Najdeme u nás jen málo podobně hrůzných dokladů hlouposti a arogance komunistických mocipánů druhé poloviny 20. století, jako je případ normalizační „přestavby“ města Frýdku. „Nactiutrhači dějin“ – to by mohlo být pravé jméno pro bolševické tajemníky a jejich poskoky! Historické jádro tohoto slezského města bylo pod jejich rukama téměř zničeno. Na to, co zůstalo, můžeme nahlížet jen jako na tristní pozůstatek dřívější podoby slavného mariánského poutního místa. Frýdecká Panna Marie se jim prostě nevešla do stranických pouček o podobě socialistického města. Tak se ji snažili vymazat. V bezprostřední blízkosti ostravského „ocelového srdce republiky“ přece nemohlo podle jejich zvrhlé ideologie bít ještě druhé srdce – navíc srdce až tak sakrální povahy.
Nahlédněme tedy podrobněji do zdejší minulosti a vraťme tomuto městu i zámku alespoň z části jeho dřívější pestrost. Vždyť Frýdek se v 18., 19. a v první polovině 20. století mohl srovnávat v uctívání mariánského kultu s moravským Hostýnem nebo polskou Częstochovou. Kulturní stopy této tradice najdeme ve Frýdku naštěstí dodnes.
V 17. století celému frýdeckému panství vládl rod hrabat z Oppersdorfu. Ti patřili k dosti významné slezské šlechtě, jejich majorátem byl Horní Hlohov (dnes Głogówek v Polsku), vlastnili ale třeba i východočeské Častolovice. Po sedmi desetiletích oppersdorfské správy dosedl na konci 17. století na frýdecký zámek příslušník hraběcího rodu Pražmů z Bílkova. Byl jím František Vilém Pražma, který panství převzal od své matky hraběnky Ludoviky Marie Pražmové, rozené hraběnky z Oppersdorfu.
Rok 1712 přinesl Frýdku krizi, jejíž důsledky se projevovaly vlastně až do poloviny 20. století. Oč šlo: Už hrabě František Eusebius z Oppersdorfu nechal asi v roce 1666 na kopci nad městem, zvaném „Vápenka“, postavit sochu Panny Marie. Později byla nad sochou také postavena lehká dřevěná kaple. Tato socha jistě neměla v prvním desetiletí 18. století větší význam, než kterákoli jiná podobná mariánská socha – místa uctívání mariánského kultu byla v českých zemích četná, obecně rozšířená. A právě v místech, kde stávala socha Panny Marie, se hrabě Pražma rozhodl vybudovat klášter, zamýšlel zde usadit opavské minority.
Tuto skutečnost však nehodlal akceptovat frýdecký farář Václav Faldina: poukazoval na porušení církevních pravomocí, odmítal také příjmout řeholníky z Opavy, tedy z cizí olomoucké diecéze. Stupňující se sváry – nechybělo ani fyzické napadení – vedly faráře Faldinu k podání stížnosti vratislavské kapitule. Poté, co hraběte Pražmu vratislavský biskup napomenul, že vyvíjí ve Frýdku činnost, která se neslučuje s jeho právy správce panství a zbavil jej patronátu nad frýdeckou farností, uražený hrabě nechal násilím odvézt mariánskou sochu z „Vápenky“ do své zámecké kaple sv. Barbory. Reakce církve byla bouřlivá. Traduje se, že po dva měsíce farníci hlídali cesty ze zámku, aby hrabě nemohl sochu odvézt jinam – prý do Opavy. Samotný vratislavský biskup podal stížnost k císaři do Vídně. Listem ze dne 31. března 1712 císař Karel VI. hraběti Pražmovi nařídil, aby celou situaci urovnal, vrátil sochu na své dřívější místo a stran výstavby kláštera mu doporučil volit platný postup. Socha Panny Marie se tedy navrátila na své staré místo. Od této doby však slula zázračnou v míře mnohonásobně vyšší, než tomu bylo doposud. Jen od dubna 1712 do října 1713 navštívilo kapli na Vápence přes 66 tisíc poutníků.
Hrabě Pražma od svého záměru vybudovat ve Frýdku klášter neupustil. Zřídil k tomuto účelu i zvláštní fundaci. Přesto zde klášter nakonec vystavěn nebyl. Fundace určená pro klášter byla po smrti Františka Viléma využita pro výstavbu mariánského kostela ve Frýdku (dnes bazilika Navštívení Panny Marie). A právě tento chrám se stal následně vyhledávaným cílem poutníků z širokého okolí.
Mezi frýdeckým zámkem a bazilikou Navštívení Panny Marie se rozprostírá údolí. Zčásti bylo zastavěno měšťanskými domy (v jednom z nich bydleli i předkové Leoše Janáčka), širší okolí baziliky bylo volné, podle místního názvu Růžový pahorek (na němž se v současnosti nachází odporné betonové sídliště stejného jména) lze snad usuzovat na jeho částečné parkové využití. Vlastní zámecký park dnes najdeme jen v bezprostřední blízkosti zámku. Tvoří ho nevelká parcela u zámku a hluboká rokle, která se svažuje až k řece Ostravici. Právě o tomto srázu se zřejmě zmiňoval i Petr Bezruč v básni Maryčka Magdónova: Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Bezruč frýdeckou topografii dobře znal, působil sice v sousedním moravském Místku, ale s oblibou chodíval na frýdecké náměstí do jisté hospody. Kopec nad Ostravicí musel zdolat mnohokrát.
Park je v současnosti nevelký, je řešen volně, zdobí ho několik soch, najdeme tu také starou zámeckou studnu. Z dřevin zaujme beztrnná forma dřezovce trojtrnného (Gleditsia triacanthos) statný buk (Fagus sylvatica ´Atropunicea´), dále kaštanovník jedlý (Castanea sativa), Quercus rubra, jilmy (Ulmus glabra ´Pendula´, U. procera) a šácholan Soulangeův (Magnolia ×soulangeana), z jehličnanů jen smrky, borovice a douglasky. Na svahu objevíme velmi hustý porost česneku medvědího (Allium ursinum), který v dolní části doplňuje árón východní (Arum cylindraceum) a jiné běžné hajní byliny.
Tento střídmý stav ale jistě není obrazem dřívější reality, minulost musela být mnohem honosnější. Dvorní život si žádal svou reprezentaci, vždyť na frýdeckém zámku působila dokonce i zámecká kapela. Funkce zahradníka byla na větším šlechtickém sídle neopomenutelná – s jistotou víme, že už k roku 1732 je zde doloženo jméno zámeckého zahradníka Františka Kubíčka (hortulanus arcensis).
V roce 1797 se stalo celé panství součástí těšínské komory, jeho majiteli se stali Habsburkové. Zřejmě právě v době jejich správy (kolem roku 1830) došlo k proměně zahrady na krajinářský park.
Čas dokáže nemile zamíchat kartami, jeho dech odvane stopy i po celých civilizacích. Proč by se tedy měl rozpakovat s nějakým městečkem. V případě Frýdku se mi ale nechce onomu ničiteli zrovna říkat Čas – tady si na osud zahráli jen podivní lidé.
Fotografováno za mého mládí.