Areál muzea Kubota Ičiku (Kubota Itchiku bijutsukan, Kubota Itchiku Art Museum) se nachází nedaleko jezera Kavaguči pod horou Fudži. Jedná se o naprosto neobvyklou zahradu, ve které se mísí zcela ultra moderní prvky s tradičním pojetím japonské zahrady ve velice zajímavé harmonii.
Itčiku Kubota (1917–2003) je významný japonský umělec, který se věnoval výrobě kimon metodou cudžigahana, oblíbenou v období Muromači. Laikovi připomíná poněkud batikování, autor však na kimonu tímto způsobem vytvářel obrazy konkrétních přírodních zákoutí. Oblíbil si dokonce jakési série obrazů, kdy několik kimon zavěšených v řadě za sebou vytvoří panoramatický obraz krajiny. Přesto jsou však kimona zcela funkční a lze je nosit jako slavnostní oděv. Umělec je vystavoval po celém světě a stal se ve své vlasti legendou. V roce 1994 bylo proto zřízeno jmenované muzeum.
Zahrada obklopující centrální budovy byla upravena tak, aby ladila s tvorbou uvedeného umělce. Ten používá starobylou středověkou metodu, ale výsledkem jsou díla zcela originální a soudobá. Také zahrada zachovává sice prvky tradiční japonské zahrady, použité materiály a objekty jsou však často velmi překvapivé.
Popsaný princip tvorby zahrady udeří návštěvníka do očí okamžitě již u vchodu do areálu. Tvoří ho torzo starodávné, tradičně zdobené dřevěné brány, kterou však doplňuje, či spíše na ní navazuje zcela soudobá kovová plastika představující zkroucené větévky stromu. Když tento objekt navečer prozařuje světlo lucerny, působí zcela magicky. Nedaleko vchodu je mezi výsadbou také ponecháno torzo zcela odumřelého stromu zbaveného kůry, který působí jako svérázný umělecký objekt.
Hlavní budova s výstavním prostorem je zbudována ze dřeva a odkrývá zajímavé průhledy do krovů. V areálu je i čajový domek a kavárna, které opět v sobě mísí prvky tradiční i soudobé architektury, včetně pohledů do zahrady.
Řečená zahrada může zprvu návštěvníka poněkud vyděsit, protože začíná dlážděným nádvořím se soustavu víceúrovňových vodopádů a schodišť, včetně moderní kovové branky a několika kovových objektů. Nicméně v horní partii přechází zcela nenuceně v prostor klasické japonské zahrady s lakovaným klenutým můstkem přes potok a konkrétními místy určenými k zastavení a meditaci.
Japonská zahrada na takových místech často využívá fenomén popisovaný dvojicí slov:
Wabi – významem toto slovo znamená osamělý a vyjadřuje ho jednoduchá, strohá krása, která ale často obsahuje drobné nedokonalosti. Wabi dosahuje svého vrcholu v prázdnotě, což je centrální a všudypřítomná myšlenka buddhismu.
Sabi – patina, omšelost, vyjadřuje běh času a současně i fakt, že i různě poškozené předměty lze k nějakému účelu využít.
V zahradě Kubota Itčiku nalezneme hned dvě zastavení, která s využitím tohoto principu zvou k osamělé meditaci. To první je naprosto klasické – jde o skutečně starou, omšelou a zamechovatělou lavičku. To druhé naopak nabízí návštěvníku sice dřevěnou, ale skutečně neobvyklou pouze trojnohou sedačku, která však přesto může k sezení posloužit, nehledě na prapodivný tvar, který možná přivolá myšlenky na to, že ztráta končetiny či jakékoli fyzické postižení nemůže lidskou bytost zbavit citu pro krásu.
Ve středu zahrady nalezneme volně v prostoru dřevěnou bránu, symbolizující průchod ze světa fyzického do duchovního, a malou svatyni umístěnou v nejspíš uměle vytvořené jeskyňce.
Tato neobvyklá zahrada jistě v šintoistickém pojetí obsahuje sídlo lokálního božstva kami, které však nemá podobu a odpovídá spíše termínu genius loci používaného v Evropě. Nicméně v této zahradě objevíme její zcela konkrétní ztvárnění – jakéhosi dřevěného diblíka, který je současně krásný i trochu škodolibý – podobný dojem si skutečně odnese z této zahrady nejeden návštěvník. Pro milovníka tradic je poněkud moderní, pro modernistu zase naopak. Přesto však rozhodně stojí za pozornost.
Doporučuji si návštěvu naplánovat buď brzy zrána, či naopak k večeru, kdy lze u nedalekého jezerního břehu pozorovat odraz hory Fudži ve vodě, což je v záři vycházejícího či zapadajícího slunce skutečně silným duchovním zážitkem.
Fotografováno dne 26. 10. 2014.