Víte, co má společného muzeum porcelánu s betonovými protiletadlovými věžemi? No přece totéž, co Beethovenova houslová sonáta s chlapeckým pěveckým sborem! Všechny tyto zdánlivě nesourodé entity spojuje Augarten, nejstarší zahrada Vídně.
V roce 1614 nechal císař Matyáš Habsburský (1557–1619) na tomto místě za městskými hradbami postavit lovecký zámeček, celá oblast byla tehdy vlastně podunajským lužním lesem. Onen původní luh se zrcadlí i v německém názvu místa, pro který bychom v češtině našli významově spřízněný ekvivalent ve slově Lužánky – i oněm u nás dobře známým Lužánkám brněnským se v 19. století říkáválo Augarten a výraz „Augec“ je v osobitém brněnském dialektu označením pro Lužánky dodnes.
V roce 1650 přikoupil Ferdinand III. ještě další pozemky a první formální zahrada na tomto místě vznikla při stavbě zámku zvaném Alte Favorita. Ten byl sice z velké části zničen v roce 1683 během druhého tureckého obléhání Vídně, avšak kolem roku 1705 tu nechal císař Josef I. postavit jednopatrovou budovu novou.
Od roku 1708 byl park přestavován francouzským architektem Jeanem Trehetem (asi 1654–1723), který pracoval mimo jiné i na technických řešeních architektonického projektu Schönbrunnu. Avšak nejpodstatnější změny v Augarten proběhly v době císaře Josefa II., kdy byl park opět rozšířen – jeho součástí se stal i na konci 17. století postavený palác nacházející se původně až jižně od zahrady. A co více: dne 30. dubna 1775 císař otevřel Augarten široké veřejnosti, bylo to tedy ještě čtyři roky před zpřístupněním císařského parku v Schönbrunnu. Vstupní brána do zahrady se od té doby uzavírá jen v noci.
Záhy se staly augartenské zahrady oblíbeným místem setkávání celé vídeňské honorace, v roce 1782 dokonce požehnal zde přítomným papež Pius VI. Krátce poté tu zřídil vídeňský restauratér Ignaz Jahn restaurační zařízení a zábavní park; budova měla taneční sál a kulečníkovou místnost, konávaly se tu však především slavná hudební matiné, tzv. „Morgenkonzerte“ – v létě roku 1782 tu vystoupil i slavný W. A. Mozart. Dosti známá a často tradovaná je povedená historka o odloženém augartenském koncertu Karla Ditterse z Dittersdorfu z roku 1786: ono se tehdy totiž zrovna rozpršelo, a tak Ditters musel žádat o policejní povolení odložit koncert na neurčito, chrabrá policie přece musela být informována o všem. Avšak při obíhání vídeňských úřadů nakonec milý komponista dorazil až k samotnému císaři Josefu II. – císař jeho žádosti samozřejmě vyhověl a prý s ním dokonce vedl příjemný rozhovor o hudbě, mimo jiné i o Mozartovi.
Hudba tu však neutichla ani ve století následném. Dne 24. května 1803 tu měla premiéru také známá Kreutzerova sonáta, tedy Beethovenova houslová sonáta č. 9, hrál ji tu tehdy houslový euroafrický virtuos George Bridgetower. Traduje se, že druhou větu sonáty Beethoven dokončil až poslední den před premiérou a Bridgetower ji tedy musel hrát přímo z listu – a zahrál ji údajně skvěle.
V roce 1824 tu vystoupil rovněž Franz Schubert, koncerty v Augarten v následných letech pořádal i kapelník Johann Strauss, hosty tu byli také Richard Wagner nebo Ferenc Liszt. Při vzpomínce na F. Schuberta si dovolím na tomto místě maličko odbočit – přibližme si vídeňské poměry oné doby krásně barvitými slovy muzikologa Václava Holzknechta: Vídeňské klima, složené z mnoha prvků, vyznačovalo se smyslnou něhou, láskou k životu a jeho dobrým darům, valčíkovým rytmem, vířícím v elegantní a půvabné závrati, ruchem ulic s veselým hlukem davu, Prátrem s otáčivým kolem a mnoha atrakcemi pro kratochvíle volných večerů, pikantními služebnými s čepečky, krajzlíky, zástěrkami a honzíky na sukních, které se nesly s půvabnou vyzývavostí po Korutanské třídě a Ringu, útulnost kaváren, družné veselí hospůdek, letošní víno – pro to vše měl Schubert velké porozumění jako člověk v podstatě lidový se spontánní chutí zum Leben und zum Fabulieren. Tato slova dokáží klidně nahradit celou dlouhou kulturologickou studii.
Ve 20. století prošel park řadou výrazných proměn: v roce 1925 tu byla postavena čtyři školní hřiště a v roce 1926 byl k nim přidán ještě městský dětský bazén.
V roce 1923 se do starého zámku v Augarten přestěhovala vídeňská porcelánová manufaktura, která byla založena už v roce 1718, a je tak druhou nejstarší v Evropě (po saské Míšni). Dodnes je porcelán v Augarten vyráběn a malován ručně, každý kus je tedy jedinečný. Najdeme tu i muzeum porcelánu.
Druhá světová válka přinesla do Augarten prvek naprosto šokující: byly tu postaveny dvě padesátimetrové protiletadlové věže, které měly bránit Vídeň před nálety spojeneckých letadel. Podobné věže byly tehdy postaveny i v Berlíně a Hamburku. Augarten se změnila ve vojenský prostor, byla sem ukládána suť z trosek, hrůznost místa byla vyhnána až na maximum zřízením masových hrobů pro padlé. Gigantické betonové protiletadlové věže působí v areálu barokní zahrady dodnes téměř intergalakticky, bude vám nejspíš trvat dost dlouho, než se za nimi přestanete neustále ohlížet. Nicméně těžko hledat výstižnější symbol válečného pekla a zvrácené politické moci. Když tohle postavíte do kontrastu s dnešními pestrými trvalkovými záhony, v nichž vesele pobíhají hrající si děti, může to v první chvíli s vámi až zalomcovat. Toto augartenské memento vydá za slušnou alej soch z té nejdramatičtější antické mytologie.
Obraťme raději list… Augarten je v současnosti prostorným veřejným parkem, který se rozkládá na ploše přesahující 52 hektarů, a je místem veskrze vlídným. Je částečně upraven do podoby francouzské zahrady s udržovaným parterem, najdeme tu ale i rozlehlou plochu, na které se křižují stinné aleje jírovců, jilmů, líp, jasanů a javorů, či široké trávníky vybízející k ulehnutí.
Kromě již výše zmiňované porcelánky v Augarten sídlí i rakouský filmový archiv a od roku 1948 přímo v augartenském paláci působí také světoznámý chlapecký sbor Wiener Sängerknaben. Jeho začátky sahají vlastně až do roku 1498, kdy císař Maxmilián I. založil vídeňskou dvorní kapelu, přední hudební ansámbl staré Evropy, jejíž součástí se záhy stal právě i chlapecký sbor. Ženy totiž dříve v církevních skladbách zpívat nesměly, jejich party proto byly svěřovány chlapcům – o jejich všeobecnou výuku a náležitý výcvik ve zpěvu bylo velmi dbáno nejen u dvora ve Vídni. Po zániku monarchie se stal vídeňský chlapecký sbor soukromou institucí a koncertuje dodnes po celém světě. Až někdy tyhle kluky zpívající v námořnických uniformách uslyšíte, vzpomeňte si na jejich domovský přístav – na Augarten, tedy vlastně na vídeňské Lužánky.
Fotografováno dne 11. 9. 2019.