Vladimíra Loydová

Můj otec měl zajímavé zaměstnání, takže jsem útlé dětství strávila v depozitáři okresního muzea obklopená střepy pravěkých hrnců a skříněmi s herbáři, za pěkného počasí pak v terénu (matka se naštěstí nikdy nedozvěděla, jak ohromně se mi kupříkladu líbilo být spuštěna za nohu do labské tůně, bych dětskou ručkou vytáhla kořen puškvorce otcově tlapě nedostupný).
Není divu, že jsem pak zamířila rovnou čarou s odbočkou přes všeliké přírodopisné olympiády a soutěže Natura semper viva do Prahy na katedru botaniky. V té době už jsem se věnovala hlouběji xerotermní vegetaci pod vedením Vladimíra Skalického, který mi dělal oponenta už na gymplu, a strávila tu překrásné 4 roky, než přišla rána – dle příkazu shora jsou botanici podezřelá skupinka individuí (ehm, ehm, mě naopak tamější parta zaměstnanců i studentů přišla naprosto dokonalá) a naše socialistické zdravotnictví potřebuje parazitology a mikrobiology… Celý ročník okamžitě přestoupí na tyto obory, nebo opustí rok před státnicemi školu. S výjimkou drsné kolegyně Pekárkové, jež emigrovala na protest do USA a stala se tu taxikářkou (a spisovatelkou), jsme zbaběle uposlechli. Tudíž většina parazitologů z celé republiky je mými spolužáky, protože touha hrabat se celou pracovní dobu ve fekáliích není v běžné populaci rozhodně častá.
Nicméně se mi práce v nemocnici nakonec zalíbila (když už něco dělám, tak pořádně, a v případě, že antibiotika nezabírají, lze pacientům nabídnout bylinkovou léčbu, v čemž se občas vyžívám), a tak jsem si nechala kytky jako koníčka – pěstuju bonsaje a skalničky coby nadšená členka pardubického Klubu skalničkářů, kytky ráda fotím i maluju, ba dokonce i vyučuju bylinkářství v jedné internetové hře. Jako skautská vůdkyně jsem totiž poněkud potrhlá. Věřím ve fair play a nejraději se cítím někde v krajině s batohem na zádech, pokud získám nějaké peníze navíc, utratím je za možnost sledovat s batohem na zádech květiny více exotické.

Jsem autorkou těchto článků: