Nebesa jsou mým svědkem, že až do poslední chvíle jsem v tomto článku vůbec nic nechtěl psát o Popelce, to přísahám! Jenže ono to opravu nejde, stačí se jen jedním očkem podívat a jsou tam hned všichni: Popelka, princ, Rozárka i s Juráškem, vykukuje dokonce i macecha s Droběnou z Outlova. Inu, tento zámek prostě známe všichni, všechny naše děti vědí, že v něm bydlel hodný pan král (pravda, ve skutečnosti to byl král polský, ale přeci jen to král byl), v oblibě ho mají samozřejmě také prckové v Německu či Norsku. Vždyť ony by to snad nebyly ani Vánoce, kdyby byly bez Tří oříšků pro Popelku – právě tomuto filmu totiž propůjčil svou siluetu tento zhruba 15 km severně od centra Drážďan ležící zámek.

Moritzburg
Moritzburg

Renesanční lovecký zámeček nechal na tomto místě postavit už v roce 1542 vévoda Mořic Saský (1521–53), z loveckého zámečku o něco větší letohrádek se potom stal v letech 1656–72, projekt tehdy vytvořil saský architekt Wolf Caspar Klengel (1630–91). Avšak největší přestavba zámku proběhla po roce 1723, v době vlády saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného (1670–1733) – objevil se tu pak honosný barokní zámek v podobě, kterou známe dodnes. Kurfiřt tu chtěl pořádat okázalé hony, zámek se měl proměnit v Dianin chrám, kolem nějž se měly rozkládat obory, bažantnice, nové rybníky, ale dokonce i výběhy se lvy, gepardy a bizony. Projekt zámku vypracoval saský architekt Matthäus Daniel Pöppelmann (1662–1737), jeden ze stavitelů drážďanského Zwingeru. Přestavbu však přerušila králova smrt.

Moritzburg
Moritzburg

Avšak ještě za života Augusta Silného byl zhruba 2 km východně od zámku postaven jednopatrový pavilón, který se zámkem dodnes spojuje krásná osa s vodním kanálem a dlouhým průhledem. V letech 1770–76 byl pavilón přestavěn na dvoupatrový rokokový Bažantí zámeček (Fasanenschlösschen) s čínskými prvky. Čína a především tedy domnělý čínský styl (tzv. chinoiserie) byl v této době v Evropě velmi módní, čínské prvky najdeme třeba i u postupimského královského zámku Sanssouci, ale rovněž u nás, například u zámku ve Vlašimi.
Tento zámeček používal jako letní sídlo první saský král Friedrich August I. (1750–1827). U rybníka byl postaven malý přístav s molem a především báječným majákem, jedinečnou kulisou pro plavby lodí po rozlehlé vodní ploše a jiné vodní hrátky saské aristokracie. Pozoruhodná je i v ose mezi Moritzburkem a Bažantím zámečkem stojící Venušina kašna a v sousedství pak i dům pro saského ministra Camilla Marcoliniho. Opodál v oboře stojí také Hellhaus, lovecký pavilón používaný při parforsním honu.

Moritzburg

August Silný měl funkce svých jednotlivých zámků vcelku jasně definovány: zatímco zámek v Pillnitz měl kurfiřtovi sloužit pro dvorskou zábavu a zámek s rozsáhlou barokní zahradou v Großsedlitz k ceremoniálu udělování Řádu bílého orla, Moritzburg měl být místem lovu, zahrada tu tedy jistě nebyla to hlavní. V zadní části zámku je sice dnes poměrně strohá barokní zahrada naznačena, ale její rozloha je nevelká. Podstatnější jistě byly zdejší lesy a obory, už v dobách kurfiřtských plné zvěře.

Moritzburg
Moritzburg

Lov byl součástí lidského života od nepaměti – zajišťoval potravu. Jenže záhy přestal být nezbytností a stal se spíše nezřízenou zábavou a formou reprezentace. Lovci decimovali lesy ve velkém, nikdo se neohlížel na reálné stavy zvěře v přírodě. Dokonce i dvorní lékaři byli schopni psát téměř choromyslné litanie o veleužitečnosti štvanic pro lidské zdraví, psali je klidně i lékaři v zemi nejuznávanější (u nás třeba Adam Huber z Riesenpachu). Na konci 17. století a především ve století osmnáctém začalo být jasné, že takto už to dál nejde: chci-li lovit, musím se o zvěř také starat a znát ji nejen po chuťové stránce, jinak vyvraždím všechno kolem a nezbude mi vůbec nic. A tak ti nejmoudřejší začali zakládat lovecké řády. U nás impuls vzešel od císařského dvora, velmi aktivní byl v této záležitosti ale třeba také hrabě Špork, členství v jeho loveckém řádu svatého Huberta přijal v roce 1723 dokonce i rakouský císař Karel VI. (1685–1740). Volání po změnách bylo slyšet i v sousedním Sasku.

Moritzburg

Právě v Sasku vyšla v roce 1719 rozsáhlá lovecká „encyklopedie“ s názvem Der Vollkommene Teutsche Jäger, jejímž autorem byl saský vrchní lesní Hans Friedrich von Fleming (1670–1733). Tato kniha – dedikovaná saskému kurfiřtovi – pojednávala o chovu i lovu zvěře, najdeme v ní ale rovněž kapitoly botanické – dalo by se říci, že je vlastně opomenutým pramenem dokumentujícím úroveň botanického poznání na začátku 18. století. Fleming v knize vyjmenovává přes sto druhů rostlin, pozastavuje se především u užitku, který z nich plynul. Všímá si rostlin z hor v Sasku (Auf denen Meißnischen Gebuͤrgen), ale jsou zde bohatě zastoupeny i rostliny z Krkonoš (kupodivu třeba i Fritillaria imperialis). Dále popisuje rostliny z nížin, luk, mokřin i pramenišť, nechybí ani rostliny vodní. Rostliny zámeckých zahrad samozřejmě chybí – nejspíš proto, že se v nich střílelo jen zřídka.

Fleming

Pozoruhodná jsou vyobrazení zmiňovaných rostlin, řekněme otevřeně, že jejich úroveň je zoufalá, najdeme tu však i nejeden nesoulad s textem: tak třeba Gold-Wurtzel alias Asphodelus má podle popisu růst jako česnek, květ má mít modrý, kořen žlutý – leč na kresbě vidíme cosi, co trochu připomíná vlaštovičník. Naopak Fuchs-Kraut (Aconitum) je popsán jako rostlina s dlouhou lodyhou a klasem květů, zobrazená rostlina je však jednokvětá a drobná. Zdá se, že staří myslivci se s určováním rostlin příliš netrápili, skoro bych řekl, že rostliny poznával lépe i vlk z pohádky o Červené karkulce. Tato kniha, která se jistě používala i v Polsku (to je dáno společným sasko-polským panovníkem) a v Čechách a Slezsku (to je dáno blízkostí našich zemí), k vrcholům evropské vzdělanosti 18. století rozhodně nepatří. Není vhodné ji srovnávat dokonce ani s botanickou knižní produkcí 16. století, příliš by totiž neobstála. Jediné, co je v ní zřejmě popsáno naprosto přesně, jsou krvavé štvanice. Taky vás v onom filmovém ztvárnění Popelky vždycky trápila ta scéna s liškou? Záběr na stvoření, které se snaží vytrhnout si šíp z břicha, je pro Moritzburg skutečně velmi příznačný. Tady to není jen tak „jako“, milé děti…

Moritzburg

Snad jsem dětem (ani jejich rodičům) dojem z pohádkového zámku Moritzburg příliš nepokazil. Jisté je, že okolí zámku je daleko zajímavější, než jak ho známe z jakéhokoli filmu, rozhodně za návštěvu stojí. Celá moritzburská barokní krajina je nepochybně významným kulturním unikátem. A prémie nakonec: zájemkyně si tu mohou vyzkoušet dokonce i Popelčin střevíček!

Moritzburg

Fotografováno dne 11. 6. 2019.