Pražská Královská zahrada s letohrádkem královny Anny je součástí zahrad Pražského hradu (bylo by rozhodně lepší ji označovat za zahradu císařskou). Na místě starých vinic ji založil císař Ferdinand I. Habsburský, významný podíl na zbudování zahrady měl i jeho syn, arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, který na Hradě začal přebývat v roce 1547. Účelem zahrady bylo zajistit královskému dvoru reprezentativní prostory pro pořádání kratochvílí, ale také shromažďovat exotické rostliny z dalekých zemí.
Královská zahrada doznala v průběhu staletí mnoha změn, do její podoby se vepsalo nemálo dobových architektů. Její současná podoba je tedy výsledkem staletého vývoje – od renesančních architektonických ideálů přes barokní prvky a krajinářské úpravy 19. století až třeba po zcela novodobou konstrukci moderního skleníku. Stylová pestrost zahrady je tedy dosti velká, nutno však přiznat, že tato značná roztříštěnost nepůsobí v zahradě rušivě.
Výstavba zahrady byla zahájena v roce 1534, základy samotného letohrádku podle návrhu Paola della Stelly byly položeny v roce 1538, rozvoj zahrady řídil italský stavitel Giovanni Spatio (Spazzio, zemřel až v roce 1553, ale z Prahy odešel už v roce 1538). Již v časech Ferdinanda I. tu byl postaven i zvěřinec. K podstatnému rozšíření zahrady došlo v letech 1555–58, to byla protažena do dvojnásobné délky a nově ohrazena zdí. Cenná je i renesanční bronzová Zpívající fontána stojící před letohrádkem z roku 1575. Bratři Reinhardtovi následně vybudovali parter ve střední části zahrady, další budování zahrady je spojeno především se jménem Bonifáce Wohlmuta (1510–79), který přišel do Prahy v roce 1552. Podle jeho návrhu zde byla vystavěna také míčovna a fíkovna s rozebíratelnou střechou (založena v roce 1571).
Za vlády císaře Rudolfa II. (panoval v letech 1576–1611, od roku 1583 sídlil v Praze) se zahrada dále rozvíjela, na horní terase byly pěstovány exotické rostliny, především cibuloviny a koření, dolní terasa sloužila společenským hrám. Ve východní části zahrady byla štěpnice s ovocnými stromy, kolem Zpívající fontány se rozkládalo giardinetto ze čtyř záhonů. V letohrádku měl svou observatoř údajně i císařský hvězdář Tycho Brahe. V roce 1590 zde vznikla i oranžerie, ve které se pěstovaly především citrusy, marhaníky (Punica granatum) a fíkovníky (Ficus carica). Ze sdělení Balbínova se dovídáme, že se tu v této době pěstovaly ještě také olivy (Olea europaea) a cedry (snad Cedrus atlantica, i když mohlo vlastně jít jen o nějaký mediteránní jalovec), některé druhy palem a rostliny italské i čínské.
V západní části oranžerie dnes najdeme zcela moderní skleník, který zde byl postaven v roce 1999 podle projektu Evy Jiřičné. Slouží k pěstování pokojových rostlin pro prostory Hradu, část skleníku je upravena i pro potřeby reprezentace.
Výrazných změn doznala zahrada v baroku, velká přestavba se uskutečnila především v letech 1728–35. Na horní terase vznikl nový parter ze zimostrázu (Buxus sempervirens) a na dolní terase bazén obklopený lípami. Cenná sochařská výzdoba pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna, Kilián Ignác Dientzenhofer zde postavil i skleník.
Na konci 18. století zahrada opět prošla značnými proměnami, tentokrát se na jejím vzhledu podepsal tehdy módní krajinářský sloh. Osou východní části zahrady se stala platanová alej, štěpnici nahradila krajinářská úprava, giardinetto u letohrádku bylo zcela zrušeno. V té době byl na Hradčanech císařsko-královským dvorním zahradníkem Franz Weppel (s jistotou v letech 1793 až 1822), po něm Joseph Hacker (asi od 1827 až do 1834). Pak se o zahradu staral Joseph Schücht (s jistotou od roku 1836 až do roku 1847, v roce 1838 po něm pojmenoval botanik Franz Xaver Fieber hadinec Echium schüchtii), toto jméno známe i z „císařské výpravy“ do Střední a Jižní Ameriky z roku 1785.
Až úpravy ve 20. století obnovily staré giardinetto před letohrádkem, jeho současná podoba je dílem Pavla Janáka a Otakara Fierlingera. Můžeme ještě dodat, že zahrada se rozkládá na ploše 3,6 ha a nachází se v nadmořské výšce od 242 do 258 m.
Od Hradu odděluje Královskou zahradu Jelení příkop. Je to vlastně pozůstatek původního obranného příkopu. Své jméno si vysloužil podle jelenů, kteří zde byli v minulosti vysazeni. Traduje se, že císař Karel VI. je tady v roce 1723 dokonce střílel (snad z fintivosti) přímo z oken Španělského sálu. Dnes je Jelení příkop upraven a zpřístupněn veřejnosti. Při zdejších příjemných a zcela poklidných procházkách se člověku ani nechce věřit, že jen o kousek výše na Hradě se odehrává pravé masové turistické „safari“. Lov se teď prostě přestěhoval o pár desítek metrů výše.
Fotografováno dne 14. 5. 2008.