Představovat veřejnosti jakkoli zdlouhavě východočeský zámek v Opočně je jistě vcelku zbytečné – vždyť patří k našim zámkům nejznámějším, nejkrásnějším, jeho expozice zaujmou i nejnáročnější návštěvníky. Avšak pokud se sem vypravíte, rozhodně neskončete s prohlídkou jen na čarovném arkádovém nádvoří zámku, sejděte po starých schodech ze zámecké terasy i do místního parku, určitě touto vycházkou zklamáni nebudete.
První historická zmínka o Opočnu pochází už z druhé poloviny 11. století, najdeme ji v Kosmově kronice. A kolem roku 1350 tu páni z Dobrušky vybudovali opevněný gotický hrad. Velkou měrou se do podoby Opočna zapsal rod Trčků z Lípy, do jejichž majetku se hrad dostal v roce 1495. Byl to rod mocný, jeden z nejbohatších v tehdejších Čechách, zasloužil se o rozvoj panství. Měl však i svou pověstmi opředenou krutovládkyni – Marie Magdalena tvrdě potlačila povstání sedláků v roce 1628 a traduje se, že vzbouřencům tehdy nechala uříznout nosy a uši (z trčkovských panství prý pocházejí všichni dnešní Bezouškové). Trčkové hrádek přestavěli na renesanční zámek, leč poslední z nich – Adam Erdman, švagr Albrechta z Valdštejna – byl 25. února 1634 zavražděn společně s Valdštejnem v Chebu a císař celý majetek Trčků z Lípy zkonfiskoval. A tak Opočno přešlo do zástavy Colloredům z Waldsee, od roku 1636 se stalo jejich lénem. Colloredo-Mansfeldové drželi toto panství až do roku 1942, v současnosti je zámek ve vlastnictví státu.
Hned při vstupu do zámku, na jeho prvním nádvoří, určitě zaujme vaši pozornost velmi statný ořešák černý (Juglans nigra). Při zdech tu najdeme ale i jiné dřeviny, třeba šácholan (Magnolia ×soulangeana), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), několik hortenzií (Hydrangea macrophylla) i záhon růží. Obě nádvoří jsou decentně vyzdobena mobilní zelení a z terasy zámku se nabízí pěkný výhled do zámeckého parku i vzdálenějšího okolí.
Avšak vlastní nejstarší zámecká zahrada se nacházela poněkud odděleně až před renesančním letohrádkem, který v roce 1602 nechal postavit Jan Rudolf Trčka z Lípy (1577–1634). Zde údajně bylo umístěno „laboratorium pro distilování vod“, takže ani nepřekvapí, že u budovy ležela „zahrada kořenná“, snad se tu nacházela i pravidelná zahrada barokní. Destilování bylo na přelomu 16. a 17. století velmi rozšířené, jeho původ můžeme hledat v alchymii – a jistě není na místě tuto destilaci ztotožňovat s výrobou lihovin. Adam Huber (1596) popisuje hned šest různých v jeho době používaných typů destilačních pícek. Z rostlin destilované vody se používaly k léčení různých neduhů, užívaly se stejně jako samotné byliny, ze kterých pocházely, lékárníci z nich připravovali i jiná léčiva, nacházely uplatnění rovněž při koupelích apod. Neznámější byly třeba vody polejové, majoránkové, levandulové, ale i šťovíkové či čekankové. Pálilo se na zámcích, stejně jako v domech měšťanských a na vsi.
V roce 1740 byla v zahradě zámku údajně vysazena řada meruněk, broskvoní, višní a mišpulí, ve sklenících se pěstovaly hlavně citrusy, ale i ananas a řada okrasných rostlin. Další proměna této části zámeckého areálu zřejmě nastala kolem roku 1820, tehdy dostala tato část obrysy volnější – katastrální mapa z roku 1841 už vypovídá o cestičkách nepravidelných, parter s pravidelnými záhony tehdy zůstal už jen u skleníku. Z dřevin v této části parku roste líska turecká (Colyrus colurna), pěkný buk Fagus sylvatica ʻAsplenifoliaʼ, smrk východní (Picea orientalis), platan javorolistý (Platanus ×hispanica), liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera), lípa stříbrná (Tilia tomentosa), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus), katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides), dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos). Z trvalek zaujmou větší plochy tzv. japonských sasanek (Anemone hupehensis), kterým se daří především na vlhčích místech a zplaňují i pod vyhlídkou ve svahu.
Většina zámeckého parku leží v údolí Zlatého potoka pod zámkem. Kolem roku 1816 nechal tehdejší majitel panství Rudolf Josef Colloredo-Mansfeld (1772–1843) zde podle projektu J. Exnera zřídit anglický park s rybníky a menšími romantickými stavbami (čínský pavilon, četné můstky aj.), v této době byla postavena i nová oranžerie a skleník. Po něm tu působil také zahradník A. Červenka (kolem roku 1844). Roku 1868 byl park nákladem 50 tisíc zlatých opět nově upraven, tehdy zde působil zahradník Josef Liehm. Poslední rozsáhlou úpravou park prošel v letech 1998–99, kdy byly po povodních odbahněny rybníky, opraveny poškozené stavby a nově vysázeny i některé poškozené dřeviny.
Podle zámeckých zdrojů rostlo v parku po úpravě na konci 19. století na 350 taxonů dřevin; Karel Hieke v roce 1984 zde napočítal celkově 40 taxonů jehličnanů a 120 listnáčů. Stinný svah s opukovými stěnami se severní expozicí naproti zámku má chladnější a vlhké mikroklima, v části svahu je zachován zbytek suťového lesa s dřevinami domácího původu. Jižně exponovaný svah pod zámkem je méně strmý a více osluněný, celkově teplejší, převládají tu javory, jasany, buky, duby a jírovce, z jehličnatých zeravy a cypřišky. V podrostu je z keřů přimíšena např. svída krvavá (Cornus sanguinea), ale najdeme tu i šeříky (Syringa vulgaris) nebo ibišek syrský (Hibiscus syriacus), četný je rovněž břečťan popínavý (Hedera helix). V bylinném patře se objevují dymnivka dutá (Corydalis cava), árón plamatý (Arum maculatum), čistec lesní (Stachys sylvatica), sasanka hajní (Anemone nemorosa), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) i podbílek šupinatý (Lathraea squamaria) aj. V nejteplejších partiích roste i tulipán planý (Tulipa sylvestris), modřenec arménský (Muscari armeniacum), sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) nebo talovín zimní (Eranthis hyemalis).
V údolí potoka je mikroklima ovlivněno vodními plochami rybníků, kromě dubů, buků a habrů tu rostou i vrby (Salix ×pendulina nothof. tristis), metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides), zerav obrovský (Thuja plicata) a zerav západní (Thuja occidentalis), také cypřišek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana) a tsuga kanadská (Tsuga canadensis) aj. Objevují se tu i některé invazivní druhy, dříve vysazované pro okrasu – kupříkladu křídlatka japonská (Reynoutria japonica), kolotočník ozdobný (Telekia speciosa), údajně i bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Tyto druhy jsou zde monitorovány, je jim věnována pozornost, zdá se tedy, že pro okolní krajinu nepředstavují větší rizika.
Velmi zvláštním objektem je relikt terasových zahrad, který najdete při severovýchodním okraji parku, pod kostelem Panny Marie a starým hřbitovem. Je to velká na jihovýchod orientovaná parcela s centrálním schodištěm a z větší části zachovanými kamennými terasami. Jaká zahrada se na tomto místě dříve nacházela, se nám zatím nepodařilo dohledat. Příliš nám nepomohla ani mapa katastru z roku 1841, zdá se, že tu tehdy byl spíše sad, jen na malé části této plochy je naznačena určitá pravidelnost ve vedení cest. S jistotou ale můžeme tvrdit, že je to místo velmi pozoruhodné, až mírně magické.
Na zámecký park dále navazuje obora, která má v současnosti rozlohu 242 ha a patří mezi historicky nejstarší obory u nás. První zmínky o ní pocházejí už z roku 1590, oplocena byla v roce 1636 a dosahovala tehdy výměry přes tisíc hektarů. O zdejší bažantnici se v 17. století pochvalně zmiňoval i B. Balbín. Dnes obora slouží k chovu muflona obecného, daňka skvrnitého a jelena siky. Z dřevin v oboře dominuje smrk, menší zastoupení má borovice a dub, řidčeji se tu objevuje i modřín, jírovec, bříza, buk, habr a lípa.
Část opočenské obory byla vyhlášena jako evropsky významná lokalita, která je cenná především po stránce entomologické. Hlavním předmětem ochrany jsou populace páchníka hnědého (Osmoderma barnabita) a roháče obecného (Lucanus cervus), stejně tak jejich biotopy.
Fotografováno dne 7. 8. 2016.