Venezuela, Roraima

Stolová hora Roraima, která dosahuje výšky 2810 m n. m., leží na hranicích Venezuely, Guyany a Brazílie, na ploše 280 km². Je součástí venezuelského národní parku Canaima. V roce 1838 ji objevil Němec R. Schomburgk, geograf vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society). Na vrchol Roraimy se podařilo vystoupit teprve až v roce 1884 siru Everardu Im Thurnovi a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Arthura Conana Doyla k napsání populárního románu Ztracený svět, v němž popisuje výstup na jihoamerickou náhorní plošinu s dinosaury a rostlinami přežívajícími tam izolovaně od dob druhohorních.

Stolové hory jsou unikátní geologické útvary, kterým začali kdysi dávno říkat indiáni z kmene Pemón tepui (v překladu „hora“). Jsou tvořeny křemencem prekambrijského stáří, jejich strmé stěny vystupují z džungle, a dávají tak vzniknout unikátní přírodní scenérii. Teploty na vrcholcích tepui se pohybují mezi 8–20 °C, s chladnými, ale obvykle bezmrazovými nocemi. Množství dešťových srážek je téměř konstantní, mezi 200–400 cm ročně. Tyto chladné deště smývají uvolněný materiál z povrchu vrcholů tepui, což znamená, že kumulace půdy je zde velmi vzácná. Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé tepui od sebe dokonale odděleny, vyvíjela se na každém z nich jiná, do jisté míry jedinečná flora a fauna. Každý vrchol tepui může mít své vlastní složení unikátních druhů; 33 % všech druhů rostoucích na tepui tvoří endemity, které se nevyskytují nikde jinde na světě.
Stolové hory s nadmořskou výškou přes 3000 m se nacházející v Guyanské vysočině zejména ve venezuelské části. Vedle Roraimy jsou dalšími významnějšími Autana, Neblina (nejvyšší, leží na hranici mezi Venezuelou a Brazílií) a Auyantepui.

Roraima se stala velmi oblíbeným cílem milovníků trekingu a botaniky. Celá tato naše okružní cesta trvá pět dní. Výchozím bodem cesty bylo malé městečko San Francisco de Yuruaní (přibližně 67 km severně od Santa Eleny de Yuruaní), odkud jsme pokračovali džípem do Paraitepui na hranici parku. Paraitepui je vesnička, kde dnes žije asi 250 indiánů kmene Pemón. Tady se setkáváme s naším průvodcem. Pěšky jdeme přibližně šest hodin (téměř po rovině) k Rio Tek, kterou jsme snadno přebrodíli, dále za kopcem následuje řeka Rio Kukenan, u které se nachází náš první kemp. V celé této oblasti savany najdeme z rostlin například dřeviny Byrsonima crassifolia, Casearia grandiflora, Curatella americana, Mahurea exstipulata nebo Palicourea rigida, kalinu Viburnum tinoides, hluchavkovitý keř Hyptidendron arboreum, odulovité keře Marcetia taxifolia, Meriania urceolata a Miconia ciliata, jednoletou bylinu ze stejné čeledi Pterolepis glomerata, mořenovité trvalky Declieuxia fruticosa a Sipanea galioides, hrotnosemenku Rhynchospora nervosa a Bulbostylis paradoxa z čeledi šáchorovitých, bromélie tu zastupuje Puya floccosa.

Ráno pokračujeme, cesta stoupá z 1100 metrů až ke kempu campo Base (1900 metrů). Odpoledne vyrážíme na nejobtížnější část cesty podél stolové hory deštným pralesem s bujnou vegetací a stoupáme až do nadmořské výšky okolo 2700 metrů.
Stromy jsou obrostlé mechem, roste tu zvláštní druh palem a také obří stromové kapradiny. Nelze přehlédnout krásný hořcovitý keř Symbolanthus elisabethae nebo nízký vítodovitý keřík Monnina cacumina. Na stromech i na zemi bují mohutné bromélie a tillandsie (např. Tillandsia usneoides). Zajímavý je také lišejník Cladonia, pokrývající kdejakou skalku. Jeho koberce jsou složeny z chomáčků, které mají různobarevné odstíny a stromečkovitou strukturu.

Kousek pod vrcholem ještě procházíme pod vodopádem Lágrimas de Roraima. Začíná pršet, naštěstí přicházíme k hotelu. „Hotely“ jsou na Roraimě nazývány skalní převisy, pod kterými lze přenocovat a ukrýt se před každodenním deštěm. Prší celou noc, ráno je ale krásně a jdeme na celodenní okruh po stolové hoře.

Cesta po hoře je úžasná a samotná plošina připomíná snovou krajinu. Působivé černé skály všech možných tvarů, rokliny, potoky, hluboké tůně, růžové pláže krystalů a zahrádky plné unikátní květeny. Do toho častá a neustále se měnící vlhkost, déšť a mlha – to vše vytváří neopakovatelnou atmosféru. Bez indiánského průvodce bychom byli ztraceni.

Mezi přírodní pamětihodnosti Roraimy bezesporu patří Valle de los cristales (Údolí krystalů). Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce několika desítek metrů. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Mezi nádhernými čistými krystaly roste hojná populace červených masožravých rostlin druhu Drosera roraimae. Další zajímavou masožravou rostlinou vyskytující se na náhorní plošině stolové hory je Heliamphora nutans. Heliamphory jsou právem považovány za jedny z nejatraktivnějších masožravých rostlin. Vytvářejí vzpřímené zelenočervené souměrné láčky zevnitř vystlané chloupky. Otevřené pasti jsou vystoupavé, kornoutově svinuté, ve spodní části srostlé a vyrůstají z mělce uloženého oddenku nebo z dřevnatého kmínku. Rostou v trsech nebo jednotlivě. Květy rodu Heliamphory jsou překvapivě podobné svým vzhledem těm u jednoděložných rostlin a mají od 4 do 6 okvětních lístků.

Běžným druhem je tu také žlutozelená Brocchinia tatei. Je jedním z několika málo druhů čeledi ananasovitých (Bromeliaceae), u kterého byla popsána a prokázána masožravost. Hmyz je lapán do úzkého kornoutu listů. Na dně této dutiny se rozkládá a rostlina vstřebává uvolněné živiny. Rostliny dokonce lákají kořist vylučováním sladkého nektaru na koncích listů, které tvoří horní okraj kornoutu.

Endemickou rostlinou, na kterou nás upozornil indiánský průvodce, je „sara“, což je taurepánský název pro Stegolepis guianensis. Její mladé výhonky jsou jedlé a za syrova chutnají podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. Neméně zajímavou rostlinou na Roraimě je Orectanthe sceptrum, jejíž listy tvoří tuhou šedou růžici a pyšní se žlutými květy, rozložitá Cyrilla racemiflora, masožravá Utricularia quelchii, charakteristickými keři tu jsou Bonnetia roraimae, Schefflera chimantensis subsp. rugosifolia, mořenovitý keřík Maguireothamnus speciosus, či z odulovitých Monochaetum bonplandii nebo z broméliovitých Connellia quelchii.
Jedním z cílů exkurzí po stolové hoře je hraniční tříboký kámen El punto Triple Roraima natřený bílou barvou. Leží ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města, kde se sbíhají hranice tří států: Brazílie, Venezuely a Guyany. Guyanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a chápe ji jako sporné území.
Exkurze končí deštěm, a tak se jdeme uchýlit do svého „hotelu“. Ráno kousek se od našeho hotelu objevuje nosál, bohužel, nejsme tak rychlí, abychom jej stačili vyfotit, mizí za skálou. Na Roraimě žijí nosálové zcela samotářsky a střeží si svá teritoria. Dopoledne se vydáváme ještě na jeden, kratší výlet po stolové hoře. Cílem jsou tentokrát jezírka Jacuzzi v blízkosti jižního údolí krystalů, což jsou vlastně přírodní bazénky, nebo spíše vany vyhloubené vodní erozí v pískovcovém podkladu.

Další přírodní pamětihodností na Roraimě je El Foso – jáma či propast, do které ústí malý vodopád. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. Až po návratu domů jsme se dočetli, že lze k jezeru na dně propasti dojít boční chodbou.

Zjistili jsme, že v jižní části stolové hory Roraima se nachází jeskyně Ojos de Cristal (křišťálové oči), kterou náhodně objevila v roce 2002 skupina moravských a slovenských speleologů a v lednu 2003 ji podrobně prozkoumala a zmapovala. V Cueva Ojos de Cristal bylo zaměřeno 8,4 km chodeb, a jeskyně se tak stala nejdelší křemencovou (kvarcitovou) jeskyní světa.
Náš okruh po náhorní plošině stolové hory končí a začíná opět pršet, cesta dolů není moc příjemná, vodopád nabírá na síle, ale my jsme naštěstí za ním. S deštěm se začíná objevovat všude okolo nás bezbranná miniaturní ropucha Oreophrynella quelchii. Je endemitem Roraima-tepui a Kukenan-tepui. Má dokonalé mimikry a na mokré černé skále není viditelná. Cestou zpět potkáváme orchideje, například druhy Epidendrum secundum a Galeottia burkei. Některé jsme už viděli i na vrcholu hory, tam to bylo třeba Epidendrum alsum, Epidendrum holstii, Epidendrum montigena nebo Maxillaria quelchii. Pod Roraimou, nedaleko od kempu, nemineme na zamokřených místech ani kvetoucí exempláře druhu Utricularia humboldtii.

Téměř celou cestu zpět prší, řeka Kukenán je rozvodněná, zůstáváme uvězněni v kempu za ní. Štěstí stojí na naší straně a ráno trochu s obtížemi brodíme ještě zčásti rozvodněnou řeku. Cesta je téměř u konce, ještě se zastavujeme u domorodých indiánů u řeky Tek, kde má náš průvodce svoji rodinu. Prohlížíme si jejich zahrádku, roste tu například Gossypium barbadense, keř bavlníku, který má zároveň květy a pukající tobolky s chomáčky dobře vzrostlých vláken, které se derou ven. Opět začíná pršet a celí promočení míříme do Paraitepui, kde na nás čeká džíp. Naše putování skončilo.

V celé širší oblasti venezuelského národního parku Canaima, v němž leží i hora Roraima, najdeme například tyto rostliny:

Fotografováno v září 2008.

Související články