Sázavský klášter byl v přemyslovských Čechách posledním a zároveň nejvýznamnějším střediskem staroslověnského písemnictví. Vznikla zde díla původní, odtud pochází staroslověnská svatováclavská i svatoprokopská legenda, svatováclavský kánon, ale také významné Besědy na evangelia Řehoře Velikého – nejrozsáhlejší českocírkevněslovanská památka, přeložená ve druhé polovině 11. století do církevní slovanštiny z latinské předlohy.
Dějiny Sázavského kláštera sahají až do třetiny 11. století, podle legendy ho zde za podpory knížete Oldřicha založil poutník Prokop. První kamennou stavbou byl kostel sv. Kříže, vysvěcený v roce 1070 a zbudovaný na půdorysu řeckého kříže. Koncem 11. století byl klášter přestavěn do románského slohu.
Po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy (1096) přebrali klášter latinští mnichové z Břevnova, kteří v budování kláštera dál pokračovali. Od poloviny 12. století se během pouhých třiceti let klášter výrazně proměnil, z románského jednolodního kostela se stala trojlodní bazilika a jednoduchá stavení z časů počátků kláštera byla přestavěna na kamenné budovy.
Další rozvoj klášter zažíval od druhé poloviny 13. století. Gotickou přestavbu zahájily úpravy kostela, kde spočívaly ostatky zakladatele kláštera sv. Prokopa. V duchu nového slohu se však postupně měnila celá podoba areálu. Kolem roku 1340 vzniklo východní křídlo klausury, později byly dostavěny i ostatní budovy.
Od šedesátých let 14. století převzala stavební práce svatovítská huť Matyáše z Arrasu. Projekt rozestavěného kostela, který měl být původně trojlodní bazilikou, se změnil na trojlodní síňový chrám se stejnou výškou kleneb hlavní a postranních lodí. Shodou historických okolností však chrám nakonec nikdy dostavěn nebyl.
Husitské války Sázavský klášter naštěstí nezničily. Mnichové sice byli v roce 1421 vyhnáni, klášter vyrabován, ale kostel a klášterní budovy byly zachovány. Řeholníci se do kláštera vrátili v roce 1433, avšak jeho další stavební rozvoj se zastavil vlastně až do poloviny 17. století, budovy postupně chátraly.
Nový rozmach přinesla klášteru až doba po třicetileté válce. Benediktini zahájili obnovu kláštera raně barokní přestavbou chrámu. Tvůrcem raně barokní rekonstrukce byl Vít Václav Kaňka, otec nám z různých zámeckých zahrad dobře známého Františka Maxmiliana (např. Vrtbovská zahrada, Cítoliby aj.). Avšak v roce 1746 zachvátil klášter velký požár, který napáchal značné škody. Bylo rozhodnuto klášter opět vybudovat, úkol byl svěřen významnému staviteli Kiliánovi Ignáci Dietzenhoferovi. Při této přestavbě dostalo průčelí kostela svůj dnešní rokokový vzhled, sochařskou výzdobu provedl Richard Práchner. Zásadní proměnu doznala přestavba klausury. Interiéry vyzdobil freskami malíř Jan Karel Kovář, jeho dílem jsou i sluneční hodiny na rajském dvoře.
Ovšem pak přišel rok 1785, kdy císař Josef II. klášter zrušil. Celé panství se stalo majetkem světských majitelů, kteří postupně provedli další stavební úpravy, jejichž cílem bylo přetvořit klášter do podoby zámku. V sedmdesátých letech 19. století nechal Jan z Neuburgu vybudovat nad jižním křídlem klausury hranolovou vyhlídkovou věž, vznikly nové neorenesanční fasády.
Klášter je zahradami obklopen ze všech světových stran. Avšak v současnosti jedinou veřejně přístupnou částí klášterní zahrady je zahrada severní, která leží u věže s oblouky nedostavěného chrámu Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Ve středu zahrady se nacházejí základy kostela sv. Kříže z 11. století, které byly odkryty v sedmdesátých letech 20. století. V místě dnešní zahrady, pravděpodobně již od počátků kláštera, se nacházela malá osada laiků. Archeologické průzkumy zde odhalily pozůstatky obydlí i řemeslnických dílen. Okolo kostela také vzniklo pohřebiště. Při obnově této části zahrady byl kladen důraz na odstranění všech novodobých prvků, zahradu má charakterizovat řeholní strohost a architektonická čistota. Je obehnána starou zdí, která je z části pokryta břečťanem a v centrální části dekorována křížem. Po obvodu je doplněna několika vzrostlými stromy.
V současnosti probíhá obnova všech zahrad kláštera podle architektonického projektu Antonína Wagnera a Tomáše Hradečného. Za severní zahradou se kdysi snad nacházel starý sad, později přetvořený v rámci zámeckých úprav na anglický park. V současnosti jsou zde navrženy úpravy, které by měly na tomto místě vytvořit rozsáhlejší trávníkový prostor kontrastující se soliterními dřevinami, vše by přitom protkala jednoduchá síť cest. V centrálním prostoru této nejsevernější části sázavských klášterních zahrad má být zároveň vytvořen výrazný architektonický prvek mariánské povahy.
V západní části zahrady se plánuje centrum pro návštěvníky kláštera, měly by se tu objevit i objekty v klášterních zahradách dříve naprosto nebývalé. Zvažuje se například zřízení keramické dílny, místa pro sochařské workshopy, dětského hřiště a pískoviště, ba i horolezecké stěny. Západní zahrada má však také sloužit provozním potřebám kláštera, má zde být také výběh pro ovce, lze sem umístit i sklad zahradní techniky.
Největší část zahrnuje východní zahrada, která v budoucnosti zůstane v podobě blízké přírodě, jen s obnovenými cestami a vystavěnými odpočivadly. Jižní část zahrady bude po odstranění navážky a náletových dřevin zahrnovat herbularium a květnaté loučky.
Úpravy se mají dotknout také rajského dvora, jehož současná podoba je velmi strohá. Centrálním prvkem se má stát jabloň, plochu kolem ní mají rozčlenit záhony s léčivými rostlinami a růžemi.
Fotografováno dne 6. 10. 2013.