Liběchovský zámek až donedávna nechyběl v žádném turistickém průvodci po českých hradech a zámcích. Celý Liběchov (okres Mělník) byl městečkem malebným a plným historie. Jak by ne, když na jeho vývoj měla vliv řada významných osobností. Inu, bejvávalo dobře…
Zdejší stará tvrz byla přestavěna na renesanční zámek se štíhlou věží už ve druhé polovině 16. století. Tehdejší vrchnost však dbala i o pohlednost širšího okolí svého sídla. A tak v roce 1654, za hraběte Hyacinta Karla de Villany, vznikla na viničním kopci nad obcí působivá stavba zdaleka viditelného kostelíka sv. Ducha. Obvod viniční hory byl zároveň rozčleněn terasovitě, téměř ve stylu italských zahrad.
V 18. století se ujal správy panství hrabě Jan Jáchym Pachta, po něm jeho syn Hubert Karel. Kolem roku 1730 byla na zámku provedena výrazná barokní přestavba, vznikla půvabná Sala terrena v přízemí a slavnostní sál v patře, ale změn doznala také zámecká zahrada a pozoruhodný farní kostel sv. Havla nedaleko zámku. Nad vydatným minerálním pramenem na blízké Boží Vodě byla zřízena kaple Panny Marie, vedle i lázně, přičemž Boží Voda byla propojena se zámkem promenádní cestou se stromořadím.
Po roce 1781 vznikl parter zámecké zahrady, terasa a schodiště kostela byly osazeny sochami. Na zvelebení panství se tehdy podílely přední umělecké osobnosti Čech, například architekt Ferdinand Maxmilián Kaňka, který zámek kolem roku 1730 i se zámeckým parkem přestavěl, dále věhlasný sochař Matyáš Bernard Braun, jehož sochy stojí v parku dodnes, malíři Václav Vavřinec Reiner a Jan Petr Molitor.
Po velkém požáru v roce 1811 zámek klasicistně upravil jeho další majitel Jakub Veith (1758–1833). V zámecké zahradě zřídil rozlehlou oranžerii, v roce 1823 nechal ke kostelu sv. Ducha přistavět i zvonici a na Boží Vodě v té době vyrostl nový lázeňský dům. Jeho syn Antonín Veith (1793–1854) patřil ke štědrým mecenášům umění a vědy. Jeho zásluhou se v Liběchově vytvořil umělecký salón, který po dvě desetiletí hostil nejvýznačnější představitele tehdejší umělecké a intelektuální elity, k nimž patřili František Palacký, Josef Jungmann, František Ladislav Rieger, Bernard Bolzano, Josef Matěj Navrátil, František Matouš Klácel a další. V Liběchově působil i kuchař Václav Levý (1820–70), svérázný český sochař, pozdější první učitel Josefa Myslbeka, který v nedalekých lesích vytesal do pískovcových skal kolem roku 1845 několik monumentálních sochařských cyklů. K těm největším patří Čertovy hlavy, pozoruhodné jsou i jeho sochy v jeskyni Klácelka (reliéfy podle Klácelova zvířecího eposu Ferina Lišák) a další.
Zdálo by se, že nic nemohlo ohrozit prosperitu zdejšího panství. Avšak 20. století popletlo, co se jen dalo. Za 2. světové války sloužil zámek jako vojenský lazaret, došlo v něm ke škodám. Následné nucené vysídlení části původního obyvatelstva po válce vykořenilo místní kulturní povědomí a doba budování socialismu pošramotila tvář Liběchova výraznými zásahy do okolní krajiny, nejmarkantnějším je jistě komplex rozsáhlé tepelné elektrárny na břehu Labe.
Až v roce 1975, po osmileté rekonstrukci zpustlého zámku, se začalo trošku blýskat na časy, Náprstkovo muzeum zde totiž otevřelo Muzeum asijských kultur. Sbírka obsahovala například ukázky čínské a japonské keramiky, kamenné, dřevěné a bronzové buddhistické plastiky, předměty hinduistického ritu, anatolské koberce, tušové obrazy a tradiční předměty, japonské meče, brnění, tradiční oděvy a šperky. Jenže…
Pak přišel srpen 2002 a celým labským údolím se přehnala velká povodeň. Výška vody tehdy dosáhla v přízemí zámku úrovně 320 cm. Devastace byla značná, zahrada byla samozřejmě silně poničena také. Sbírky z Náprstkova muzea byly odvezeny a už se sem nikdy nevrátily. A přišla další povodeň v červnu 2013 – nikoho nejspíš za těch dlouhých deset let ani nenapadlo vystavět ochranné hráze, takže když nedaleký Mělník nadšeně slavil povodeň bez vody, Liběchov se koupal opět. Bez hráze dosáhla voda zase až k zámku.
Karel Hieke (1984) napočítal v tomto zámeckém parku z dřevin 8 druhů jehličnanů a 61 listnáčů. Uváděl odtud statnou tsugu (Tsuga canadensis), mohutný převislý habr obecný (Carpinus betulus ´Pendula´), ořešák popelavý (Juglans cinerea), javor stříbrný (Acer saccharinum), neopomněl zmínit jírovec žlutý (Aesculus flava), kaštanovník jedlý (Castanea sativa), dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos), liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) nebo velmi starý tis červený (Taxus baccata). O osudech těchto stromů po povodních však nevíme nic bližšího.
To, co je možné vidět v Liběchově dnes, je jenom k pláči: Před hlavním vstupem do zámku nás přivítaly ušmudlané restaurační stolky s nevzhlednými slunečníky, po cestě se ve velkém válely plastové kelímky od točeného piva, zřejmě pozůstatky jakési místní lidové veselice, po stranách se vrstvily odpadky, samozřejmě ani jediná zeď nebyla čistá. Po dekorativní zahradě za zámkem nebylo ani památky, nesnažili jsme se ani příliš prozkoumávat přilehlý park, protože hned na jeho začátku jsem dostal ránu elektrickým proudem z ohradníku, který v zámeckém parku zadržuje pasoucí se koně. Pastvu dobytka v zámeckém parku by si možná mohl nechat současný majitel zámku patentovat. Anebo že by jen novodobá podoba bukolického romantismu? Ve špatném stavu jsou i jiné památkově hodnotné budovy v obci, i ty, které zatopeny nikdy nebyly. Úžasná Braunova socha Persea držícího hlavu Medusy, která dosud stojí za zámkem v ose parteru, je šíleným výkřikem do všeobjímající beznaděje současných liběchovských poměrů.
Kraj okolo Liběchova byl silně poznamenán hned dvojitou velkou vodou, ale nelze se zbavit dojmu, že se na něm v posledních desetiletích neblaze podepsali i samotní místní, kteří nezajistili svému kulturnímu dědictví náležitou péči a ochranu. A tak při pohledu na zdejší krajinu od skvělých Čertových hlav vás asi nejvíce zaujmou leda tak komíny gigantické elektrárny, smrduté pilíře budování rozvinutého blahobytu. Za nimi dobré oko ještě rozezná krčící se drobný pahorek, který nosí divné jméno Říp. Je to kraj nadobro odstěhovaný, navždy odplavený, naprosto zahozený…
Fotografováno dne 8. 9. 2013.