Každou zahradu jistě povznáší, když se z ní nabízí i libý pohled do okolní krajiny – její hranice najednou přestanou existovat, svět se propojí v jeden rozkvetlý celek. V případě hradčanské zahrady Na Valech se však snadno může stát, že při pohledu do okolí na okamžik na celou zahradu zapomenete – město pod hradním návrším zazpívá tak čarovně, že na tomto místě mají povoleny slzy v očích i ti nejudatnější chlapi. Emotivně obzvláště silným zážitkem je příchod do zahrady po Býčím schodišti z třetího nádvoří Hradu – za vámi se k nebi zvedají věže Katedrály a před vámi se otevírá nejkrásnější pohled na Prahu, který znám.
První písemné zmínky dokládají renesanční zahradu pod jižními zdmi Hradu už kolem roku 1550. Dal ji tady zřídit arcivévoda Ferdinand Tyrolský, který tehdy nechal zasypat hradní příkop a na jeho místě zřídit zahradu. Jednalo se jistě o dnešní Rajskou zahradu, která leží od zahrady Na Valech ve směru k Hradčanskému náměstí. Tato diskrétní císařská zahrada – kdysi s letohrádkem, voliérou, lázní i pestrou výsadbou – je dnes se zahradou Na Valech sice propojena, ale přesto ji chápeme jako naprosto samostatný zahradní celek se svébytnou historií. K jižním zahradám Hradu patří i menší Hartigovská zahrada, do které se dá sestoupit po schodišti u vyhlídky, a ve svahu pod Valy leží ještě další terasové zahrady – ty jsou od Hradu už oddělené (byť cestičku k nim odtud také najdeme) – které známe pod názvem Palácové zahrady pod Pražským hradem.
O prostoru dnešní zahrady Na Valech máme zprávy spíše až z doby pozdější. Jedna z nich nemá s uměním zahradnickým sice pranic společného, avšak ovlivnila na mnoho let skoro celou Evropu. Právě sem totiž dopadli 23. května 1618 královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius při druhé pražské defenestraci. Když se to vezme s určitým nadhledem, tak právě tady začala třicetiletá válka. Traduje se, že v době defenestrace bylo na tomto místě pěkně měkoučké smetiště, vytvořené letitým vyhazováním odpadků z okna, prý proto se nikomu z nich nic vážného nestalo. Pravda to ale být nemusí, mohli vlastně jen sklouznout po příkrém svahu, jejich pád tím mohl být utlumen. Do zahrady ale nejspíš skutečně nepadali, o tom by se snad svědkové události zmínili. Později tu byly postaveny dva stejné kamenné obelisky, aby tuto rebélii připomínaly.
V roce 1703 sem byla přemístěna z Rajské zahrady i barokní fontána a v době vlády Marie Terezie vznikl dokonce projekt propojení Hradčanského náměstí s valem podél jižního průčelí Hradu stromovou alejí – autorem této myšlenky byl císařský architekt Nicolo Pacassi (1716–90), stavitel vídeňského Schönbrunnu. Na císařské mapě z roku 1841 sice už cestu kolem Hradu v těchto místech vidíme, na alej to ale zrovna nevypadá. Nejspíš po jedné straně cesty ležel sad, po druhé se možná nacházely zahrádky hradního služebnictva. Žádná velká sláva to tedy zřejmě stále ještě nebyla. Rajská zahrada byla v této době pořád zcela oddělena.
Výrazná proměna zahrady Na Valech se udála v letech 1862–63, kdy tu dvorní zahradník František Ritschl vytvořil krajinářský park. Jeho využití však nebylo valné, nejspíš park záhy zpustl. Zcela zásadní přestavbu tohoto místa přinesla až doba první republiky. Tehdy hradní architekt Josip Plečnik (1872–1957) snížil hradební zeď – čímž otevřel pohled na pražské panorama – a vytvořil souběžně s Hradem velkou promenádu se sérií vyhlídek. Vedla od Malého Belvederu přes půlkruhovou vyhlídku s obeliskem a kolem pavilónu Bellevue až po Moravskou baštu s jehlancovým monolitem, pergolou a oválným stolem.
Areál J. Plečnik doplnil o řadu artefaktů, při jejich výběru se nechal inspirovat mimo jiné i starou architekturou Mediteránu, do kompozice začlenil i pyramidu či obelisky. Pod tzv. Tereziánským traktem je i Plečnikova voliéra a empírový zahradnický domek. Schodištěm se lze dostat také na níže položené terasy, kde se nachází Plečnikovo alpinetum s nevelkým kruhovým bazénem, které tu vzniklo po roce 1926. Tato část zahrady bohužel není dosud veřejnosti přístupná, lze sem jen nahlédnout z nedaleké vyhlídky. Zdejšího zahradníka jsme u skalky potkali, mile jsme se na něj i usmívali, ale stejně nám to nic platné nebylo, blíže jsme se nedostali. Jistě to bude velká sláva, až se hradní alpinetum opět otevře.
V případě zahrady Na Valech je potřeba stále myslet na to, že jsme vlastně na jedné velké promenádě, této skutečnosti je přizpůsobena i zdejší výsadba rostlin. Tvoří ji samozřejmě staré i novější stromy (např. Castanea sativa, Catalpa bignonioides, Gleditsia triacanthos, Gymnocladus dioica, Liriodendron tulipifera, Paulownia tomentosa, Phellodendron amurense, Tilia cordata aj.) a keře (např. keřovité pivoňky, šácholany, ibišky a kaliny aj.), ale velkou roli tu mají i pohledově velmi čisté a tvarově stroze vedené travnaté plochy mezi jednotlivými cestami, které vycházkový charakter zahrady ještě umocňují. Pokud jsou lemovány záhony trvalek, pak většinou jen při okrajích zahrady (např. tzv. japonské sasanky a bohyšky), najdeme tu ale i kolem stěn rozmístěné treláže. Četná je samozřejmě také mobilní zeleň s dekorativními letničkami i okrasnými dřevinami.
Hradčanskou zahradu Na Valech určitě nelze zařadit k našim zahradám nejpamátnějším, základní koncepce její dnešní podoby byla vytvořena až v době první republiky. Rozhodně ale patří k místům pozoruhodným, architektonicky výrazným a v některých ohledech zcela nezaměnitelným – nezapomeňte, že nejskvělejší cesta sem vede od Katedrály z třetího hradního nádvoří.
Fotografováno dne 28. 7. 2016.