Alois Carl se narodil dne 4. dubna 1765 v korutanském Eberndorfu, zemřel dne 11. září 1831 v Uherském Hradišti, stal se obětí cholerové epidemie. Byl to především na Moravě působící lékař a sběratel rostlin, údajně i autor první rukopisné moravské Květeny.
Doktorát získal v roce 1793 na vídeňské lékařské fakultě, byl lékařem hraběte Thuna. Proslul především jako propagátor variolace (očkování proti neštovicím lymfou z pravých neštovic). V roce 1796 založil v Brně první očkovací stanici a o svých zkušenostech s očkováním publikoval na přelomu 18. a 19. století několik prací. Od roku 1800 působil několik let v Praze, v roce 1818 odešel do Uherského Hradiště, kde byl jmenován krajským lékařem. Vedle lékařské praxe se však také zabýval botanikou, především sběrem herbářových položek z různých částí jižní Moravy, Čech (např. Krkonoše, Žehušice) a nejspíš i horních Uher.
Podle vzpomínek Eduarda Formánka (1887) víme, že historicky prvním vážným adeptem na sepsání moravské Květeny byl Heinrich Schott (1759–1819). Avšak když v roce 1801 Schottovi odešli z Brna do Vídně, byla práce na Květeně svěřena právě A. Carlovi. V roce 1822 na stránkách brněnského magazínu Mittheilungen der k. k. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde ohlásil, že vydá moravsko-slezskou květenu s názvem Phytographia Silesiaco-Moravica. S určitostí víme, že světlo světa spatřila jeho rukopisná práce Synopsis plantarum in Moravia et Bohemia sponte crescentium – zřejmě tedy Carl oblast průzkumu rozšířil i na Čechy. Další osud těchto prací je však dnes neznámý. V rukopise zůstala i práce Klassifikation der offen blühenden Pflanzengattungen nach dem analogen Systeme.
Po Carlově smrti využili mnohé jeho údaje Rudolph Rohrer a August Mayer při vydání první tištěné Květeny Moravy a rakouského Slezska – ta vyšla v roce 1835. Lze předpokládat, že měli k dispozici i Carlův herbář, který byl podle slov Opizových velmi dobrý a podle V. Maiwalda byl následně v majetku Friedrichsthalů v Uhřicích. Avšak s některými položkami jeho sbírky se editoři první moravsko-slezské Květeny popasovali jen neslavně, nedostatečně se vypořádávali dokonce i s lokalizací nálezů.
Pověstnými se staly především jeho pro moravskou flóru neobvyklé nálezy z jakýchsi na Moravě a ve Slezsku nedohledatelných hor s názvy Straczow, Mallenitz a Glotsch. Na těchto třech moravských horách měly růst druhy až neuvěřitelně pozoruhodné, např. Acinos alpinus, Androsace lactea, Aster alpinus, Carex brachystachys a Carex firma, Cortusa matthioli, Gentiana acaulis, Moehringia muscosa, Primula auricula, Soldanella alpina či Veronica alpina. Botanik J. Danihelka před časem označil onen Straczow za nejvyšší horu slovenské Strážovské hornatiny Strážov, jistá Malenica se pak nachází kousek od něj. Jmenované druhy se zde povětšině skutečně vyskytují. Zdálo by se, že Glotsch by mohla být třeba oravsko-liptovská hora Choč, ale ještě blíže ke Strážovu leží také hora Kľak. Tuto identifikaci však poněkud komplikuje fakt, že další a o poznání slavnější Kľak objevíme i na Liptově nad Lubochňou – právě tato hora mohla být v tehdejších botanických kruzích dobře známá díky návštěvě švédského botanika Görana Wahlenberga v roce 1813 (ve vydané zprávě z cesty se zmiňuje o liptovské hoře Klakberg). Třetí Kľak ještě leží v Muráňské planině. Německý název Klotsch (i tato podoba je doložena v Květeně Rohrer-Mayerově) nese též vesnice Kolačkov na severovýchodě Slovenska (okres Stará Ľubovňa). Ani tato možnost nás však přílišnou nadějí nenaplňuje. Glotsch měla být hora, na níž se setkávaly prvky výrazně panonské s prvky výsostně karpatskými, na jediném místě měl růst hlaváček jarní (Adonis vernalis) i pryskyřník alpský (Ranunculus alpestris), horských druhů se však uvádí výrazně více. Takových kopců na světě určitě není mnoho.
Tyto geografické nesrovnalosti z Carlova dědictví se objevily ještě v prvním moravsko-slezském botanickém klíči Josepha C. Schlossera z roku 1843.
Z jednoznačně moravských lokalit, na kterých Carl zaznamenával rostliny, zůstává okolí Uherského Hradiště, Napajedel, Uherského Brodu, Bzence, Velké nad Veličkou, Brumova, Strání, Čejče a Kobylského jezera – tedy převážně oblast jihovýchodní Moravy, kde delší dobu žil. K jeho pozoruhodnějším nálezům patří třeba ruměnice písečná (Onosma arenaria) od Hodonína, snědek pyrenejský (Ornithogalum pyrenaicum) od Brumova nebo pětiprstka vonná (Gymnadenia odoratissima) od Velké nad Veličkou a Slavkova v Hradišťském kraji. U moravských rostlin se v určování příliš často nemýlil, jeho dobrou floristickou pověst ostatně potvrdil i F. M. Opiz, který se s ním osobně setkal.
Dalo by se říci, že pro moravskou botaniku první poloviny 19. století byl příznačný výrazný amatérismus – praktické zkušenosti s vytvořením jakékoli floristické práce zde naprosto chyběly, a tak byly nahrazovány čistým floristickým nadšením a vlasteneckou horlivostí. První zkušený botanik, který se tu na čas objevil, byl nejspíš až württemberský pastor Christian F. Hochstetter – v Brně se však dlouho nezdržel, za pár let se vrátil zpátky do své vlasti, kde mohl být botanickému světu mnohem blíže. Vlastnosti samotného Aloise Carla představil asi nejlépe F. M. Opiz, když o něm prohlásil, že to byl jistě sehr ordnungsliebender Mann, avšak neopomněl ani zmínit, že byl i etwas phlegmatisch.