Těžko soudit, zda borotínské arboretum bylo v dřívějších dobách víc známé a až potom jeho sláva upadla, anebo zda o něm v podstatě nikdy nevěděl skoro vůbec nikdo. Jisté je, že existuje. Leží na severozápadním okraji obce Borotín, která se nachází v okrese Blansko, asi 50 km severně od Brna, stejně tolik západně od Olomouce.
Na internetu se o něm běžně tvrdí jen to, že bylo vybudováno v osmdesátých letech minulého století a v současnosti se rozkládá na ploše 4,5 hektaru. Roste v něm údajně na 3000 druhů rostlin a laiky i odborníky zaujme zejména ukázkami úprav zahrad různých národů. Jistě pozoruhodné. Pravda je však trochu jiná, daleko bombastičtější!
Borotínské arboretum vzniklo na místě po přestárlém znárodněném sadu. Zahradníci zdejšího JZD zde v roce 1979 vybudovali a vysázeli podle návrhu Jiřího Kubína jakýsi výstavní, architektonicky upravený areál a spojili ho s ukázkami různých typů zahrad. Vše je zde tedy spíše jen modelem, vzorkem, rostliny i stavby jsou však samozřejmě skutečné, o iluzi charakteru Potěmkinovy vesnice se nejedná. Je to spíše pravý a nefalšovaný skanzen českých zahrádek druhé poloviny 20. století.
Velmi zajímavý je původ onoho znárodněného sadu, na jehož místě toto nevšední divadlo vyrostlo. Borotínské panství patřilo k majetkům v botanických kruzích dobře známého velkostatkáře a dendrologa Quida Riedela (1878–1946), který vlastnil i zámek a velkostatek v Bílé Lhotě u Litovle a Nový Dvůr u Opavy. Ve třicátých letech 20. století se Riedel podílel i na podobě parku u zámku v Borotíně. S jistotou také víme, že ve třicátých letech 20. století v Borotíně působila zahradnická firma Gustava Riedla, která pěstovala zřejmě hlavně jiřiny, trvalky a skalničky. Ze zámeckého parku se dodneška příliš mnoho nedochovalo. Zato velké užitkové zahrady, později přebudované na školky, ze kterých se stal časem přestárlý sad, skýtají pohled jiný! Ano, borotínské arboretum stojí na ploše bývalých Riedelových zámeckých užitkových zahrad.
A jejich novodobá úprava je skutečně dílo! Vedle sebe tu najdete alpina s jezírky, dům se střešní zahradou, bylinkovou zahrádku, ale i japonskou zahradu, hned vedle ní odpudivý zahradní domek se stříkanou omítkou z let normalizace, dále také zahradu se zábavními prvky pro děti, zahradu suchou s kaktusy, zahradu mokrou s jezírkem a potůčkem, ba i zahradu se sádrovými trpaslíky. No prostě všechno, s čím bylo možno na sklonku minulého století přijít na českých zahradách do styku. To vše sloužilo jako názorná ukázka používaných materiálů a různých způsobů výsadby.
Nutno dodat, že tyto ukázkové zahrádky rozhodně nejsou malé, nejeden obyvatel velkých měst by byl z jejich rozměrů jistě přímo nadšen. Tak například zdejší japonský koutek má rozlohu celých 480 m2. A ještě pozoruhodnější je, že jako autoři této zahrádky jsou uvedeni významní orientalisté Zdeněk a Věnceslava Hrdličkovi, tedy znalci východní filozofie a kultury skutečně naprosto excelentní. Tuto zahradu zde vytvořili v letech 1984–85.
Po „sametové revoluci“ začalo mít arboretum problémy, přihlásil se o něj původní majitel, avšak zřejmě jeho představy neodpovídaly realitě, takže odtud uprchl. Zdejší výsadby tak zůstaly bez náležité péče, byly skoro zničeny. To se už však naštěstí změnilo. Sádroví trpaslíci, japonské altány i sbírka bonsají už mají zase o své osudy postaráno. Musím říci, že návštěva tohoto nevšedního místa byla pro mne na mou věru učiněným zjevením.
Fotografováno na jaře 2004.