dokonce i cechu řeznickému, aby si tu postavili zbrusu nová jatka, jakoby tu bylo v hlíně ještě málo krve.
Část těchto pozemků však na počátku 17. století vykoupil Albrecht z Valdštejna, jeho palác s velmi honosnou zahradou leží totiž jen nedaleko odtud, nejspíš chtěl svůj majetek ještě rozhojnit. Leč časy to byly neklidné, nejisté, záhy to poznal i Valdštejn… A tak po konfiskaci Valdštejnova majetku dokoupil císař Ferdinand III. i zbytek zahrady a věnoval ji řádu bosých karmelitánek. Císařovna Anna Marie totiž už ve třicátých letech 17. století slíbila, že bude podporovat tento řád, pokud se jí narodí dědic trůnu – což se i v roce 1633 stalo, na svět tehdy přišel Ferdinand IV. Jak však z historie víme, na trůn císařský neusedl, v roce 1654 podlehl neštovicím. Jenže slovo císařovny platilo stále, karmelitánky se zde usadily v roce 1656. S jejich působením v těchto místech je spjato jméno jejich věhlasné převorky, ctihodné Marie Elekty, která byla v roce 1663 v zahradě i pohřbena.
Zahrada v této době měla spíše podobu sadu, v roce 1676 byla obehnána vysokou arkádovou zdí, která ji spolehlivě oddělila od okolního světa. V roce 1690 pak byl dostavěn i samotný klášter a kostel sv. Josefa. Někdy mezi lety 1660–70 byla v zahradě postavena též kaple zasvěcená sv. Eliášovi, od kterého karmelitáni odvozovali svůj starozákonní původ. Tato stavba jistě upoutá pozornost i dnes svou poněkud ponurou krápníkovou fasádou připomínající grottu – lze dokonce říci, že pozoruhodně koresponduje s manýristickou krápníkovou stěnou v blízké Valdštejnské zahradě. Interiér kaple je rovněž dekorován imitacemi krápníků, přírodními kameny a mušlemi, na stropě kaple se nachází pět obrazů z legendy proroka Eliáše. Původně v ní byl i oltář se sochou sv. Eliáše a dále socha sv. Josefa od Matěje Václava Jäckla (1655–1738). Určitě dříve kaple nestála až tak těsně při zdi sousední budovy, za ní se ještě nacházel volný zahradní prostor.
V roce 1743 byla v zahradě postavena i barokní kaple sv. Terezie z Ávily, španělské mystičky a reformátorky karmelitánského řádu, a v roce 1747 také výklenková kaple sv. Josefa s vyhlídkovou terasou a sochou sv. Jana Nepomuckého od Ignáce Františka Platzera (1717–87). V období baroka zde patrně vznikla i kašna, které dnes stojí na horní terase zahrady, avšak k další výraznější barokní úpravě na tomto místě nespíš vůbec nedošlo – tedy scházejí k tomu alespoň doklady. Zatímco severní část zahrady na konci 18. století žádné rysy pravidelnosti nevykazovala, v jižní části byl prostor mezi kaplemi členěn poněkud pravidelněji do šesti rozměrově nestejných broderií, tato část zahrady mohla sloužit ke kontemplaci, snad to bylo místo modliteb.
Po zrušení kláštera roku 1782 zahradu s klášterem získal řád anglických panen, jejichž hlavním posláním byla výchova ve školách a péče o potřebné. Na mapě z roku 1842 vidíme poměrně strohou pravidelnou, pravděpodobně sadovou úpravu s pravoúhle vedenými cestami, která byla v severní části zahrady vystřídána menšími pravidelnými záhony – lze usuzovat, že na tomto místě šlo o zahradu spíše užitkovou. Existenci okrasného parteru lze předpokládat snad jen na vyvýšené terase u kostela. V průběhu 19 století byla zahrada upravena do romantické podoby parku s umělým jezírkem, sortiment rostlin byl doplněn i o okrasné dřeviny. Po roce 1919, kdy se zahrada stala majetkem státu, došlo ke zmenšení parku, západní část zahrady byla zabrána ministerstvem financí a částečně i zastavěna novými objekty. V roce 1954 byla zahrada o rozloze 2,4 ha zpřístupněna veřejnosti a pojmenována po významném českém herci Eduardu Vojanovi (1853–1920), který bydlel v sousední Míšeňské ulici. V parku se nachází také pamětní deska připomínající Jindřicha Pavliše, který se v letech 1980–2011 výrazně zasloužil o údržbu četných parků v centru Prahy.
Z užitkových dřevin ve Vojanových sadech najdeme třeba mišpuli obecnou (Mespilus germanica), kaštanovník jedlý (Castanea sativa), ořešák královský (Juglans regia), třešně (Prunus avium) i hrušně (Pyrus communis), z okrasných dřevin potom například javor mléč (Acer platanoides), břízu bělokorou (Betula pendula), hlošinu úzkolistou (Elaeagnus angustifolia), červenolistý buk lesní (Fagus sylvatica f. purpurea), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), šácholan Soulangeův (Magnolia ×soulangeana), smrk pichlavý (Picea pungens), lípu srdčitou (Tilia cordata) a jiné.
Z keřů a trvalek zaujmou kupříkladu fíkovník smokvoň (Ficus carica), hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata), líčidlo jedlé (Phytolacca esculenta), šeřík obecný (Syringa vulgaris), přísavník trojlaločný (Parthenocissus tricuspidata), břečťan popínavý (Hedera helix), kolotočník ozdobný (Telekia speciosa), sasanka japonská (Anemone hupehensis), bergenie tučnolistá (Bergenia crassifolia), růže (Rosa), bohyšky (Hosta), rozchodníky (Hylotelephium), ale i četné další okrasné rostliny, včetně mobilní zeleně.
Lze říci, že v současnosti jsou Vojanovy sady jakýmsi pestrým kompromisem mezi pradávným biskupským ovocným sadem, pravidelnou klášterní zahradou s kašnou a nízce střiženými živými plůtky, romantickým parčíkem osázeným okrasnými dřevinami, ale i značně rustikálně akcentovanou zahrádkou s nadýchanými záhony trvalek i letniček, malým skleníčkem a dvěma včelími úly. Nověji tu byl zřízen dokonce i dětský koutek. Vojanovy sady jsou kompozicí skutečně hodně svéráznou, avšak v centru věčně uřícené metropole jsou i místem prostoupeným klidem, nenabubřelým, vyzařujícím laskavou pohodu. Je jedno, jestli si přijdete jen tak posedět na lavičce, utrhnout si nedozrálou hrušku nebo okouknout zdejší pávy. Chce to jen nepřehlédnout onu nevelikou branku v bílé zdi lemující vcelku úzkou uličku, která vede kolem od Klárova skoro až kdoví kam ke Karlovu mostu.
Fotografováno dne 28. 7. 2016.