Stačí jen letmý pohled od Labe k zámku, abyste pochopili, že jste na místě zcela výjimečném. Monumentální zdi děčínského zámku stojící vysoko na skále nad řekou nikoho nenechají na pochybách – před vámi je unikát.
Dějiny tohoto sídla jsou pestré, v některých obdobích slavné, jindy pohnuté. Především 20. století se zachovalo k tomu zámku velmi macešsky, už od časů 1. republiky zde kralovaly vojenské pryčny, nejdřív prvorepublikové, pak německé, potom československé komunistické, nakonec dokonce sovětské okupantské. Až na konci století získalo celý zámek město Děčín, které se konečně opět snaží navrátit tomuto zámku hrdost a čest.
První písemná zmínka o zdejším hradišti pochází z roku 1128 a už ve 13. století bylo ono staré sídlo přestavěno na kamenný hrad. K významné proměně sídla došlo ve 2. polovině 16. století, tehdy bylo panství v držení saského rodu rytířů z Bünau. Ti hrad postupně přestavěli na renesanční zámek. Současná podoba zámku je dílem hraběcího rodu Thun-Hohenstein. Zásadní rekonstrukcí zámku byla jejich vrcholně barokní přestavba ve druhé polovině 17. století, která měla vyzvednout reprezentativní funkci sídla. Hlavním autorem projektu byl snad věhlasný barokní architekt Johann Bernard Fischer z Erlachu (1656–1723). Tehdy vznikla hlavní kompoziční osa celého objektu – dodnes naprosto fascinující přístupová cesta k zámku, tzv. Dlouhá jízda z let 1688–72, která vedla od nově zřízeného barokního kostela Povýšení svatého kříže až k zámku. Po stranách za zdmi Dlouhé jízdy najdeme současnou zámeckou zahradu: na severu barokně upravené rosetum, na jihu terasové zahrady s čajovým pavilonem, bazénem, domem pro zámeckého zahradníka a starou sýpkou. Opravdu si nemohu pomoci – v zádech jsem tady neustále cítil dech střední Itálie.
Další přestavba zámku proběhla podle plánu architekta Jana Václava Kosche v letech 1786–1803. Bohužel tehdy byly strženy starší gotické a renesanční paláce, budovy byly zarovnány do stejné výšky s jednotnou fasádou, na straně nad řekou byla jako nová dominanta zámku postavena štíhlá věž. Tuto barokně-klasicistní podobu si zámek zachoval až do dnešních dnů.
Ještě v 1. polovině 19. století se zámecké zahrady rozkládaly i pod zámkem u Labe – dnes toto území zabrala povětšině městská zástavba. Podle starých vyobrazení tu v 17. století ležela formální zahrada s vodotryskem. Kolem roku 1676 byla zahrada upravována, hrabě Maximilián Thun tehdy přikoupil další pozemky podél Labe. Našli bychom tu tehdy salu terrenu, sochy, květinové záhony i mobilní zeleň, svah u zámku byl osázen dřevinami, z části jistě i ovocnými. Mapa z 1. poloviny 19. století zde však dokládá již volnější park se sítí nepravidelně vedených cestiček.
Klenotem zámecké zahrady je rosetum, které patřilo k nejznámějším v celém někdejším rakouském mocnářství. Od saly terreny až k nádhernému glorietu se táhne úzký růžový parter, který je doplněn barokními sochami A. F. Kitzingera z druhé poloviny 17. století, barokními vázami a lavičkami. Ucelená sbírka růží zde vznikla snad po roce 1881, dnes je zahrada působivě osázena převážně čajohybridy a floribundami.
Na jižním svahu zámeckého návrší najdeme nově opravené terasové zahrady. V roce 1808 se stal dominantou této části klasicistní dům pro zámeckého zahradníka. Ten najdeme v horní části teras. Do dnešních dnů známe hned tři děčínské zámecké zahradníky. Nejstarším z nich byl Andreas Haas, v letech 1841–62 zde pak působil i poměrně významný zahradník Franz Josst (1815–62), který pěstoval ve zdejších sklenících řadu exotických rostlin, především orchideje, kamélie či citrusy. V roce 1851 vyšla v Praze dokonce jeho kniha o pěstování orchidejí s názvem Beschreibung und Cultur einer großen Anzahl tropischer, der Cultur werther und in europäischen Gärten eingeführter Orchideen a v roce 1852 v Děčíně jeho zásluhou údajně vůbec poprvé v kontinentální Evropě vykvetla i jihoamerická Victoria amazonica. Po tragické smrti F. Jossta (byl zastřelen při lovu) nastoupil na místo zámeckého zahradníka jeho syn – rovněž Franz (1846–1905). Ten se věnoval především pomologii, byl ale také dobrým pěstitelem růží, právě on proslavil děčínskou růžovou zahradu.
Ve spodní části teras byl nově vybudován čtvercový bazén s vodotryskem, za ním se nachází zahradní altán z roku 1737, dnes označovaný jako „Čajový pavilón“. Jistě naplňoval i kratochvilné potřeby majitelů zámku, snad sloužil i k hudební produkci. V archivu se dochovala cenná thunovská korespondence s hudebníky 19. století a nejslavnějším hudebníkem, který v Děčíně krátce pobýval, jistě byl pianista Fryderyk Chopin – v roce 1835 tu byl dokonce i se svými rodiči, do alba J. Thunové-Hohensteinové tehdy vepsal na památku Valčík As dur op. 34.
Současné osázení teras tvoří například réva vinná (Vitis vinifera), levandule (Lavandula angustifolia), u jižních zdí najdeme fíkovník smokvoň (Ficus carica) a juku (Yucca flaccida), terasy jsou popnuty loubincem (Parthenocissus tricuspidata), nechybí tu samozřejmě ani okrasné dřeviny, růže, některé léčivé rostliny (např. Alcea rosea), letničky a mobilní zeleň. Přímo pod zámkem na této straně návrší najdeme ještě volně řešený park s nevelkým jezírkem a několika drobnými artefakty, který se dále pod zámkem proměňuje v lesní zákoutí.
V areálu najdeme i několik památných stromů, v parku pod zámkem roste například jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), na nádvoří zámku jistě zaujme mohutný exemplář kultivaru buku lesního (Fagus sylvatica ʻAsplenifoliaʼ) a statný tis červený (Taxus baccata).
Děčínské zámecké zahrady řadím k nejpozoruhodnějším nově rekonstruovaným zahradním areálům u nás. Děčínu musíme rozhodně nadšeně zatleskat, upřímné úsilí místních navrátit tento krásný zámek i zahrady zpět k tradičním kulturním hodnotám je tady patrné z každého centimetru.
Fotografováno dne 10. 7. 2016.