Labiatae Juss.
POPIS:
Byliny, často také polokeře, např. tymián (Thymus vulgaris), mnohem méně často listoví sukulenti (např. Dauphinea brevilabra), opíravé bylinné liány (např. Cedronella canariensis), keře (např. Vitex agnus-castus), křovité liány (Clerodendrum thomsoniae) nebo stromy (Tectona grandis). Mezi bylinami najdeme trvalky, např. popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), víceleté monokarpické rostliny, např. šalvěj etiopskou (Salvia aethiopis) i jednoletky, např. hluchavku nachovou (Lamium purpureum). Lodyhy, resp. letorosty bývají často čtyřhranné. Charakteristickou vlastností mnoha druhů je většinou příjemné aroma, např. meduňky lékařské (Melissa officinalis).
Listy jsou téměř vždy vstřícné, zcela výjimečně střídavé (Wenchengia alternifolia), přisedlé nebo řapíkaté; obvykle jsou jednoduché a celistvé, mnohem řidčeji členěné peřeně (např. Dracocephalum austriacum) nebo dlanitě (Vitex agnus-castus) nebo dokonce složené, a to jak zpeřené (např. Salvia ringens), tak dlanité (Vitex gaumeri). Palisty chybějí.
Květy skládají vrcholičnatá květenství, jejichž základním stavebním kamenem je vidlan; úžlabní, nezkrácené vidlany jsou zřetelné např. u měrnice černé (Ballota nigra). Vidlany mohou složit latu (např. Clerodendrum paniculatum), koncovou chocholičnatou latu (např. Origanum vulgare), ale velmi často jsou staženy do podoby lichopřeslenů, např. u čistce lesního (Stachys sylvatica), nebo zkrácených koncových strboulů, např. u máty rolní (Mentha aquatica).
Květenství často podepírají listeny, které mohou být i kontrastně zbarvené, např. u šalvěje hajní (Salvia nemorosa). Samotné květy jsou většinou oboupohlavné, občas se objevuje gynodioecie, např. u některých šalvějí (Salvia) nebo kleistogamie, např. někteří jedinci hluchavky objímavé (Lamium amplexicaule); zjištěna byla i dvoudomost (např. Lepechinia paniculata). Z hlediska symetrie jsou obvykle výrazně souměrné, např. u zběhovce plazivého (Ajuga reptans), poněkud méně často jsou květy téměř pravidelné, např. u karbince evropského (Lycopus europaeus); souměrné květy obvykle nejsou resupinátní, výjimkou jsou např. ožanky (Teucrium).
Květní části jsou uspořádány v kruzích podle čísla 5; květní obaly jsou rozlišené; kalich je srostlý, tvoří trubku nesoucí obvykle 5 zoubků, odpovídajících jednotlivým kališním lístkům, nejčastěji je souměrný, se zřetelně odlišeným pyskem horním (s 3 zoubky) a dolním (s 2 zoubky), někdy má horní pysk podobu celokrajného přívěsku, např. u šišáku vroubkovaného (Scutellaria galericulata), případně se za plodu zveličuje (např. u mnoha druhů rodu Clerodendrum); koruna je srostlá, obvykle pyskatá, horní pysk odpovídá 2 korunním lístkům, dolní je často trojlaločný a odpovídá 3 korunním lístkům, ale horní pysk může být někdy zakrnělý, např. u zběhovců (Ajuga). Tyčinky tvoří jediný kruh a přirůstají k bázi korunní trubky, nejčastěji jsou 4, nestejně dlouhé (dvoumocné), řidčeji jsou jen 2 (např. Ziziphora persica); některé druhy se vyznačují heterostylií (např. Salvia brandegeei). Svrchní semeník srůstá z 2 plodolistů; zakládají se v něm dohromady 4 vajíčka, přičemž zřídka některá zakrní (např. u druhů rodu Vitex); čnělka je jediná, obvykle gynobazická (tj. vyrůstá z prohlubně na vrcholu semeníku), méně často vrcholová (např. Premna serratifolia); blizna je jediná, obvykle dvoulaločná.
Plody jsou nejčastěji suché, rozpadavé a mají charakter tvrdky; u některých tropických zástupců mají jednotlivé tvrdky charakter peckovic (např. Clerodendrum arenarium), celý se semeník přeměňuje na peckovici (např. Vitex negundo) nebo se tvoří 2–4semenný suchý nepukavý plod (např. Symphorema involucratum).
Většina druhů čeledi využívá k fotosyntéze C3 cestu, v rodu Plectranthus byla zjištěna CAM fotosyntéza.
Z obsahových látek jsou charakteristické aromatické silice, které se vyskytuje u většiny druhů; velmi často mají baktericidní účinek (např. silice z rodů Thymus nebo Mentha). Méně časté jsou terpeny, např. jedovatý thujon u šalvěje lékařské (Salvia officinalis), který brání soustavnému užívání této léčivé rostliny. Přítomnost alkaloidů bývá nyní zpochybňována.
ROZŠÍŘENÍ:
Dosti početná čeleď, ve světě je rozlišováno 235 rodů a asi 7535 druhů, rozšířených téměř po celém světě; nemnoho jich ovšem roste v nejvyšších horských polohách (např. Dracocephalum microflorum v S’-čchuanu či Marmoritis rotundifolia v Kašmíru) nebo ve vyšších zeměpisných šířkách (např. Ajuga pyramidalis na Islandu). Velmi početně jsou zastoupeny v oblastech se středozemním typem klimatu – ve Středozemí najdeme např. velmi mnoho druhů rodu Thymus, v Turecku asi 100 druhů šalvějí (Salvia), stejně tak např. v Mexiku. V tropech ovšem často převažují dřevnaté typy, k nimž patří např. Gmelina arborea nebo Vitex trifolia. Jako velmi zajímavý příklad radiační speciace slouží např. rod Sideritis na Kanárských ostrovech – rod se zde rozrůznil do 25 druhů charakteru menších keříků.
RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Acinos
Agastache
Ajuga
Ballota
Betonica
Bystropogon
Callicarpa
Caryopteris
Cedronella
Clerodendrum
Clinopodium
Coleus
Comanthosphace
Congea
Dracocephalum
Elsholtzia
Galeobdolon
Galeopsis
Glechoma
Gmelina
Gomphostemma
Holmskioldia
Horminum
Hoslundia
Hyptidendron
Hyptis
Hyssopus
Lallemantia
Lamium
Lavandula
Leonotis
Leonurus
Leucas
Lycopus
Marmoritis
Marrubium
Melissa
Melittis
Mentha
Mesosphaerum
Micromeria
Moluccella
Monarda
Monardella
Nepeta
Ocimum
Origanum
Orthosiphon
Otostegia
Oxera
Phlomis
Phlomoides
Plectranthus
Pogostemon
Poliomintha
Prasium
Premna
Prostanthera
Prunella
Pulegium
Pycnanthemum
Rotheca
Rydingia
Salvia
Satureja
Schizonepeta
Scutellaria
Sideritis
Stachys
Syncolostemon
Tectona
Tetradenia
Teucrium
Thymbra
Thymus
Tripora
Vitex
Volkameria
Westringia
Ziziphora
EKOLOGIE:
Hluchavkovité provázejí velmi rozmanité typy vegetace. Hojné jsou zejména na suchých stanovištích, např. na suchých loukách mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), v podrostu suchých lesů např. medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), v lesích na písku např. mateřídoušku úzkolistou (Thymus serpyllum). V podrostu středoevropských mezofilních lesů ale také hluchavkovité najdeme, je to např. šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). Na vlhkých stanovištích jsou řidší, např. máta vodní (Mentha aquatica) nebo karbinec evropský (Lycopus europaeus), v podrostu vlhčích typů lesů např. zběhovec plazivý (Ajuga reptans). Afinita k suchu značí, že hluchavkovité jsou poměrně řídké v horách nad hranicí lesa, zde např. mateřídouška sličná (Thymus pulcherrimus), v Alpách např. zběhovec jehlancový (Ajuga pyramidalis) nebo šalvějka pyrenejská (Horminum pyrenaicum); zato v horách v tropické Africe vystupuje např. mateřídouška Thymus serrulatus do nadmořských výšek kolem 4000 m.
Teplomilné a suchomilné druhy přecházejí i jako jednoletky na místa s velmi mělkými kamenitými půdami, např. pamětník rolní (Acinos arvensis) i do polí jako plevele, např. zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys), na úhory např. hojník horský (Sideritis montana), na rumiště např. buřina srdečník (Leonurus cardiaca); specifickým případem je jablečník obecný (Marrubium vulgare), který v minulosti provázel drůbeží pastviště, protože preferuje příjem dusíku v amoniakální podobě.
Tropické hluchavkovité jsou součástí monzunových sucholesů (např. Tectona grandis), deštných lesů (např. Gmelina palawensis), ale i dokonce mangrove, např. Volkameria inermis.
Květy jsou opylovány převážně hmyzem, mnohem řidší je opylování ptáky (např. Salvia haenkei). Druhy s kleistogamickými květy jsou autogamní. Plody některých druhů se šíří myrmekochorně, např. mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides). Neobvyklé je epizoochorní šíření tvrdek ve žláznatých kališích, např. u šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa).
PŘÍBUZNOST:
Čeleď Lamiaceae je součástí asteridové větve dvouděložných krytosemenných rostlin. Bývala poměrně dobře morfologicky vymezena (uspořádání květů a plody), avšak molekulárně biologické metody přinesly překvapivé zjištění, že mezi hluchavkovité je vmezeřena značná část zástupců tradičně vymezované čeledi sporýšovitých (Verbenaceae), která byla tradičně oddělována na základě stavby semeníku s vrcholovou čnělkou. Aby byly zachovány principy evolučního systému a monofyletičnosti, byla poměrně velká skupina bývalých sporýšovitých přesunuta mezi hluchavkovité, např. rody Vitex, Clerodendrum, Tectona aj. Zkomplikovalo se tím ovšem morfologické vymezení.
VYUŽITÍ:
Mezi hluchavkovitými najdeme mnoho užitkových rostlin. Siličnaté druhy jsou populární jako koření, např. majoránka (Origanum majorana), saturejka (Satureja hortensis), bazalka (Ocimum basilicum), dobromysl (Origanum vulgare), šalvěj lékařská (Salvia officinalis), tymián (Thymus vulgaris) nebo máta peprná (Mentha ×piperita), nebo – a často současně s využitím jako koření – také jako prostředky lidového léčitelství. Mezi další oblíbené léčivky patří např. jablečník obecný (Marrubium vulgare) nebo buřina srdečník (Leonurus cardiaca).
Specifický význam mají tvrdky mexické šalvěje Salvia hispanica, konzumované jako dietetická potravina (chia semínka). Jiný druh šalvěje (Salvia divinorum) patří ovšem mezi rostliny halucinogenní.
Mnoho druhů má okrasný význam, např. severoamerická Monarda punctata nebo středoasijská perovskie lebedolistá (Perovskia atriplicifolia).
Rychle rostoucí teak (Tectona grandis) patří mezi nejčastěji pěstované dřeviny v tropech, jeho dřevo má všestranné využití.
