Není v této zemi mnoho měst, která by už po staletí požívala tak významného mezinárodního věhlasu, jemuž se těší severočeské Teplice. Zdejší lázně už v dosti dávné minulosti patřily společně s Karlovými Vary u nás k nejznámějším. Teplickou lázeňskou pohodu a klid navozují nepochybně i četné místní zahrady a parky. Velmi příjemná teplická botanická zahrada se nachází trochu stranou lázeňských cest. Ovšem i když vyrazíte rovnou do centra, zeleň rozhodně neminete. Vždyť dvaadvacet hektarů parkové úpravy přímo uprostřed města se prostě přehlédnout nedá! Přesně touto výměrou se honosí místní zámecký park.
Teplický zámek byl přebudován z někdejšího kláštera benediktinek, který založila česká královna Judita Durynská, manželka krále Vladislava II., už v polovině 12. století. Brzy poté vznikla v okolí kláštera i osada, která byla ve 13. století povýšena na město. O zdejších teplých pramenech se vědělo od nepaměti. Avšak největší zásluhu na vzniku lázní měl až Wolf z Vřesovic, který byl majitelem teplického panství v letech 1543–69. O této době pojednává i významný slezský přírodovědec K. Schwenckfeldt ve svém spisu Thermae Teplicenses z roku 1607. Zcela největší slávy však dosáhly Teplice na přelomu 18. a 19. století, za doby Františka Jana Nepomuka Clary-Aldringena, kdy se zařadily k nejoblíbenějším lázeňským městům Evropy.
První zmínky o teplické zámecké zahradě pocházejí ze začátku 17. století. Už tehdy tu byly dva rybníky (zřejmě z konce 16. století), samozřejmě také okrasná zahrada, voliéra a dva zahradní altány. U východního křídla zámku byla i zahrada užitková, naplňující potřeby zámecké kuchyně. Už Bohuslav Balbín zařadil tuto zahradu mezi přední zahradnická díla Čech (prorsus deliciosus – in Miscellanea historica, 1679). Roku 1634 se majiteli panství a zámku stali Clary-Aldringenové, rod vzniklý spojením dvou v Čechách nově usazených šlechtických rodů. Právě tento rod povznesl teplické lázeňství k vrcholu.
Velmi pozoruhodné informace o zdejší zahradě ve druhé polovině 17. století přináší práce Kateřiny Švendové (2006), dovolím si proto větší část zde ocitovat. V kapitole o teplickém Janu Jiřím Markovi Clary-Aldringenovi (1638–1700), vyslanci na saském kurfiřtském dvoře, uvádí K. Švendová několik pro nás zajímavých detailů z dochovaných fragmentů jeho deníku z let 1670, 1671 a 1676. Píše zde: Clary byl nadšeným pěstitelem stromů, jak ovocných tak okrasných, a květin, semena a pecky si nechával vozit jak z českých zemí, tak z Vídně, Hamburku, Holandska nebo i z Moskvy. Zmínky o výsadbě a péči o květiny a stromy se v jeho deníku objevují pravidelně. V zimě, pokud to počasí dovolovalo, se květiny nechávaly venku větrat, což dosvědčují zápisy z února 1671, kdy byly takové mrazy, že si Clary každý den stěžuje, že nemohou být květiny ani chvíli venku na vzduchu. Zejména na jaře trávil ve svých zahradách hodně času. Dne 7. dubna 1671 si tak např. zaznamenává: „Byl jsem dlouho v malé zahradě, odstranil jsem části větví z mých stromů, aby nerostly příliš vysoko,“ a 9. dubna 1671 ve své práci na zahradě pokračuje: „Narovnal jsem dnes jabloně, citroníky a pomerančovníky, zasadil jsem 20 stromů z onoho ovoce, které mi poslal pan otec, do záhonů v malé zahradě.“ Ve středu 5. dubna 1676 si poznačil, že na bývalém židovském hřbitově ve Farabrunngarten bylo vysazeno šest velkých stromů a další menší. Dále byly ve dvou řadách v sadu u Neptuna zasazeny ořešáky, hrušně, jabloně a třešně. Navíc zde byly vysazeny višně, které byly často smíchány se švestkami. Na svou zahradu byl patřičně pyšný a rád se tam s hosty procházel. Mimo jiné měl ve své zahradě i umělou jeskyni, jak dokládá zmínka ze dne 10. října 1670, kdy byl u Claryho na návštěvě kancléř knížete Lobkovice: „Po jídle jsem mu ukázal sál a některé místnosti na zámku, poté malou zahradu a umělou jeskyni, ve které někdo způsobil škodu, aniž bych to viděl.“
Celá tato pasáž pochází z obsáhlejší práce o dějinách diplomacie, její značnou hodnotu pro historii teplické zahrady však určitě nelze přehlédnout. Prokazuje zahraniční zahradnické kontakty Clary-Aldringenů, upřesňuje i druhové zastoupení dřevin zahrady, zajímavé jsou tu především četné zmínky o ovocných stromech, zřejmě tu byla i štěpnice. A nepochybně grotta. Rozhodně zaujme i konstatování osobního zahradnického zaujetí hraběte Clary-Aldringena.
Na počátku 18. století se stará zahrada proměnila ve francouzskou zahradu, přibyla oranžérie, fíkovny, bludiště, bažantnice, patrně i ferme ornée prezentující životní styl venkova. V roce 1732 byl přistavěn i výstavný zahradní dům, který sloužil lázeňským hostům k hrám a zábavám.
Avšak výrazná proměna tuto zahradu postihla na konci 18. století, kdy z původní barokní zahrady s geometricky uspořádanými záhony se stal dobově módní přírodně krajinářský park anglického typu. To byl osud řady našich historických zahrad. Tehdy tu působil ve službách Clary-Aldringenů zahradník A. Legler, ví se také, že do zahrady byly v letech 1789 až 1810 vysazovány nové cizokrajné dřeviny, např. jírovce, jinany, platany, azalky a pěnišníky.
V zahradě byly v té době zbourány staré hospodářské budovy, byl upraven terén mezi oběma rybníky. Změnilo se i vedení hlavní osy zahrady, jižní průčelí zámku s arkádami se otevřelo do zahrady. Při západním křídle zámku bylo postaveno i divadlo. Jeho projekt nechal vytvořit Jan Nepomuk Clary-Aldringen v osmdesátých letech 18. století u saského architekta Johanna Augusta Giessela. Divadlo mohlo pojmout 285 diváků a bylo propojeno přímo se zámeckou zahradou. Sloužilo svému účelu od svého otevření v roce 1789 až do roku 1874. V první polovině 19. století byl na Horním rybníce vytvořen také umělý ostrov a přístaviště.
Vzpomeňme, že z Teplic pocházelo i několik našich významných botaniků: v 18. století ve zdejších lázních působil jako lékař Joseph G. Mikan, od roku 1773 profesor botaniky na lékařské fakultě pražské univerzity. Právě v Teplicích se v roce 1769 narodil i jeho syn Johann C. Mikan, rovněž botanik. V roce 1881 se zde narodil také botanik Karl Rudolph.
Sluší se poznamenat, že teplické lázně přitahovaly v minulosti vždy mnoho významných osobností. Kromě příslušníků panovnických dvorů rakouských, pruských, saských, francouzských, holandských, švédských i ruských tu nasávali lázeňskou atmosféru i význační filozofové, literáti, hudebníci a malíři. Už v 18. století byl zdejším hostem například německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz. Na začátku 19. století se pak Teplice staly centrem německého kulturního života, v němž hrál důležitou roli i salón kolem spisovatelky Rahel Levinové, k němuž patřil básník Christoph Tiedge a Friedrich K. Savigny. Z dalších literátů tu byli Hans Christian Andersen, Wilhelm Grimm, Henryk Sienkiewicz, z výtvarníků Caspar David Friedrich, Ludwig Richter, Carl Robert Croll. Z velkých hudebníků sem zavítali Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Bedřich Smetana, Josef Slavík, Fryderyk Chopin, Niccolo Paganini, Ferenc Liszt, Richard Wagner i Dmitrij Šostakovič.
A nesmíme pochopitelně zapomenout ani na Beethovena a Goetha! Teplická historka o jejich setkání je veleznámá, tak obehraná, že ji samozřejmě nemůžeme vynechat ani zde, vždyť se to prý stalo přímo v tomto zámeckém parku. Svědectví o této události přináší vlastní Beethovenův dopis Bettině von Arnim ze srpna 1812 a řekněme rovnou, že třetina hudebních historiků pokládá onen dopis za falsum, třetina hájí jeho pravost, poslední třetina pak připouští, že Bettina s dopisem maličko experimentovala, ale v podstatě jen mírně přikrášlila historku skutečnou. Dál tedy ať povídá samotný Ludwig: Potkali jsme včera na cestě domů celou císařskou rodinu, viděli jsme ji zdaleka přicházet. Goethe se vyprostil z mé paže, aby se zastavil stranou. To jsem mohl říkat, co jsem chtěl, nedostal jsem ho ani o krok dál. Přitiskl jsem si klobouk na hlavu, zapnul kabát a prošel se založenýma rukama rovnou nejhustším houfem – knížata a dvořané stáli ve špalíru, arcivévoda Rudolf smekl přede mnou klobouk, císařovna mě pozdravila dřív, než já ji. Goethe jen zůstal stát shrben úctou k císařské rodině opodál. Inu, jaký to chlapík, tenhle Beethoven! A to hned v úvodu tohoto dopisu ještě vzdorně zahřímal: Könige und Fürsten können wohl Professoren machen und Geheimräte, und Titel und Ordensbänder umhängen, aber große Menschen können sie nicht machen. K tajnému radovi Goethovi trochu drsné, leč v zásadě pravdivé i dnes. Traduje se, že tato událost měla na vztah Beethovena s Goethem neblahý vliv. Nejspíš ne, vždyť jak by jinak mohl o Goethovi později Beethoven prohlásit, že je „prvním básníkem Německa“?
Vraťme se však už k dnešnímu parku. Kromě dvou rybníků v něm najdeme řadu staveb historických i novodobých. Nápadný je především hned při vstupu do zahrady z náměstí Zahradní dům i s altánem, dále u Horního rybníka objevíme malý Apollonův chrámek a dřevěný Labutí domek, zahlédneme několik soch, plastik, fontán, ba také statný vodotrysk. Z dřevin bylo v parku k roku 1984 uváděno 12 druhů jehličnanů a 73 druhy listnáčů. Karel Hieke vyjmenovává kromě smrků, borovic, tisů, jalovců a cypřišků především urostlý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), statné platany (Platanus ×hispanica), dále kaštanovník jedlý (Castanea sativa), lapinu jasanolistou (Pterocarya pterocarpa), beztrnný dřezovec (Gleditsia triacanthos), jerlín japonský (Sophora japonica), javor stříbrný (Acer saccharinum), lísku tureckou (Corylus colurna), jirovec drobnokvětý (Aesculus parviflora), šácholan (Magnolia ×soulangeana) a další.
Na zámecký park téměř bezprostředně navazuje hned další teplický park – divadelní. Dříve sloužil lázeňským hostům k relaxaci, postupně se rozšířil od lázeňských budov až k novému divadlu a Císařským lázním. Dnes upoutá pozornost nejen výsadbami dřevin, ale i pestrými záhony s letničkami, fontánami, kašnou, rozáriem i novodobou kolonádou. V Teplicích lze pocítit zvláštní lázeňskou atmosféru na řadě míst a zdejší parky stojí přinejmenším za pomalou procházku.
Doplňková literatura:
Kateřina Švendová (2006): Císařská diplomacie na bavorském a saském dvoře v osmdesátých a devadesátých letech 17. století. Diplomová práce, HistÚ FF MU Brno.
Romain Rolland (1956): Život Beethovenův. SNKL Praha.
Fotografováno dne 17. 8. 2014.