Pro někoho jsou Poděbrady solidními lázněmi se zaměřením na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí, pro jiného mohou být městem krále Jiřího. A někdo další může mít Poděbrady spojeny s celostátními přehlídkami uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady, anebo dokonce s matkou spisovatele Franze Kafky, která se tu narodila. Pro mě osobně jsou Poděbrady ovšem také ještě městem potulných soch – tu se některá z nich kamsi ztratí a po čase se zase kdesi jinde objeví.
Historie Poděbrad je prastará. Král Přemysl Otakar II. zde nechal vybudovat kamenný hrad už v letech 1262–68. K výraznějšímu rozkvětu panství došlo ve 14. století v době pánů z Kunštátu, nejznámějším představitelem tohoto rodu byl český král Jiří z Poděbrad (1420–71). Hrad byl od roku 1545 přestavován podle plánů H. Tirola na renesanční zámek, v letech 1723–24 byl potom ještě upraven barokně podle návrhu F. M. Kaňky. Na zámku dnes z vegetace najdete jen záhonek růží, které tu vysázeli laureáti Neumannových Poděbrad, první nádvoří hostí ještě nudný trávník s velmi strohou výsadbou dřevin. Bída. Když si představím, že hned za humny leží lázně, tak je to tady skutečně hodně ubohé.
O železité vodě v oblasti Poděbrad se vědělo už od 17. století, v okolí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Zámostí (tedy na opačném břehu Labe) vznikly tehdy dokonce malé lázně, ty však zřejmě nijak honosné nebyly. Místo mělo pověst starého popraviště – dnes je zde menší, ale příjemný park s památným platanem. Na mapě z roku 1841 se menší pravidelně řešená zahrada na území Poděbrad nacházela jen v těsné blízkosti zámku, přesněji východně od něj – B. Balbín v 17. století psal o zdejším bohatém výskytu „šarlatových jahod“, zmínil i nedalekou královskou oboru s výskytem hadího mordu. A věhlasný slezský botanik K. Schwenckfeldt hovořil o řadě rostlin z okolí Poděbrad dokonce už v roce 1600. Významnou změnu v historii Poděbrad přinesl rok 1905, kdy byl na nádvoří zámku navrtán pramen s minerálkou. V léčivé účinky z hlubin vyvěrající vody se věřilo od nepaměti, a tak se toto městečko záhy proměnilo, povzneslo. Lázně byly oficiálně otevřeny v roce 1908, ty se pak od roku 1910 staly majetkem obce, která je začala výrazně rozšiřovat. A tak podle plánu architekta Františka Jandy byla v roce 1912 hlavní promenáda protažena od lázeňského centra až k novému nádraží, v okolí byl pak založen i park – blíže k městu měl podobu víceméně anglického parku, u nádraží byl řešen formálněji.
Zlatý věk lázní připadá na období 1. republiky. V roce 1936 byly v parku sestrojeny i známé poděbradské květinové hodiny, o něco později k nim byl umístěn i litinový trpaslík, který odbíjel hodiny údery svého kladívka do obří muchomůrky. Jenže v roce 1960 jakéhosi nefalšovaného estéta napadlo, že trpaslík se neslučuje s představami míru a pokroku rozvinutého socialismu, a tak trpaslík zmizel. Až v roce 2000 komusi trochu méně estétsky etablovanému došlo, že trpaslíci mír a pokrok nesabotují, takže se figurka našeho hrdiny mohla ukázat zase. Bohužel přímo u hodin nestojí ani dnes. Třeba se v Poděbradech časem narodí někdo, kdo trpaslíka konečně plně rehabilituje. Ujišťuji všechny ostražité estéty, že trpaslík se ke květinovým hodinám báječně hodí, oba tyto svérázné artefakty se svým způsobem jedinečně doplňují.
Trpaslík však není v poděbradském parku jedinou stěhovavou plastikou. Při vstupu na kolonádu od náměstí stojí socha prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, jejíž autorem byl velmi významný sochař Otto Gutfreund. Původní socha byla odhalena v roce 1928, v době války byla odstraněna a roztavena. Po válce byl pomník obnoven, ale – světe bláznivý – záhy opět odstraněn komunisty. Do parku se vrátil pan prezident až v roce 2008, stojí tu dnes bez vyššího podstavce, bezprostředně, a tedy i dosti efektně v úrovni kolemjdoucích, jakoby zrovna od nádraží přišel. Inu, trpaslík či prezident – na index se v Poděbradech může dostat každý.
Počátkem 30. let minulého století se park ještě rozšířil, přibylo tehdy zhruba 5 hektarů nové plochy. Tato část parku byla dokončena v roce 1938, ve stejném roce byla postavena i prosklená Libenského kolonáda se zajímavou sklobetonovou kopulí podle návrhu architekta Vojtěcha Kerharta. Stavba navazuje na sloupovou promenádu. V šedesátých letech byla parková úprava doplněná o trojřadá stromořadí lipová a jírovcová, která místy mají charakter až jakési promenády. Současná rozloha lázeňského parku činí 9 hektarů a jeho poslední výraznější úprava proběhla v letech 2003–07.
Formálněji řešená severní část parku u nádraží doznala po roce 2003 značné proměny. Součástí tohoto celku je část zvaná „Podkova“ s centrálně umístěnou fontánou s plastikou Léda s labutí od Břetislava Bendy. Po stranách centrálně položeného bazénu zaujmou nově vysazené boskety, okolí je vyzdobeno i záhony letniček a nízkými okrasnými dřevinami.
Sochařská výzdoba celého lázeňského parku je poměrně bohatá, najdeme tu třeba Mateřskou lásku od Břetislava Bendy, bustu Bedřicha Smetany od Josefa Wagnera, ale i Antonína Dvořáka od Jana Pichla a další. Nedaleko kolonády stojí plastika sochaře Jana Hány Na vlnách a kousek od ní další jeho socha Tanečnice. Před kolonádou byla instalována socha Klečící dívka od sochaře Otto Sukupa, u promenády si prohlédneme i dílo sochaře Jakuba Obrovského Vyhnání z ráje. Jistě rovněž upoutá kováním vyzdobený altánek pramene Eliška.
V západní části parku se nachází ještě novější dřevěný pavilón s vodními kanály, které jsou v letních vedrech místem vybízejícím k vodním radovánkám děti i jejich rodiče – jestli to byl záměr autorů této části parku, raději netuším. Delší kanál je lemován pergolou a pásem travin, je zakončen plochou s vodními střiky, které vycházejí přímo z dlažby u sochy TGM, kratší kanál pak ústí do malého bazénku.
Údržbě zeleně je v tomto lázeňském městě samozřejmě věnována značná pozornost, dominantní travnaté plochy jsou vkusně (byť možná trochu stroze) doplněny záhony letniček, věnována je i péče početným dřevinám. V lázních by to snad jiné být ani nemělo. A až si zdejší udělají jasno třeba i v koncepci soch, budou to možná lázně jako malované – jejich sochařské pomatení jim pak zkusíme odpustit, vždyť si řekněme rovnou, že v porovnání s mnohými jinými našimi lázněmi jsou Poděbrady vlastně pořád jen takové nevycválané puberťačky. Lázně se určitě rozvíjet mohou, na obou březích Labe je pro mě místa dost. Uvidíme za dalších sto let…
Fotografováno dne 27. 7. 2016.