Vídeňský Belvedere je věhlasný barokní palácový areál, jenž byl budován jako letní sídlo prince Evžena Savojského (1663–1736), měl být tedy klenotem jednoho z nejvýznamnějších rakouských vojevůdců ve válce proti Turkům. Najdeme jej poblíž centra města, v těsném sousedství univerzitní botanické zahrady, jen nedaleko od vídeňského hlavního nádraží. Ostatně, daleko to odtud není ani do Hofburgu nebo na Štěpánské náměstí.

Belvedere

Pozemky pro stavbu, která měla vyrůst vlastně až za hradbami tehdejší Vídně, koupil princ Evžen už v roce 1697 a záhy tu podle projektu francouzského zahradního architekta Dominika Girarda založil zahradu. Samotný zámek byl postaven ve dvou etapách podle návrhu dvorního architekta Johanna Lukase von Hildebrandta; dolní palác byl postaven v letech 1714–16, stavba toho horního začala roku 1721 a skončila v roce 1723. Vnitřní výzdobu vedl Claude Le Fort du Plessy a podíleli se na ní malíři Carlo Carlone, Giacomo del Pò a Francesco Solimena. V roce 1752 zakoupila Belvedere císařovna Marie Terezie, využívala jej jako sídlo své osobní stráže. Právě tady se také odbyla svatba (v zastoupení) její mladičké dcery Marie Antoinetty s budoucím králem Francie Ludvíkem XVI. Zámek v letech 1899–1914 využíval jako své sídlo i arcivévoda František Ferdinand d’Este. Dnes tu sídlí galerie.

Belvedere

Součástí areálu byla samozřejmě také rozsáhlá zahrada s oranžerií, na horním konci vznikla v roce 1720 i kuchyňská a bylinková zahrada. Kuchyňská zahrada však v této části dlouho nevydržela, po krátké době toto místo sloužilo jako skladiště stavebního materiálu. Je jistě zajímavé, že v roce 1716 u Belvederu nechal Evžen Savojský zřídit rovněž menažerii – tento zvěřinec předbíhal samotnou císařskou zoologickou zahrada schönbrunnskou o dobrých pár desetiletí. A nebyl sám: v Ebersdorfu byl založen zvěřinec už arcivévodou Maxmiliánem v roce 1552 také, druhý zvěřinec sídlil i v Neugebäude. Nebyla tu v té době jen laciná zvířata, dary bohatých mocnářů a diplomatů naplňovaly tehdejší zvěřince i druhy velmi exotickými a vzácnými. Bývalo zvykem, že zvěřince putovaly, toulaly se světem od jedné země k druhé – pověstné ucho džbánu se v jejich případě utrhlo v roce 1704, kdy byly při uherském povstání zničeny; avšak císaři Karlu VI. se zvěřinců zželelo a nechal je znovu obnovil. Když konečně v roce 1752 zřídila Marie Terezie se svým manželem Františkem Štěpánem Lotrinským zoologickou zahradu v Schönbrunnu, byla zvířata z dosavadních zvěřinců převedena právě tam. Největší atrakcí belvederského zvěřince musel být nepochybně sup bělohlavý, traduje se, že žil v zajetí od rod 1706 až do roku 1824, tedy neuvěřitelných 118 let.

Belvedere
Belvedere

V roce 1793 císař František II. založil u paláce Belvedere botanickou zahradu rakouských rostlin – byly tu pěstovány plané rostliny nejen z Rakous, ale i ze Štýrska, Korutan, Tyrolska, ba dokonce i z Istrie a Dalmácie. Prvním ředitelem se stal botanik Nikolaus Thomas Host, který čtyři roky po založení zahrady sepsal dokonce soupis Synopsis plantarum in Austria s popisem nových druhů.
V roce 1802 byl jmenován zdejším dvorním zahradníkem horlivý sběratel rostlin ve službách císařských Georg Scholl a svou stopu tu zanechala i brněnská rodina Schottů: od roku 1815 byl botanickým zahradníkem v Belvederu Heinrich Wilhelm Schott, který už od roku 1813 asistoval svému otci ve vídeňské zahradě univerzitní. V roce 1817 se zúčastnil slavné císařské přírodovědné expedice do Brazílie, kromě Schotta na tuto výpravu vyrazil i pražský profesor Johann C. Mikan, pražský botanik Johann B. Pohl, mnichovský botanik Karl F. von Martius, zoolog Johann Natterer a Ital Giuseppe Raddi.
V roce 1834 se stal správcem belvederské zahrady Joseph F. Jacquin, syn významného botanika N. J. Jacquina. Dbal především o zahradu se sbírkou rakouských planých rostlin.

Belvedere

Další kapitolka z botanické historie zahrady u Belvederu je těsně propojena s císařským palácem v Schönbrunnu. V roce 1802 totiž arcivévoda Johann a jeho bratři Rainer a Anton začali sbírat horské rostliny, s oblibou je shromažďovali při cestách na alpský Schneeberg, Rax a Hochschwab. Následně tyto rostliny vysazovali poblíž slavného glorietu v schönbrunnském parku – nejspíš v místě zvaném Tirolergarten, bylo to jakési malé přírodovědné i etnografické muzeum současně. Dvorní zahradní inspektor Heinrich Schott nechal o tuto alpskou flóru náležitě pečovat a ochotně ji ještě doplňoval, takže nakonec tu bylo pěstováno několik stovek druhů. Po Schottově smrti byly tyto rostliny přivezeny do Belvederu, z bývalé kuchyňské zahrady se tak v roce 1865 stala zahrada alpská.

Belvedere

O přestěhování rostlin do Belvederu se zasloužil z Čech pocházející dvorní zahradník Franz Maly. Některé zdejší rostliny byly vysazeny hned v počátcích zahrady, např. některé borovice z nejstarší části areálu. Kromě toho byla postavena i budova pro pěstování subtropických rostlin, nejstarší rostlinou je v ní letitý Ficus pumila. Po Malého smrti zájem o sbírku slábl, první světovou válku přežilo zhruba jen 500 druhů rostlin. Obnovení se zahrada dočkala až v roce 1926, kdy pověřil ředitel zahrady Franz Matschkal zahradníka a pozdějšího správce Huberta Martina novou výstavbou. V dubnu 1936 byly brány vídeňského alpina znovu otevřeny pro veřejnost, leč jen na krátkou dobu: během druhé světové války tu bylo zavřeno opět. Po skončení války se v zahradě u Belvederu pásly krávy a koně sovětské armády, takže definitivně a snad už napořád se alpinum otevřelo až v roce 1949.

Belvedere

Rakušané rádi zdůrazňují, že jejich belvederské alpinum je vlastně nejstarším alpinem v celé Evropě. My o tom samozřejmě víme své, hned rádi dodáváme, že v Praze vzniklo první alpinum u Lobkoviců už na začátku 19. století. Jenže Vídeňané mají stejně pravdu, to jejich alpinum totiž stále existuje, to naše už dávno odvál čas.
A ještě jedno neobyčejné prvenství Belvedere má: zrovínka tady byly v roce 1874 otevřeny vůbec první vídeňské veřejné toalety. Jen tak z fintivosti dodejme, že první zmínka o veřejných záchodcích v Praze pochází z roku 1853.

Belvedere
Belvedere

Fotografováno dne 11. 9. 2019.