Drážďanský Zwinger i drážďanská Velká zahrada, zámky Moritzburg či Pillnitz, ale třeba i známý drážďanský kostel Frauenkirche – to všechno je tzv. „drážďanské baroko“, specifická, možná maličko méně dekorativní, přesto velmi efektní forma baroka, která v letech 1694 až 1763 výrazně ovlivnila podobu země za severozápadní hranicí Čech. Tento styl se někdy označuje jako saské baroko. Avšak za velkými činy vždy stojí velké osobnosti, nejinak je tomu i v tomto případě – za nebývalým stavebním rozkvětem Saska této doby stál saský kurfiřt a později i polský král August II. Silný (1670–1733) a jeho syn Friedrich August II. (1696–1763), právě proto se tomuto kulturnímu fenoménu někdy říkává i augustiánské baroko.

Barokní zahrady v Großsedlitz

Největší vliv na vkus budoucího saského kurfiřta a polského krále Augusta měl palác francouzského krále Ludvíka XIV. ve Versailles, který v letech 1687–89 navštívil. Byl jím naprosto okouzlen. Ovlivnila jej ale i podoba paláců dalších míst Francie a Itálie, zpátky do Drážďan se vracel rovněž přes Vídeň a Prahu. Po nástupu k moci se proto rozhodl proměnit Drážďany, hlavní město kurfiřtství, v honosnou metropoli celoevropského významu. K navýšení prestiže jeho dvora rozhodně přispěla i polská královská koruna, kterou získal po smrti polského krále Jana III. Sobieského. Noblesa jeho dvora byla podtrhována nejen téměř permanentními dvorskými slavnostmi (u jeho dvora působili i čeští hudebníci, komponoval zde Jan Dismas Zelenka, působil tu František Benda), ale také výstavbou nových paláců a zahrad. Ze stavitelů se tu nejvýrazněji projevovali například George Bähr (stavitel Frauenkirche) nebo Matthäus Daniel Pöppelmann (stavitel Zwingeru).

Barokní zahrady v Großsedlitz

Pozoruhodný příklad drážďanského baroka objevíte i v nevelké obci Großsedlitz, kterou najdete za jižním okrajem Drážďan, nedaleko od města Pirna – je to vlastně jen kousíček od českých státních hranic. Nejspíš budete chvíli i bloudit po úzkých silničkách, než dorazíte k areálu této zahrady. Pak už ale můžete na všechny malé silničky a neoznačené křižovatky dočista zapomenout, to, co uvidíte, vám může vyrazit dech. Hned je totiž jasné, že tohle musí být zahrada výjimečná – řekněme rovnou královská: najdeme tu dvě rozsáhlé oranžerie, které stojí na dvou výškově výrazně oddělených parterech zahrady – ty jsou propojeny širokými schodišti. Horní parter s vodními bazény, náznakem dávné broderie, rozlehlým trávníkem a bosketem je zakončen ha-ha příkopem.

Barokní zahrady v Großsedlitz
Barokní zahrady v Großsedlitz

Od horního parteru vybíhají dvě kolmé osy – první vede od vstupu do zahrady přes horní parter i dolní oranžerii, prochází kolem vodotrysků a stoupá přes široké schodiště až na protilehlý svah, druhá směřuje od horní oranžerie přes horní i dolní parter, na němž kdysi byla tzv. ledová nádrž, až k reliktu úžasné, nikdy kompletně nedokončené kaskády, která se zvedá až k vrcholu protilehlého kopce, sama osa pak sahá až k hranici zahrady. Je tu ještě jedna vedlejší osa, krajní, vede od zadní části zámku přes přírodní theatron do protilehlého svahu. K tomu všemu desítky soch a stovky citrusů v květináčích. Jediné, co poněkud do této koncepce nezapadá, je samotný palác, je totiž k tak přepychové zahradě snad až příliš malý. Něco se tu v minulosti evidentně pokazilo…

Barokní zahrady v Großsedlitz

S budováním tohoto paláce začal v roce 1715 polní maršál a saský ministr August Christoph von Wackerbarth (1662–1734), mělo to údajně být jeho venkovské sídlo pro stáří. V letech 1719–23 tu vystavěl trojkřídlý barokní palác, horní oranžerii a první části barokní zahrady. Saský kurfiřt August Silný jej však v roce 1723 přiměl k prodeji této rezidence. Zatímco zámek Pillnitz měl kurfiřtovi sloužit pro dvorskou zábavu a zámek Moritzburg (to je ten, který znají všichni Češi a Norové z pohádky Tři oříšky pro Popelku) pro pořádání velkých dvorních honů, palác v Großsedlitz se měl stát místem pro konání ceremoniálu udělování polského Řádu bílého orla – August Silný se stal polským králem už v roce 1697, zmiňovaný řád poprvé udělil v roce 1705, ctil si tak své spojence z řad polské i saské aristokracie. Jenže nákladnost života dvora krále Augusta Silného byla poněkud nad možnostmi státní pokladny, August přivedl Sasko i Polsko do značných finančních nesnází. Projekt této zahrady nakonec nebyl nikdy bezezbytku realizován.

Barokní zahrady v Großsedlitz

Po jeho smrti se nejednou zatáhly nad barokní zahradou v Großsedlitz mraky – byl tu tábor pruské armády, palác byl poškozen i za napoleonských válek. Takže nakonec musel být v roce 1871 stržen, znovu byla postavena na místě východního křídla paláce jen dvoupodlažní budova, které se říkává Friedrichschlösschen.

Barokní zahrady v Großsedlitz

Dokonce ani projekt zahrady nebyl nikdy dokončen – její současná plocha (18 hektarů) údajně zabírá jen třetinu původního projektu. Její první návrh vypracoval saský architekt Johann Christoph Knöffel (1686–1752), je rovněž autorem horní oranžerie. Dolní oranžerii, obdivuhodně zakomponovanou do spodního parteru, vytvořil v Sasku působící francouzský architekt Zacharias Longuelune (1669–1748) v roce 1727. Podle inventáře z roku 1736 měla barokní zahrada 1250 pomerančovníků, pěstovala se tu také myrta, granátová jablka, vavřín a fíky. Pozoruhodná je rovněž sochařská výzdoba zahrady, sochy pocházejí z dílen Johanna Christiana Kirchnera a Johanna Benjamina Thomae.

Barokní zahrady v Großsedlitz

I když tedy zahrada v Großsedlitz nebyla vlastně nikdy dokončena, patří k památkám naprosto ojedinělým. Možná to bylo způsobeno její odlehlostí od drážďanského dvora (a samozřejmě následně ještě větší vzdáleností od dvora berlínského či postupimského), třeba v tom sehrála jistou roli i úcta k dávnému králi – jisté je, že koncepce zahrady se od roku 1732 v podstatě nezměnila, všechny stěžejní rysy francouzské barokní zahrady tu zůstaly zachovány dodnes. Barokní zahrada v Großsedlitz je bezesporu nejskvělejším reprezentantem francouzských zahrad v celém Sasku.

Barokní zahrady v Großsedlitz

Fotografováno dne 11. 6. 2019.