V jihovýchodní části jižních Čech, jen nedaleko od rakouských hranic při obci Nové Hrady, najdeme krajinu snad až nad poměry rozmanitou a malebnou, možná trochu zvláštně v čase ustrnulou, zároveň však vlídnou i svým způsobem velkolepou. Staletí a lidské ruce tu vymodelovaly cosi vzácného, jinde u nás takřka nevídaného.
Zdejší kulturní krajina se utvářela už od středověku, kdy se stalo centrem oblasti městečko Nové Hrady s panským sídlem zhruba z poloviny 13. století. Na začátku 16. století byl ještě zdejší hrad rozšířen, traduje se, že právě tady potkáme nejstarší jihočeskou renesanci. Pro nás je velmi zajímavé, že už před rokem 1573 byla na vyvýšeném místě za městem založena renesanční zahrada Viléma z Rožmberka. Nebylo to tedy přímo u hradu nebo v jeho okolí, ale až na opačném konci města za náměstím. Koexistence celků z rozdílných historických epoch je pro toto místo velmi příznačná: vedle starého hradu vzniklo o něco později město, v 19. století byl o kus dále postaven i nový zámek – starý svět přitom ale nebyl nikdy výrazněji narušen, dochoval se jen jaksi kousek naproti, vytvořil se světem novým jedinečný nerozdělitelný celek, který překvapuje svou pestrostí dodnes.
Zásadní vliv na formování okolní krajiny měla především rodina Buquoyů, která tu sídlila od roku 1620 až do konce poslední světové války. Jejich dlouhá přítomnost v této části Čech zajistila kontinuitu ve vytváření zdejší krajiny. Už v roce 1630 byla dřívější rožmberská renesanční zahrada dále upravována, v letech 1715 až 1720 tu podle návrhu zahradníka Jana Bartůška vznikla dokonce barokní formální zahrada se stříhanými špalíry, lipovým rondelem, skleníky, fíkovnou, jízdárnou, několika letohrádky a vodotrysky. Okrasná část zahrady byla doplněna o ovocnou štěpnici a kuchyňskou zahradu, navazovala na ni i bažantnice. V letech 1716–18 vznikla parková úprava s letohrádkem rovněž na ostrově ve výrazně od města vzdáleném Žárském rybníku, k tomu též stromové aleje v okolí a obora.
Novohradský svět tedy rozhodně nekončil na hraně hradního příkopu nebo u zdi barokní zahrady. Postupně šel stále dál, třeba až do údolí říčky Stropnice za městem, kde nechal po roce 1768 Jan Nepomuk Josef Buquoy (1741–1803) přestavět starou loveckou oboru do podoby přírodně krajinářského parku s letním sídlem, za kterým se rozprostíral květinový parter s voliérou, též s menšími lázněmi s grottou, hamrem, starou tvrzí z konce 15. století, dokonce i s umělým vodopádem, který působivě zvyšoval dramatičnost celé přírodní scenérie (mimochodem, náhon, který zásobuje vodopád vodou, je jedinečným technickým dílem své doby rovněž). A nechyběla samozřejmě ani záplava květnatých luk té nejvoňavější konzistence. Dobrou duší celé přestavby byla Buquoyova choť hraběnka Terezie, rozená z Paaru, po které se dnes tato část Novohradska nazývá Tereziiným údolím (Theresienthal). Krajinářské a zahradní úpravy tehdy navrhovali Ignaz Fnoika a Johann Michael Wanka, inspirací byly především parky na území dnešního Německa, přivážely se odtud také nové dřeviny, především ze Saska a Würzburgu. V údolí mezi stavbami vznikla i nákladná parterová úprava, kterou však smetla v roce 1794 povodeň – proto byl později tento prostor přeměněn na květnatou louku. Nescházel tu skleník s tropickými rostlinami a alpinetum, v roce 1797 byla postavena při vstupu do parku i monumentální empírová brána. Původní skladbu nejen dřevin doplnily nově vysázené druhy, které se časem staly součástí zdejšího krajobrazu.
Už v roce 1949 bylo Tereziino údolí prohlášeno za chráněné území (dnes v kategorii národní přírodní památka), jeho současná výměra činí 138 hektarů. Původní doubravy a květnaté bučiny byly nezřídka přeměněny na kulturní smrčiny, převažuje v nich smrk ztepilý (Picea abies) s přimíšenou borovicí lesní (Pinus sylvestris), buky (Fagus sylvatica), duby (Quercus robur) a javory (Acer pseudoplatanus i A. platanoides). Ze vzácnějších bylin na loukách najdeme prhu arniku (Arnica montana), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) i všivec lesní (Pedicularis sylvatica), v lesních částech parku se objevuje lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), dřípatka horská (Soldanella montana), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), udatna lesní (Aruncus vulgaris), samorostlík klasnatý (Actaea spicata) aj., z kapradin tu vystupuje například bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris) a bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), kmeny starších stromů dekoruje osladič obecný (Polypodium vulgare).
O květeně z okolí Nových Hradů (Gratzen) se zmiňuje už ve druhé polovině 19. století i Ladislav J. C̆elakovský ve svém díle Prodromus der Flora von Böhmen. Nebyly odtud známé jen místní populace prhy arniky a hadího mordu nízkého, ale například i hrotnosemenky bílé (Rhynchospora alba), lněnky pyrenejské (Thesium pratense), tučnice obecné (Pinguicula vulgaris), plešky stopkaté (Willemetia hieracioides) či dnes již velmi vzácných druhů, jako jsou sítina strboulkatá (Juncus capitatus) a chruplavník rolní (Polycnemum arvense).
Budovatelská aktivita Jana Nepomuka Buquoye se však neomezovala jen na Tereziino údolí. Výrazně se zapsal i do podoby okolí barokní zahrady u města, kde nechal vykácet část bažantnice a na tomto místě postavit sentimentální vesničku ve stylu Ferme ornée, kterou tvořilo pět selských domečků. Vesnička sloužila i jako zoologická zahrada a byla zřejmě inspirována nedlouho předtím vystavěnou duchem podobnou vesničkou u francouzského Château de Chantilly. V roce 1801 byla v barokní zahradě zahájena i výstavba klasicistního Nového zámku, který byl dokončen v roce 1806. Stará barokní zahrada se časem proměnila na louku s rybníkem, bažantnice zas na přírodě krajinářský park. Zhruba 8 km odtud byl ještě ve druhé polovině 19. století vztyčen jako výrazná krajinná dominanta dřevěný obelisk, k němuž vedla stromová alej. Ze stromového porostu dodnes v parku u Nového zámku zaujmou četné jehličnany (např. Abies concolor, Abies nordmanniana, Chamaecyparis nootkatensis, Thujopsis dolabrata aj.), jinan dovulaločný (Ginkgo biloba), platany (Platanus ×hispanica), jerlín japonský (Sophora japonica) a další.
Konečnou podobu celému areálu vtiskl Jiří Jan Buquoy, který nechal propojit Nový zámek s Tereziiným údolím kočárovou cestou. Byla vedena těmi nejpůsobivějšími zákoutími, uměla potěšit zrak i dojmout romantickou duši pocestného. V galerii tohoto zasloužilého rodu nesmíme zapomenout ani na Jiřího Františka Augusta Buquoye (1781–1851), kterému musíme být vděčni za založení dvou nejstarších chráněných území u nás – Žofínský prales a prales Hojná Voda v Novohradských horách jsou právě jeho dílem.
Novohradsko patří k nejstarším krajinářským parkům střední Evropy, toto území lze tedy velmi dobře srovnat s nejvýznamnějšími areály tohoto typu, u nás jistě s Lednicko-valtickým areálem, v sousedním Německu třeba s Mužakovským parkem. Oba jmenované krajinné areály jsou známé celosvětově a zároveň právem chráněné mezinárodní organizací UNESCO. Půvab Novohradska znají zatím spíše jen odborníci a „fajnšmekři“, toto území ještě nebylo zasaženo masovou turistikou a přespříliš častými návštěvami realitních makléřů. Obávám se však, že tento blažený stav nemusí trvat věčně.
Fotografováno dne 19. 6. 2017.
Doporučená literatura:
Karel Kuča et al. (2015): Krajinné památkové zóny České republiky. NPÚ Praha.